Juli Zeh - Orli a andělé

19. 06. 2004 - Ondřej Horák (LN)

Próza mladé německé autorky Juli Zeh Orli a andělé (2001) získala Německou knižní cenu za nejlepší debut roku. Nedávno ji autorka představila také v Praze, na veletrhu Svět knihy.

Při čtení románového debutu Juli Zeh Orli a andělé se mi neodbytně vybavilo Všeobecné spiknutí - název opusu magnum Egona Hostovského. A ještě úvodní věta z jiného románu téhož autora: V nejbližších dnech uplynou již tři roky od první chvíle mého mrákotného putování, o němž by člověk výmluvnější dokázal vyprávět příběhy opravdu nevšední. (Dům bez pána). Autorská paralela by byla zavádějící, proto ji opusťme. Ovšem o výmluvnosti by ještě řeč být mohla: nikoliv o nějaké litanické cykličnosti, ale daleko spíše o úhledné pozvolnosti, která patří k románům německým daleko častěji než k románům českým. Kniha Juli Zeh tuto tendenci jen potvrzuje. U sedmadvacetileté autorky totiž vůbec není potřeba zmiňovat začátečnictví, to, že nějaký nedostatek snad v dalších dílech již nebude opakovat. Román nemá žádné propady, udržuje si stylistickou úroveň, jeho klenutá konstrukce je bez ustání budována od kapitoly ke kapitole s umem hodným ocenění. Není obtížné si konstrukci předsevzít, ale dodržet, a to tak, aby tato kostra nezůstala pouze bezradně trčet do nebe, nýbrž byla dostatečně obalena "masem" příběhu.

Juli Zeh, postrach ulice

Orli a andělé Juli Zeh (1974) se narodila v bývalém hlavním městě Spolkové republiky Německo Bonnu. Zde - jak naznačila při své návštěvě na pražském knižním veletrhu Svět knihy 2004 - trávila volný čas ponejvíce s partou na ulici. Neminuly ji ani drogy, kterým jeden z chlapců nakonec propadl. Právě on se stal autorce předlohou pro Maxe, hlavního hrdinu románu. V současnosti žije autorka v bývalé východní části Německa, v Lipsku, kde vystudovala mezinárodní právo i tvůrčí psaní. Během studií trávila též nějaký čas v Krakově, ve Vídni a New Yorku. Navštívila rovněž Bosnu - z této zkušenosti vzešla její druhá kniha, cestopis Ticho je hluk (2002). A už se nám to skládá dohromady. Hlavní hrdina knihy Orli a andělé podobně jako autorka pracuje v oblasti mezinárodního práva. Jeho předobrazem byl přítel z mládí. První díl knihy se odehrává v Lipsku, druhý ve Vídni. Ženský element v knize ztělesňuje postava Jessie, dcery drogového kápa, již Max miluje, a postava moderátorky a studentky Kláry, která se rozhodne použít Maxův příběh jako materiál pro diplomovou práci. Tyto dvě dívky tvoří s Maxem základní trojúhelník příběhu. V určitých chvílích ale spíš úsečku, neboť se Maxovi neoddělitelně překrývají. S Jessie, kamarádkou ze studií, která se mu po letech ozve a následně spolu začnou žít, Maxův čas kráčí kupředu. Dokud si Jessie při telefonátu s ním neprožene hlavu kulkou. Brečel jsem dva dny a dvě noci bez přerušení, beze spánku, aniž bych se zvedl z podlahy v pokoji. Po pár hodinách, vždycky když už jsem měl oči tak vyschlé, že byly na dotek jako propíchnuté puchýře, jsem se napil vody z poloprázdné lahve, která se tu válela a z níž musela pít i Jessie, než to udělala. S Klárou Max couvá do minulosti, do Vídně a k časům s Jessie. Přesněji řečeno Klára couvá s Maxem, coby zištná diplomantka s diktafonem, která chce zaznamenat příběh kokainového mátohy Maxe. Od té doby jsem neuronil ani slzu, ani jsem po tom nezatoužil. Až teď. Tahle holka z rádia má určitě zvláštní nadání. Chvíli mám pocit, že se zas všechno spraví. Role se postupem času mění: kokainová mátoha se stává z Kláry a Max namlouvá další kazety již bez ponoukání.

Vítání na Západě

Tak by to mohlo skončit: Max se vyprávěním příběhu očistí a Klára se za svou chladnou zištnost týmž příběhem umaže. Ale to by bylo příliš banální. Nesmíme zapomínat na všeobecné spiknutí. Vyjevuje se, že Maxův bývalý šéf z firmy i Klára by mohli být spojenci Jessiina otce v ohromném drogovém řetězci, v němž "horká krev" Východu zabezpečuje přísun drog na bohatý, ale znuděný Západ. Pocit neustálé nedůvěry a nejistoty je zaset. Juli Zeh v rozhovorech poskytnutých zdejším médiím mluvila o "diktatuře" Evropské unie vůči přistupujícím zemím ve formě požadavků potřebných k vstupu. V jejím románu, v němž čerpá z vlastní právnické erudice a zřejmě i zkušeností, nakonec svět vypadá jako jedna velká (lhostejno, zda vědomá, nebo nevědomá) továrna na drogy s nekonečnou spletí jejich distribuce. Takže otevření hranic přistupujících zemí lze tímto prizmatem vnímat jedině jako krok vstříc větší plynulosti podobných tranzitů. Žádná z postav příběhu netrpí finančním nedostatkem. Máme to přičítat apartnosti vyprávění, či tento moment považovat za autorské obejití, za "oběť" ulehčující stavbu celistvé konstrukce i za cenu částečné ztráty dojmu autentičnosti? Anebo jde o jev příznačný pro popisované prostředí? Na každý pád finančním zabezpečením a hledáním náhradního životního programu (v tomto případě jím jsou drogy) jsou Max a spol. vzdálenými příbuznými výstředního milionáře Bartlebootha z románu Georgese Pereka Život návod k použití (MF 1998). V postavě Bartlebootha se nenápadně, ale velmi silně Perekovi podařilo zobrazit prázdno vytvořené "otevřením nových možností po Osvětimi".

Aspoň čtvrt hodiny v náruči rodiny

Juli Zeh Dalším aspektem, který boří tradiční život, je ne pouze nefungující, ale dokonce zcela absentující rodinný rámec. U Maxe se dozvídáme pouze o matce, která ho v dětství každé prázdniny posílala na odtučňovací tábor. Jessiin otec a bratr zas hrají roli pouhých spolupracovníků na drogovém podniku, nikoliv příbuzných v pravém slova smyslu. Rodinu tu nesupluje ani žádný náhradník - parta, pracovní kolektiv... Nemožnost zakořenit tak ztrácí dočasnost. Po překladu povídkového souboru Letní dům, později (Větrné mlýny 2000) Judith Hermannové (1970) představuje román Orli a andělé podruhé práci mladých německých autorek. Tento skromný výčet by se však měl brzy rozšířit o román Zóna Berlín Tanji Dückersové (chystá ho rovněž Odeon). Vedle toho zde v posledních letech z mladší německé literatury vyšly tři knihy Thomase Brussiga (Hrdinové jako my - Labyrint a Knižní klub 2000, Na kratším konci ulice - Odeon 2001, Život až po chlapy - BB art 2002) a Obyčejný storky Inga Schulzeho (Maťa 2003). Letos vydaly Větrné mlýny povídky Gregora Sandera (1968) Ale já se tu narodil. V románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my se vyprávění hlavního hrdiny člení do sedmi kapitol-kazet, čímž se přibližuje našemu Maxovi. Motiv nahrávání vlastního příběhu na kazety lze vnímat jako metaforu odcizení. Jako osamělá životní zpověď je ostatně napsán i slavný román Güntera Grasse Plechový bubínek (1959). Na chlopni přebalu je román Juli Zeh docela výstižně charakterizován jako generační výpověď o stavu současného světa po zhroucení ideologií, v němž "šílená láska" naráží na cynické propojení politiky, profitu a organizovaného zločinu. Jen mám dojem, že svět už je natolik zhroucený, rozmytý či, libo-li, postmoderní, že o generacích, natož o generačních výpovědích lze těžko mluvit, a kdyby jen mluvit, těžko jich především dosíci. To ale z hlediska kvality knihy není tím hlavním. Důležitější je například to, že Max rozhodně nepředstavuje tak výraznou postavu jako právě Grassův Oskárek Matzerath. Jako by současný svět po zhroucení ideologií neposkytoval příznivé klima pro monologické romány s jednou výraznou postavou. Vyprávění drásavého a zároveň plíživého příběhu navíc schází odpovídající naléhavost. Jako by autorka nenašla žádný ze způsobů, jak se naučit mít své postavy ráda, vpustit si je nejen do hlavy, ale i do srdce. Pro české literární prostředí je tak román Juli Zeh - v hladce čtivém překladu Jany Zoubkové - zajímavým a potřebným zrcadlem, v němž se štěpivě odráží nápověda i varování.

Juli Zeh: Orli a andělé. Přeložila Jana Zoubková. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2004, 230 stran.