Rána z milosti - Marguerite Yourcenarová

25.01.2003 - Hana Zahradníčková (LN)

Ránu z milosti, komorní příběh o tragických osudech německé aristokracie v období ruské občanské války, situovaný do bažinatých plání Pobaltí, napsala Marguerite Yourcenarová v pohnutém roce 1939.

Yourcenarová se nedala strhnout meziválečnou avantgardní vlnou francouzské literatury a zůstala věrná klasickému románu. K Ráně z milosti ji inspiroval skutečný příběh lidí, jejichž osudy jako by vypadly z klasické tragédie. Tři mladí aristokraté, kteří se v literárním zpracování jmenují Erik, Sofie a Konrád, v sobě měli to, co Yourcenarová - sama ze šlechtické rodiny - velice ctila: vnitřní noblesu a mravní ušlechtilost, kterou si i v nejvypjatějších chvílích dokázali alespoň částečně uchovat.

Vor jménem Kratovice

Dějiště: zámek Kratovice v zapadlém koutě Pobaltí, kdesi v oblasti Rižského zálivu. Čas: léta 1919 -1920. Děj: milostné drama s tragickým vyústěním. První světová válka je u konce, na východě Evropy však už hoří další konflikt. Bolševické oddíly dobývají Pobaltí, zabírají půdu, banky, vyvražďují buržoazii. Pobaltští Němci, kteří po staletí ovládali taniní bohatá města, organizují na svou obranu dobrovolnické oddíly, freikorps. Mezi dobrovolníky se ocitne i Erik voň Lhomond, vypravěč a jeden ze tří hlavních aktérů. Erik patří k oněm mladým mužům, které válka zastihla v příliš útlém věku a ˝jež zmatky poválečné Evropy, osobní nepokoj a neschopnost dosáhnout buď uspokojení, nebo rezignace proměnily v příležitostné vojáky ve službách kdekteré napůl ztracené či napůl vyhrané věci˝. Do Pobaltí se nevypravil kvůli ideologii (˝k bolševikům jsem pociťoval spíše kastovní nepřátelství˝). Jeho cílem jsou Kratovice, místo, kde před válkou trávil idylické prázdniny a prožíval nezkalené štěstí po boku vzdáleného bratrance Konráda voň Reval. Kratovice, obsazené rudými jednotkami, je však třeba nejprve dobýt. Konrád s Erikem se setkávají v jednom vojenském oddíle a několikaměsíční soužití je k sobě připoutá ještě důvěrněji. Návrat do Královic má však k předválečné idyle daleko. Uprostřed zmaru se na scéně objeví Konrádova sestra Sofie. Drama dívky, která se vášnivě zamiluje do muže, jenž však dává přednost jejímu bratrovi, může začít.

Oběť a její kat

Sofie vzplane k Erikovi, který pro ni mezi desítkami cizích, válkou vykořeněných mužů představuje jistotu čehosi známého, důvěrně blízkého. Svým prudce projevovaným citem kompenzuje potřebu odevzdat se uprostřed nejisté doby tělem i duší, avšak Erikova představa lásky je jiná. Směřuje k ideálu strohosti, v němž kázeň je jistou podobou erotiky. Sofiina láskaje pro Erika zátěží a vyvolává v něm úzkost, která se pozvolna mění v nejasnou zálibu poblouzněnou dívku zkoušet. ˝Mezi Sofií a mnou se velmi brzy vyvinul důvěrný vztah oběti ke katovi. Krutost nevycházela ze mne; ta šla na vrub okolností; není jisté, jestli mi to nedělalo dobře.˝ Čím déle Erik projevy Sofiiných citů odmítá, tím víc jeho odpor slábne (˝musel jsem k té ženě lnout mnohem vášnivěji, než jsem si myslel˝) a tím víc dívčina vášeň přechází v zatvrzelost a postupně v nenávist. Trojice ztroskotanců na voru jménem Kratovice uprostřed vln rudých nájezdů nevydrží a pod náporem nebezpečí zvenčí i vzájemného psychického tlaku se rozpadne. Erikovu úzkost ze Sofiiny ženskosti lze vysvětlit jeho skrytými homosexuálními sklony, současně však je výrazem jeho obrany přede vším, co se vymyká řádu a kontrole. Sofie se touží vázat, zároveň však odmítá jakákoliv omezení či hranice (v zoufalství z neopětované lásky mění partnery, při bombardování otevírá okenice do osvětleného pokoje, bez zábran se vrhá do péče o nemocné tyfem a svým přechodem na stranu nepřítele symbolicky stírá hranici poslední). Sofie je ztělesněním nestálosti doby - přelévání fronty, přecházení Královic z rukou bolševiků do rukou freikorps a zpět. Protějškem Sofie je její bratr Konrád. Pro Erika ztělesňuje jeho vojáčky přítel stabilitu a řád (tedy vysněnou budoucnost), Sofie zase nevypočitatelnost a zmatek (jinými slovy přítomnost). Erik touží Sofiinu divokost zkrotit, když se mu to nedaří, snaží se s dívčinou existencí smířit alespoň tím, zeji ve svých očích zbavuje ženskosti. Hned na začátku oceňuje krátký sestřih vlasů, obdivuje štíhlé nohy ˝mladého boha spíš než mladé bohyně˝, opálenou šíji a rozpraskané ruce, které mu připomínají ruce čeledína. Rozdílv mé?) pohlavími tak v Erikově podání pozvolna ztrácejí důležitost, ve hře zůstávají jen ryzí charaktery. Erik si uvědomuje, nakolik si jsou se Sofií podobní. Krátký dialog na konci knihy, kdy se hrdinové za dramatických okolností znovu setkají, dává vyniknout oné důvěrné blízkosti, ˝která je silnější než konflikty tělesné vášně nebo politické příslušnosti, silnější dokonce než zášť nenaplněné touhy nebo uražené ješitnosti˝.

Od antiky po současnost

Sofiin příběh, ovšem v prozaičtější podobě, si prožila i sama autorka. Neopětovaná mladistvá láska ji však nezničila. Naopak jí usnadnila uvědomit si naplno vlastní sexuální orientaci a vytvořila prostor pro spisovatelčin šťastný celoživotní vztah. Marguerite Yourcenarová, vlastním jménem Marguerite de Crayencour (1903 - 1987), se narodila v Bruselu ve flanderské šlechtické rodině. Po matčině smrti trávila dětství na rodinných panstvích v severní a jižní Francii se svým svobodomyslným otcem, který jí byl i důvěrníkem a učitelem. Do školy nechodila, na maturitu se připravovala doma. Otec byl také prvním čtenářem jejích literárních pokusů. V roce 1919 - Marguerite bylo šestnáct let - vydal vlastním nákladem její báseň-dialog na motivy legendy o Ikarovi Zahrada přízraků. Rovněž pomohl dceři vybrat literární pseudonym, který je anagramem jejich rodového jména. Po studiích latinské a řecké literatury a po četných cestách po Evropě trávila Yourcenarová od války dlouhá období ve Spojených státech, kde se roku 1947 usadila natrvalo se svou životní partnerkou Grace Příčkovou (mimo jiné překladatelkou Yourcenarové do angličtiny). První román Alexis aneb Pojednání o marném boji je dopisem na rozloučenou manžela, který zjistí, že má rád muže. Vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací je i jedním z témat následujících próz Rána z milosti a Nová Eurydika. Světový úspěch však Yourcenarové přinesly teprve v roce 1951 fiktivní memoáry římského císaře Hadriána (Hadriánovy paměti, česky 1971) a potvrdil jej o sedmnáct let později román o renesanční cestě za poznáním Kámen mudrců (česky 1975). Její tvorbu završila autobiografická trilogie Labyrint světa. Stihla však vydat jen dva díly - výbor z nich vyšel česky v roce 1988 pod názvem Bludiště světa. Závěrečná část A co? Věčnost (česky 1998) vyšla až po spisovatelčině smrti. Dílo Marguerite Yourcenarové však čítá bezmála tři desítky titulů - kromě románů jsou to eseje, divadelní hry a skvělé překlady. Ke konci života spisovatelka sbírala jedno ocenění za druhým (v roce 1981 byla jako první žena zvolena do Francouzské akademie) a její předválečná díla byla nově objevována. Tak se původně vlažně přijatá Rána z milosti dostala v roce 1979 na filmové plátno v režii Volkera Schlóndorffa.

Malé velké dílo

Sotva stostránková próza je jakýmsi malým velkým dílem. O tom, jaký význam měla pro samu autorku, svědčí i návodná předmluva, kterou ke knize připojila po dvaceti letech zjevně s odhodláním osvobodit své hrdiny od nánosů politicko-historických výkladů. Předmluva obsahuje řadu doporučení i výslovných zákazů: ˝Rána z milosti byla napsána pro svou hodnotu lidského dokumentu, nikoliv dokumentu politického, a tímto způsobem je ji záhodno posuzovat.˝ Přesto lze v autoritativní postavě Erika voň Lhomonda spatřovat předobraz osobnosti s fašizujícími rysy (projevy šovinismu, antisemitismu, antiintelektuálství, militarismu...). Autorka svého hrdinu zachraňuje z jednoznačného zaškatulkování tím, že mu vkládá do úst věty, v nichž neustále zdůrazňuje vůli být mimo události a ideologické boje (˝Opouštěl jsem Rigu pln jakési nevrle úlevy při pomyšlení, že nemám nic společného s těmito lidmi, s touto válkou a s touto zemí... Poprvé jsem myslel na budoucnost a plánoval, že se s Konrádem vystěhujeme do Kanady a budeme žít na nějakém statku u Velkých jezer...˝). Byť se Yourcenarová politickému čtení svého díla brání, nelze přehlédnout, že ho zasadila právě do kontextu poraženého Německa, zmítaného komunistickým hnutím a fašizujícím vřením. Navíc román nevznikal v historickém prázdnu, ale ve vypjatém roce 1939. Ať se však budeme řídit autorčiným ˝návodem k použití˝, nebo ne, jedno je jisté. Rána z milosti skýtá nesmírně silný čtenářský zážitek. Šedesátiletý odstup, s nímž se tato kniha dostává k českému čtenáři, na tom nic nemění.

Marguerite Yourcenarová: Rána z milosti. Přeložila Jarmila Fialová. Vydalo nakladatelství Paseka,Praha-Litomyšl 2002, 96 stran.