Anna Zonová - Za trest a za odměnu

08.04.2005 - JOSEF CHUCHMA (MF)

V soutěži Magnesia Litera, jejíž výsledky budou vyhlášeny 25. dubna, se mezi trojicí knih nominovaných v kategorii próza nachází román Anny Zonové (1962) nazvaný Za trest a za odměnu. Dílo, které z poměrně zajímavého důvodu svádí k nadhodnocení.

Za trest a za odměnu Stavební inženýrka Anna Zonová, která se v 90. letech "transformovala" ve výtvarnou kurátorku koncipující výstavy v Moravském Berouně (kde žije) i jinde, debutovala v roce 2001 povídkovým souborem Červené botičky. V poměrně rozsáhlém románu Za trest a za odměnu rozvinula nejlepší potence přítomné v prvotině. Jde o nepřehlédnutelný kvalitativní skok. Za trest a za odměnu je dílo širokého záběru. V jedenačtyřiceti krátkých kapitolách se protínají osudy hlavně těchto čtyř postav: nenapravitelné stalinistky Lise, inteligenčně mírně prostomyslného Jozefa, emancipované inženýrky středního věku Terezy a básníka Marka. Lise má syna Rudolfa, ten je manželem Terezy. Tereza je sestrou Jozefa a milenkou Marka. Rudolf, Jozef a Tereza vyrůstali ve stejné, Bohem zapomenuté vesnici kdesi v bývalých moravských Sudetech. Lise s dětmi sem byla v 50. letech odsunuta coby nepřátelský element -vdova po popraveném komunistickém pohlavárovi. Rodiče Jozefa a Terezy přibyli do Sudet dobrovolněji z východního Slovenska. "Jsme spojení navždy, tím svrabem, co nás všechny poznamenal… Takhle zpráskané životy tu mají totiž všichni. Nemá cenu se tomu bránit," konstatuje Jozef v závěru románu, který časově zabírá celou druhou polovinu 20. století. Lise už nikdy nepochopí, na jakých bolševických zvěrstvech se její manžel René, potažmo ona sama aktivně podíleli. Nemocemi zesláblý, u žen neúspěšný alkoholik Jozef živoří na sociální podpoře. Tereza je v hmotně zajištěném manželství emočně naprosto nenaplněná; zbývá jí už jen zestárnout. Její milenec Marek, manžel přítelkyně Karen, umírá.

To mi tedy řekněte

Zonová provazuje individuální osudy s dějinným časem; postavy jsou v nezanedbatelné míře smýkány politickými poměry. Román sice není pedantickou kronikou, která by vyprávění zahlcovala historickými reáliemi, avšak ve vztahu jedinec -dějiny tu bohužel dochází k vychýlení opačným směrem: autorka si vystačí s obecným konstatováním základních politických a společenských principů a s takzvanou typičností. Společenské zvraty jsou doloženy "názornými" příklady: Jozef se po listopadovém převratu vydá do Vídně; tuhle epizodu můžeme pracovně nazvat Postkomunistický nuzák na Západě. Rudolf se pro změnu rehabilitačně vyhoupl do diplomatických služeb, na velvyslanectví v Moskvě. Vše jako z učebnice. Figura měšťácky založené stalinistky Lise, jež má dojem, že jí automaticky a vždy přináleží právo na společenská privilegia, je zbeletrizovanou esencí reálných vdov po "nevinných" rabiátech, kteří v souboji stalinistů prodravších se na vrchol moci shodou okolností prohráli. Vývoj Lise je minimální, což je v souladu s její psychologií, jenže v rozporu s noetickými nároky, s poznávací dynamikou díla. Anna Zonová totiž Lise přisoudila naddimenzovaný prostor. Monology Lise a Jozefa jsou vůbec daleko rozsáhlejší než partie přináležející Tereze a Markovi, které pisatelka pro změnu tvaruje "zvenčí", vyprávěním ve třetí osobě. Stalinistka Lise si prostě vede svou, nic nás u její výpovědi nepřekvapuje, vlády se ujímají myšlenkové automatismy, protéká jimi neplodná samozřejmost. Jozef se v této románová skladbě nakonec ukáže umělecky šťastnějším partem. Nicméně Zonová jeho projev zbytečně zatížila stylistickým grifem, kterým pravděpodobně chtěla vyvolat dojem "nesvéprávnosti", odvozenosti Jozefova myšlení. Ten stokrát i víckrát za vyřčenými replikami dodá: "... to mám od mamči", "to mám od taťky", "to mám od Terezy" atd. Ovšem v rozporu s touto "primitivizací" projevu Jozef již coby hoch poučeně praví například toto: "To, že se sebevraždí umělci, bych chápal. Třeba takový Antonín Slavíček, co nám o něm říkal Rudolf. Jsou vnitřně rozervaní a neustále k něčemu puzeni, K čemu je ale puzen dělník? To mi řekněte." Na to nezbývá než se Anny Zonové zeptat: A tohle puzení máte od koho, to mi řekněte?

Minulost mává nám?

Anna Zonová Zonová je prokazatelně jistější v partiích intimního charakteru, například v líčení milostných vztahů a scén. Z vyprávění v takových okamžicích vystřelují erupce tělesnosti i animality. Cítíme, že najednou se odehrává něco naléhavého a drásavého. Když se ve struktuře vyprávění dostanou Tereza a Marek konečně více ke slovu a jejich vztah spěje k neodvratné tečce, román se vyprošťuje ze shluků předpokládatelných monologů směrem ke skutečné dialogičnosti. Nakonec je dílo během posledních několika desítek stran "zkompletováno" až trochu překotně, zejména v kontrastu s jeho zbytnělými prvními třemi pětinami. Kniha Anny Zonové, obdobně jako nedávno zde recenzovaný román Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče, neuhýbá před komunistickým dědictvím české společnosti. Obě autorky, narozené v 60. letech, mají od poúnorové éry větší odstup než generace jejich rodičů. Odstup se projevuje v úbytku zábran onu minulou dobu hodnotit a evokovat ji "drzými" tahy. Nedaří se jim však zvnitřnit "velké" dějiny v myslích románových figur. Ovšem zdaleka nejen tyto dvě autorky se k nedávné minulosti chovají asi zhruba tak jako třeba spisovatel Vladimír Körner ke středověkému světu či k rakousko-uherskému 19. století. Kresba odešlého světa je u Körnera sytá, ale dobový svědek by se pravděpodobně chytal za hlavu, neboť by postrádal důležité nuance charakteristické pro tu dobu. My pro jemnosti dávných věků již logicky nemůžeme mít tykadla, tudíž nám körnerovsky efektní a "pragmatické" vržení postav do mlýnice dějin nevadí tolik jako u éry, kterou si osobně ještě pamatujeme. Nemalá část publika u nás čeká na román, který konečně "poví pravdu" o minulosti. Román typu Za trest a za odměnu může tyto (věčné) čekatele částečně uspokojit. Ale věcně vzato, jde o knihu více poznamenanou historickou typičností než vymykající se uměleckou jedinečností.

Anna Zonová: Za trest a za odměnu. Torst, Praha 2004, 260 stran, doporučená cena 258 korun