Michal Viewegh - Případ nevěrné Kláry

11.04.2003 - JOSEF CHUCHMA (MF)

Srovnáme-li první knihu Michala Viewegha (1962) Názory na vraždu, napsanou v roce 1986 a vydanou o čtyři roky později, s jeho nejnovější prózou, Případem nevěrné Kláry vidíme, jak je tento autor stále stejný, jak je - přívětivěji řečeno - stále svůj, ale jak už je zároveň někým úplně jiným.

Neměnnost

Případ nevěrné Kláry "Byla výstřední ještě v jednom smyslu: chodila oblékaná nejen nákladně, ale také vyzývavě. Měla nejhlubší výstřihy a nejdelší rozparky ve městě; svým způsobem na to měla právo, ale cosi z té záměrné rafinovanosti mě popuzovalo," můžeme číst v Názorech na vraždu. "Tentokrát vstala a posadila se na opěradlo mého sedadla. Svetr si mezitím svlékla; mezi džínami a spodním okrajem jejího trička zelo dobrých dvacet centimetrů nahého břicha - koukaly nejen kyčle, ale i krajkové bílé kalhotky," přibližuje Viewegh hlavní hrdinku Kláru ve své novince. Stále je to týž zrak, stejně potěšený, natěšený až nadržený, avšak držený v nevulgaritě, ale také v prosté popisnosti. Účelem Vieweghova stylu, který by šlo parafrází známého výroku "vidím - slyším" označit za "vidím - píšu", není jakkoliv při popisech esteticky prodlévat, imaginativně čarovat nebo z čirého potěšení a provokování ohromovat, nýbrž s maximální efektivitou napomoci dějovému spádu. V tom je Viewegh v kontextu soudobé české prózy výjimečný, míněno naprosto bez ironie: ovládá ekonomiku vyjadřování. Nejeden dnešní autor má zhruba tytéž literární ambice a své prózy situuje a cílí do stejných sociálních vrstev jako Viewegh, avšak nedostává se mu takové efektivity výrazu, s mnohem menší neobratností na papíře převaluje mnohem větší množství slovní hmoty. Jestliže u Viewegha občas dochází k zadrhávání onoho dějového spádu, nikdy to není rafinovaný úmysl či náhlé "přesycení" a zahuštění stylu, nýbrž vždy běží o autorský výpadek kombinačních a kompozičních dovedností. "Barevné balonky praskaly žárem a jejich duté rány občas provázela ozvěna zuřivého pláče - konečně proč ne, vždyť ve srovnání s argumenty všech vyvolávačů je má fabulace stále ještě poctivá," - stojí na první stránce prvotiny Názory na vraždu. "'Ostatně jakápak smrt,' říkám pohrdavě. ‚Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři namluvit, píše Kundera, že jeho postavy skutečně žily.' 'Takže román je u konce?' 'Přesně tak. Už tě nepotřebuju,'" - stojí na první stránce letošního Případu nevěrné Kláry. Postava tedy bude odpravena. Ale ještě předtím, než se tak stane, musí odvyprávět dotyčnou kauzu. Tehdy i nyní Viewegh čtenáři ihned dává najevo, že běží o hru, že vše je vymyšleno a že příběh budeme prožívat "spolu", nicméně že já, autor, budu držet otěže v rukách. Toto okamžité přiznání antiiluzivního vyprávěcího postupu pouze částečně souvisí s tím, že v obou knihách se vyskytují detektivní prvky, aniž ovšem jde o detektivku (jejíž příběh s motivem smrti do značné míry stojí a padá). Detektivní "příchutí" je totiž pouze posílen Vieweghův setrvalý princip "pohrávání si" s textem, průběžného přiznávání, že jsme svědky a spoluaktéry vzniku literárního díla.

Jinakost

Michal Viewegh V čem je tedy potom Případ nevěrné Kláry tak jiný? Ve srovnání s prvotinou je vyprávění "vzdušnější", čtenářsky jaksi aerodynamičtější, nemá tolik záhybů. Jde o elegantní design. Při komparaci s autorovými romány od Báječných let pod psa (1992) k Báječným létům s Klausem (2002) zjistíme, že ubylo evidentní autobiografie. Nesmí nás mýlit, že zápletka nové knihy je následující: populární spisovatel Norbert Černý, čtyřicátník, nechá sledovat svoji dvacetiletou přítelkyni Kláru padesátiletým soukromým detektivem Denisem Pravdou. Žárlivý spisovatel současně začne psát román s tímto námětem. Detektiv se zaplete s Klárou. Odtud Norbertova zloba a rozhodnutí odpravit Denise. Onen román, který Norbert psal, je vlastně tím románem, který čteme. Vypravěč Denis je zastřelen hybatelem Norbertem. Takto "scuknuto", může to vyhlížet komplikovaně. V "reálu" to však zdaleka není tak zlé. A jakkoliv se mohou nabízet snadné paralely s Vieweghovým osobním životem, tentokrát jde o daleko odtažitější záležitost; spisovatel Norbert Černý je zřetelně "papírovější", vymyšlenější než postavy spisovatelů v autorových předchozích románech. Posun k ryzí fabulaci není sám o sobě nic devalvujícího, natož degradujícího, možná naopak; Viewegh se tím například odpoutal od malicherných potyček s intelektuály, do nichž se po kolena bořil v leckterých předešlých prózách. Rubem nové fáze Vieweghova profesionalismu, s důrazem na kombinatoriku imaginárního příběhu, je však také nová fáze slupkovitosti, skořápkovitosti jeho prozatérství. Téma této knihy se rozdvojuje: jednou jeho částí je vášeň a žárlivost, druhou důsledky překročení některých zásad a mezí, kdy se pak události člověku začínají vymykat z rukou. Ale poněvadž v Případu nevěrné Kláry až na Denisova výstižná sebepozorování fyzického stárnutí neexistuje reflexe a protože zároveň děj je pouze interesantní, bravurně klouzavý, avšak málo dramatický, bez katarze, na konci příběhu nelze než konstatovat: Stalo se, co se stalo, toť vše. Nic za tím, žádné otázky, jak se věci v životě mají, co zůstává v každodennosti skryto a nedopovězeno. Přitom žádný z těchto nároků není v rozporu se zábavnou funkcí umění, jíž se tento spisovatel snaží dostát. Samozřejmě, vše je věc vkusu. Michal Viewegh je dnes v české literatuře přibližně tím, kým je skupina Lucie v české pop-music. Mně zkrátka přijdou zábavnější a zajímavější Tata Bojs.

Jeden z nás

Knihy Michala Viewegha jsou čtenářsky úspěšné a žádané i proto, že jeho vypsaná ruka svůdně nakládá s reáliemi, které všichni "dobře známe" nebo si je alespoň umíme velmi dobře představit. Jsou to sociologicky i psychologicky názorné, nekomplikované sondy do české střední třídy. Tak i z Případu nevěrné Kláry sociologové jednou vytěží, jak vyhlíželo prostředí lepších pražských restaurací, kanceláří a bytů v roce asi 2002, jak si ekonomickou realitu té doby uměly pro sebe udělat snesitelnější některé studentky, kolik se platilo soukromým detektivům za sledování osob a kdo byl nejčastější klientelou… Literární historici v budoucnu z Vieweghových knih nejspíš vyčtou, že v české literatuře v těchto dekádách působil autor, který byl svými řemeslnými schopnostmi blízko vyprávěcím, ale i marketingovým technikám populárnějších odrůd západních literatur a že díky tomu překročil ghetto češtiny (na záložce Případu nevěrné Klády je uvedeno, že Vieweghovy knihy byly dosud přeloženy do sedmnácti jazyků). Každé zobecnění kulhá a je v podstatě drzé, ale i tak se zde o jedno pokusím: česká střední třída je právě taková, jaké jsou knihy Michala Viewegha. Je vcelku schopná naučit se řemeslu, zvládnout provoz, užít si svých drobných radostí. Když se po ní chce už jen o něco málo víc, začne být nafrněná, cukavá a vyrábí si v reálu neexistující nepřátele, jen aby měla svůj klid a pohodlí. V takovém "pohodovém" rozpoložení si pak z času na čas vezme do ruky knihu, kterou zkonzumuje. Třeba Případ nevěrné Kláry. Michal Viewegh je jedním z našich příspěvků světu.

Michal Viewegh: Případ nevěrné Kláry. Petrov, Brno 2003, 252 stran, náklad 45 000 výtisků, cena 240 korun.