Michal Viewegh - Román pro ženy

14.05.2001 - JOSEF CHUCHMA (MF)

Pro novou knihu Michala Viewegha Román pro ženy se hodí označení produkt. Jde o zručně spíchnutý výrobek, tvarovaný zkušeným designérem, či přesněji spisovatelem, který stále více myslí na to, aby jeho texty do publika hladce a rychle vklouzly; aby padly čtenáři do rukou a nijak ho neumazaly, netlačily, nezranily.

ZAČALO TO V METRU

Viewegh na zadní straně přebalu vysvětluje genezi Románu pro ženy. To on loni pro akci reklamní agentury Rencar tvořil milostné dopisy podepisované iniciálou A. Byly umístěny na reklamních panelech ve vozech pražského metra. Když tenhle podnik, jenž se setkal s nemalým ohlasem, skončil, Viewegh zakázku považoval za uzavřenou. Jenomže načrtnutý milostný románek v něm hrál a zrál, myslel na jeho hrdiny, až usedl a jal se jejich příběh domýšlet. Vznikl Román pro ženy - příběh jedenadvacetileté Laury, která líčí své milostné patálie s prodavačem mobilních telefonů Richardem, s reklamním kreativcem Oliverem, studentem Robertem a bezejmenným playboyem rovněž z reklamního průmyslu, jemuž říká ON, neboť jí zprvu splňoval představy o ideálním muži, než ji ovšem po první noci odkopl. Obdobně je na tom s muži Lauřina matka, jazykově fenomenálně vybavená tlumočnice a překladatelka, udržovaná a samostatná žena, která se nikde neztratí, vášnivě cestuje po světě, a přece si často připadá úplně ztracená - když se jí zbortí další slibně vyhlížející známost. Třetí důležitou ženskou postavou je Lauřina kamarádka Ingrid, vzhledem jakási malá česká kopie herečky Julie Robertsové, ve vztazích s muži obdobně zoufalá a zoufající si jako Laura.

VÁS, ŽENY, MÁM RÁD

Román pro ženy Vieweghův Román pro ženy není soudobou variací červené knihovny, "románu pro služky" - jak jej kdysi charakterizoval Karel Čapek. Ostatně dobře to již na přebalu knihy vystihl grafik Bedřich Vémola: použil pro něj fotografii nejspíše prvorepublikové dámy - nikoliv služky! - pózující na plovárně. Viewegh zde koketuje s románem pro ženy, tedy s velmi volným žánrem, který je literárně o třídu dvě výš než červená knihovna a jenž má dnes ve velkých knihkupectvích svá oddělení. Zahrnuje širokou plejádu najmě autorek, od Collinsové někdy třeba až po Jongovou. Je to literatura do značné míry "identifikační", v níž čtenář(ka) poznává a s níž konfrontuje své vlastní osudy a problémy; nejde tedy o čirý červenoknihovní terapeutický únik. A jen zcela na okraj: v roce 1998 jsem ve velkém berlínském knihkupectví Dussmann zahlédl překlad jedné Vieweghovy knihy - tuším, že to byla Výchova dívek v Čechách - právě na pultě označeném "Pro ženy"... Viewegh staví název i obsah Románu pro ženy minimálně dvojznačně. Od žánru, který mívá své prefabrikované postupy, si drží jistý odstup, poukazuje na schémata románů pro ženy jak komponováním textu do krátkých kapitol s úvodními telegrafickými ohláškami, o čem že za chvíli bude řeč, tak zvýrazňováním, vytučňováním určitých sloganovitých slov či slovních spojení. Vieweghova novinka má i svůj "neliterární" rozměr - autor ji vlastně věnuje ženám, k nim se především obrací, s ženskými hrdinkami soucítí, ženský svět je mu bližší. Vysmívá-li se mu v něčem, pak to činí o poznání laskavěji, než když vyplazuje jazyk na svět mužů. Kromě toho je Román pro ženy obranou životní "normálnosti" - sice možná málo odolné vůči marketingovým masážím, ale opravdovější nebo alespoň upřímnější a slušnější, než je intelektuálská nabubřelost. Toto "buď, anebo" - buď být slušný, normální člověk, anebo intelektuál vysokých zájmů a nízkého chování - si Viewegh vymezil s nejapnou černobílostí. Však se také epizoda s večírkem v "intelektuálském pekle" plným kreatur, naslouchajících opeře Kníže Igor a rozebírajících dílo Thomase Bernharda, z Románu pro ženy vychyluje, k Lauře vůbec nejde. Těch pár stránek ovšem nelze brát zas tak doslova a vážně: Viewegh tu dává průchod své již tradiční averzi vůči určitému druhu intelektuálů a kultury a přiznejme mu, že tentokrát s tím obtěžuje méně než třeba v Účastnících zájezdu.

VLK POPTÁVKY

Všechno je relativně v pořádku, pokud budeme Román pro ženy chápat jako právě a jen svého druhu krotkou koketerii: s jedním konkrétním žánrem, ale bohužel i s literaturou, respektive s pojetím, s nímž Michal Viewegh nebyl v rozporu na počátku své kariéry. S pojetím, které soudobému písemnictví plně přiznává právo na zábavnost a svižnost, ale ještě z něho nesnímá nárok na artikulaci něčeho závažnějšího, než je snůška sezonních hlášek. Domnívám se totiž, že přes všechny -ismy, co se od té doby uměním přehnaly, zůstává platným sto let starý požadavek F. X. Šaldy na umění jako pokus o vyřčení předtím nevysloveného. "Neboť hovoříme všichni stále jazykem cizím, hladkým a vypůjčeným, jemuž naučily nás žebrácké potřeby naší malosti a slabosti - jazykem celého světa, jazykem papírové všeobecnosti, která na nás odevšad doléhá a všude nás dusí. Nikdy skoro nedostane se ke slovu naše nejvnitřnější já: mluvíme jen z povrchu a jen povrchem, a ani jím ne, ani jeho citlivostí a dráždivostí, která je již dávno otřena a otupena - ne, jen uniformními barvami, které jej přetřely, jen suchým prachem, jenž se navrstvil na něm od včerejška, jen konvencí cizoty a náhody," argumentoval Šalda. Rozmarné a rozverné či parodické kousky si dovolil nejeden uznávaný spisovatel, ale taková tvorba bývá od ostatního jeho díla oddělována pseudonymem či zřetelným sdělením, že jde o vyloženě oddychový čas. Michalu Vieweghovi se ovšem ze smývání hranic mezi čtivem a literaturou stal - lhostejno, zda zamýšlený, nebo nezamýšlený - program. Román pro ženy si drží odstup od optiky a výraziva ženských časopisů, v jednom z nichž pracuje hlavní hrdinka a vypravěčka Laura, avšak je to už odstup docela "tenký", opatrný až opatrnický, aby vlk poptávky dostal, co žádá. Začít ho takhle snaživě krmit znamená, že jeho apetit jen poroste.

Michal Viewegh: Román pro ženy. Petrov, Brno 2001, 272 stran, náklad 30 000 výtisků, cena 238 korun.