Alice Walkerová - Barva nachu

11.7.2001 - Petr Matoušek (MF)

Začátkem sedmdesátých let obrozená afroamerická literatura žila z plodů harlemské renesance, z odkazu Martina Luthera Kinga a také pouliční válkou "vzpurných černých". Nicméně osvícenější kritici připomínali, že "zajímavější je v ní to, co pořád neslyšíme". A to celou jednu její polovinu: ženy, které se v ní dál krčí jako němý kuchyňský kompars a "ladně krájejí špek", jak to kdysi naštvaně vylíčila modernistka Virginia Woolfová. O to, že jejich osudy začaly konečně získávat pravou tvář, se zasloužily zejména Toni Morrisonová a Alice Walkerová. Zatímco Morrisonovou měl náš čtenář už možnost poznat, premiéra Walkerové (1944) děje se zde až nyní, přestože právě její román Barva nachu (1982) nejpůsobivěji vystihl ničemnosti udržující černošku ve stavu otrokyně jen těžce se vymaňující z dvojího jha: na veřejnosti rasistické pokrytectví a doma násilí ze strany mužů.

Sama sobě nepřítelem

Barva nachu "Já se prát neumím, já umím jedině všechno přežít," pronáší někdy mezi válkami hrdinka prózy, ubohá Celie okradená o dítě, čest i o svobodnou vůli. Ve stejnojmenné Spielbergově adaptaci ji ztvárnila excelentně zvážnělá Whoopi Goldbergová a film si došel pro jedenáct oscarových nominací i bez režisérových obvyklých triumfálních gest. Odkud by je taky nabral? Už první strana přináší obraz incestního násilí a použitá forma zoufalé šepoty a výkřiky ještě zesiluje, neboť celý román tvoří výhradně dopisy psané s plebejskou opravdovostí. Celie se v nich nejprve obrací k Bohu ("za svůj život se tak stydím, že o něm Bohu ani nemůžu vykládat, a tak mu to píšu") a poté k mladší sestře vykonávající misi v Africe, za kterou se obětovala a "provdala" se místo ní za muže, jehož v celé knize neosloví jménem. Popsat zmrtvýchvstání pouze za pomoci žalozpěvných epištol je záměr lákavý i ošidný. Autor má totiž k dispozici jedinou zbraň - jazyk - a koridor formy. Walkerová svůj záměr naplňuje skoro neznatelnou kultivací hrdinčina myšlení. Kultivací tak pozvolnou, jak obtížně pisatelce dopisů padají šupiny z očí, jak doceňuje své tělo vztahem k bývalé milence svého bezejmenného manžela (spíš než lascivní podtext má lesbický prvek ve feminismu etnických autorek sebezáchovnou funkci) a jak se v dickensovsky smířlivém závěru chystá založit firmičku na podomácku šité kalhoty. Na konci dopisové série - kterou Bůh nemůže dostat do kastlíku už z principu a Celiina sestra zase kvůli tomu, že s ní se ty listy vysloveně existenciálně míjejí - je jakýs takýs motýl lezoucí zchromle z kukly. V každém případě je to však úspěch. Na začátku stála nicka, jež byla sama sobě nepřítelem. Vyjadřovala se rozpadlou, pokud ne přímo nulovou gramatikou - psala třeba "I be" místo "I am", pokud slovesa rovnou nevynechávala. Překlad ji přece jen mírně "pocukroval" obecnou fonetickou češtinou, jež v tomto případě stojí pořád ještě znatelně výš než anglický originál.

Moc bezmocných

Walkerová tedy projela úzkou cestu za pracně vydolovaným sebeuvědoměním a obyčejnou lidskou důstojností bez uměleckých karambolů. Vedle akademicky úhledných "proudů vědomí" Toni Morrisonové tak předvádí další možnost, jak působivě popsat duši bědné Afroameričanky. Walkerové antiliterární hrdinka neznamená, že pohled na ni by byl méně literární; naopak má obecně silnější dopad a dokazuje, že lesk a bídu etnických menšin lze pojmenovat umělecky krásně i bez pomoci čaromocných lidových mýtů a rituálních lektvarů. Možná proto, že autorka cítí rozdíl mezi středoproudovým feminismem a svým "womanismem" jako nuanci mezi levandulovou a nachovou barvou. Pokud je tedy formálně obnažená a syrově krásná korespondenční studie Alice Walkerové něčím svůdně nachová, pak tím, že tahle barva se míchá nejen z blues, ale krásně i bez pomoci čaromocných lidových mýtů a rituálních lektvarů. Možná proto, že autorka cítí rozdíl mezi středoproudovým feminismem a svým "womanismem" jako nuanci mezi levandulovou a nachovou barvou. Pokud je tedy formálně obnažená a syrově krásná korespondenční studie Alice Walkerové něčím svůdně nachová, pak tím, že tahle barva se míchá nejen z blues, ale hlavně z pořádné porce černé.

Alice Walkerová: Barva nachu. Přeložil Jiří Hrubý, doslov Jana Holá. Argo, Praha 2001. 254 stran, 1200 výtisků, 279 korun.