Irvine Welsh - Lepidlo

10. 05. 2003 - JAN KAPOUN (LN)

Příběh o dospívání edinburské mládeže ze sociálně nižších vrstev označila britská kritika za "nejcelistvější a nejhlubší dílo, jež Welsh dosud napsal". Titul Lepidlo může na první pohled čtenáře zmást. Je metaforou kamarádství, jež od dětských let pojí či spíše k sobě "lepí" životní osudy hlavních postav. Jde však opět o nemilosrdnou knihu, která se nese v duchu autorova románového debutu Trainspotting, známého i z úspěšného filmového zpracování.

Když se nedávno britský prozaik Irvine Welsh (narozený roku 1961) zúčastnil třináctého pražského Festivalu spisovatelů, byl zde nejsledovanější celebritou a jeho fotografie a rozhovory s ním se objevily v řadě českých periodik. Ne že by to pro něj bylo novinkou. Patří k hrstce autorů, jimž se podařilo stát se literární hvězdou první velikosti hned po vydání první knihy. V již zmíněném Trainspottingu vyjádřil pocity velké části své generace. Čtenáři i převážná část kritiky se shodli, že málokdo dokázal popsat život komunity narkomanů a mladistvých výtržníků s takovou ostrostí a syrovostí jako právě Welsh. Ten se navíc netajil tím, že si na vlastní kůži prošel obdobím, kdy pro něj byla injekční stříkačka s heroinem nezbytnou životní potřebou. Vedle nepřikrášleného ponoru do nitra rozervaných adolescentů na okraji společnosti vynikal jeho románový debut ještě jedním nepřehlédnutelným znakem. Byl napsán živým hovorovým jazykem, tak jak se mezi lidmi, o nichž vypráví, skutečně mluví, tedy skotským pouličním dialektem se záplavou vulgarismů a narkomanské hantýrky. Obdobný styl, i když ve spojení s propracovanější kompozicí, najdeme i v rozsáhlém románu Lepidlo, v němž Welsh nepochybně zpracoval prožitky a podněty z vlastního dospívání.

Čtyři kamarádi

Irvine Welsh: Lepidlo Na rozdíl od svého debutu zde autor sleduje osudy postav v podstatně delším časovém období. Jde o příběh čtyř kamarádů, Terryho, Billyho, Carla a Gallyho, kteří vyrůstají na sídlišti poblíž edinburské čtvrti Leithu. Rodiče, vesměs dělníci, se sem začátkem 70. let nastěhovali s určitým pocitem zadostiučinění a pýchy, avšak jejich potomci se snaží z depresivního prostředí s větším či menším úspěchem uniknout. Každý z nich je jiný, a jak dospívají, rozdíly mezi nimi se ještě prohlubují. Přesto je i po letech k sobě stále cosi poutá. Snad nostalgie dětských let, kdy se sdružili do tlupy, aby se v darwinovském boji o přežití ubránili hrubším vrstevníkům, které se zároveň snažili napodobit a předstihnout. Snad nepsané zákony pospolitosti, převzaté zčásti od otců a prověřené nesnesitelnou krutostí života: nikdy neprásknout kámoše, nikdy neuhodit holku, vzájemně si pomáhat v nesnázích. Život je samozřejmě složitější, než aby se dal spoutat několika zásadami. Hospody, drogy, vlajky a šály fotbalových klubů postupně vytlačují prozaičtější starosti, jako je nezaměstnanost a rozpady prvních manželských svazků, k čemuž se připojuje i proměna životního stylu celé společnosti. Autor tyto společenské změny, charakterizující 90. léta 20. století, naznačuje, když popisuje situaci matek dvou hlavních postav: Svět teď oplýval více povrchním bohatstvím než ten, v němž vyrostly. Přesto se z něj ale něco vytratilo. Připadal jim krutější, tvrdší, jakoby zbavený všech hodnot. Ještě horší bylo, že se mladí lidé očividně přes vrozenou slušnost museli začít chovat podle nových pravidel, která skýtala velký prostor pro vychytralost a podvody. Zatímco dva z party čtyř kámošů mají vůli a štěstí se opravdu jakž takž vymanit z prostředí svého dětství, z oné "sídlišťácké mentality", jak o ní s ironií hovoří, osud zbylých dvou je opačný. Billy projde úspěšnou sportovní kariérou a stane se majitelem prosperujícího baru, Carl slaví úspěch jako populární DJ. Naproti tomu Terry, jemuž žádná dívka nikdy neodolala, se rozkládá v bohapustém příživnickém životě obtloustlého povaleče a příležitostného zlodějíčka. A věčný smolař Gally, nejmladší z nich, který se už kvůli prvnímu průšvihu nedopatřením ocitl v polepšovně, končí po nezáviděníhodných peripetiích na heroinu, což se mu stává osudným.

Hlasy ulice

Irvine Welsh Moralita? Tohle slovo se k Lepidlu ani trochu nehodí, ale není úplně od věci. Autor, stejně jako ve svých předchozích knihách, dokázal zdařile vystihnout realitu života těch "méně šťastných" v dravé soutěži kapitalistického tržního soukolí, těch, kteří z nejrůznějších důvodů nemají sílu odolat tomu nejničivějšímu a nejzoufalejšímu, co jim společnost nabízí. Welsh - jak je u něj ostatně zvykem - si rozhodně nebere servítky. Nespokojuje se s pouhými náznaky a nijak "necenzuruje" hlasy svých postav. Díky této přímosti a odvaze napsat věci, které mnozí opatrnější autoři často obcházejí nebo vytečkovávají, má román patřičný švih, ačkoliv je nasnadě, že ne pro každého může být taková otevřenost stravitelná. Jo, všichni chceme urvat pořádnej kus koláče a pochutnat si na něm, uvažuje Terry, všichni chceme prachy, tu srandu, ten zasranej život. A proč do prdele ne? Je to koření života. Neobyčejně výstižné jsou obrazy alkoholických tahů, rvaček či výtržností na fotbalových stadionech. Atmosféru dunící technoparty vnímanou skrz opojení ze speedu či taneční drogy extáze střídají scény divokého sexu, podané s pornografickou obnažeností a vulgaritou, jež jsou pro Welshe charakteristické. Autentičnost knihy posiluje již zmíněný styl. Stejně jako v Trainspottingu střídá autor pohled vševědoucího vypravěče s kapitolami, v nichž se odvíjejí výpovědi čtveřice postav v první osobě a přítomném čase, ale celkové vyznění je o dost méně rozmazané. Právě tato strategie mu umožňuje docílit efektu rockové či spíše punkové bezprostřednosti. Odkazy na všudypřítomnou rockovou a punkovou muziku a na techno se ostatně prolínají svižným rytmem vyprávění. V poslední třetině příběh přesto poněkud ztrácí tah. Rovněž závěrečné setkání přátel za asistence americké hvězdy pop music se zdá poněkud přitažené za vlasy, zejména ve spojení s líčením pocitů viny vůči zesnulému kamarádovi. To však naštěstí nijak výrazně neoslabuje sílu tohoto románu, který není postaven na vybroušeném stylu, formálních hříčkách či důmyslné kompozici, ale na vhledu do jedinečných životních prožitků.

Anatomie chuligánství

Z tohoto důvodu lze Lepidlo označit i za jakousi živou románovou sociologickou studii. A vysvítá-li zároveň přece jen tu a tam morální podtext, nenechme se mýlit. Autor nemíří obviňujícím prstem na některé rysy nespoutaného životního stylu hlavních protagonistů. Naopak. Má daleko k jakémukoli plochému odsuzování, neboť na vlastní kůži poznal, odkud řada bolestí současné společnosti pramení. Thatcherčiny zasraný děti, poznamená na jednom místě Carlův otec a později řekne: Blbý kluci se předvádějí před kamarádama. Nechtěji nikomu ubližovat. Ze všech udělali hotový zrůdy, jenom aby odvedli lidem pozornost od toho, co tahle vláda dělá už celou věčnost, a to je skutečný chuligánství. Chuligánství ve zdravotnictví, chuligánství ve vzdělání... Welsh svůj postoj ostatně formuloval i při svém pražském pobytu, když v krátkém rozhovoru pro časopis Reflex osvětlil, co míní tím, že žijeme v postdemokracii: Je to demokracie za všechny prachy. Peníze určují postavení, určují, na jakém stupínku budete stát, určují, jaká práva a svobody budete mít. Není to demokracie založená na hodnotě jedince, ale obyčejný kastovní systém podle výše příjmu. Nejen kvůli této přímočarosti si jeho knihy zasluhují pozornost. Jsou totiž zároveň nabity vypravěčskou energií, za niž by se nemusel stydět ani Émile Zola, Louis Céline či William S. Burroughs. Proto je potěšitelné, že nyní máme v překladech k dispozici takřka celé literární dílo Irvina Welshe. Jeho schopnost nezavírat oči před problémy a nejdrsnější realitou dneška je v každém případě cenná. A třebaže tento prozaik mnohé úmyslně dráždí a šokuje, jeho příznivce Lepidlo rozhodně nezklame. Nadto se mohou těšit na Welshův poslední román, nazvaný Porno, který ve Velké Británii vyšel v minulém roce a v němž autor rozvíjí další osudy postav z Trainspottingu.

Irvine Welsh: Lepidlo. Přeložila Eva Poskočilová. Vydalo nakladatelství BB art Praha 2003, 455 stran.