William Trevor - Den, kdy jsme se opili dortem

20.02.2006 - ONDŘEJ HORÁK (LN)

Irský prozaik William Trevor (1928) již není v našich krajích autorem neznámým, i když jej čeští čtenáři měli možnost poznat až poměrně pozdě. První jeho přeloženou knihou byl povídkový výbor Andělé v Ritzu (1998), následovaly rozsáhlejší prózy Děti z Dynmouthu (2001), Čtenáři Turgeněva (2003) a Dům v Umbrii (2005).

Nyní nakladatelství Argo vydalo výbor jedenácti povídek nazvaný Den, kdy jsme se opili dortem. Potvrzuje kvalitu, kterou přinesla kniha Andělé z Ritzu. Ostatně William Trevor bývá charakterizován také jako pokračovatel povídkářské tradice navazující na Joyceovy Dubliňany.

Trevorovy povídky nestaví na efektu ani na atraktivní látce. Prózy zpodobují obyčejný život irské a anglické (autor v Anglii žije od 50. let) střední třídy a jejich hlavním trumfem je střídmost a trpělivé odkrývání podstaty života postav a její pregnantní formulování.

Když není co zničit

Den, kdy jsme se opili dortem Úvodní povídka Tereza se vdává zobrazuje panoptikum typických postav v maloměstské hospodě - jediné, čím autor snad prozrazuje, že sice navazuje na modernisty, ale zároveň patří ke "staré škole", jsou podrobné popisy tváří a oděvů jednotlivých postav. Sňatek uzavřený v návaznosti na nevěstino otěhotnění dostává trhliny již na svatební hostině: "Jak tam tak Tereza stála, v poslední okamžicích před odchodem jí na chvilku přišlo, že by se jejich manželství mohlo docela vydařit, protože nebylo co zničit, žádné kouzlo, nic."

V povídce V té roční době se zas vysokoškolská studentka Valerie ocitá na povinném večírku u svého profesora. Dívka má za sebou traumatický zážitek z dětství a v průběhu party si začne představovat v dětském věku také své spolužáky - tedy to, co jejich povahy formovalo. Nadmíru střízlivým pohledem je pak nahlédnuta rovněž hostitelka: "Valerie dál hleděla do tváře profesorovy ženy a najednou ji začalo mrazit. Jak může otvírat a zavírat pusu, vypouštět pozvánky a neuvědomovat si, že se jim každý chechtá? Jak to, že ta žena staršího středního věku tady v rudo-brčálovém ohozu dělá hostitelku studentům, peče nepoživatelné moučníky a vůbec jí to nedochází?"

Zápletku dalších povídek tvoří nejoblíbenější lidská kratochvíle -nevěra. Zatímco V baru Ráj stará žena celý život bolestně potlačující lásku pozoruje pár na milostném výjezdu, v povídce Stolek, točící se kolem vzácného rodinného nábytku, zůstává nevěra pouze tušená. A Složitá povaha zas přináší epizodu, kdy vyděšená žena zazvoní na nerudného souseda a prosí jej, aby s ní alespoň oblékl milence, který v poledne zemřel na jejím manželském loži.

To Milenci své doby se vrací do 60. let. Když hlavní hrdina manželce oznámí, že se s ní chce rozvést, je to pro ni jen afrodisiakum, které ji v noci v posteli ještě víc "rozrajcuje". Dvě povídky se pak věnují rovněž dětským hrdinům - ani oni nejsou ušetřeni "zlého poznání". V povídce Nemožná se Michael před spolužáky stydí za svou upovídanou a neupravenou matku: "Byl jim vděčný za to, že je nenapadlo, že by taková osoba mohla být jeho matka... Když zhasli, potmě si s ní v duchu šeptal. Omluvil se jí a řekl jí, že ji má nejradši na světě."

Nejsilněji z výboru působí povídka Ve škole dobrý. Eleanor se pohybuje ve světě spolužaček, které se neustále jen baví o tom, kdo to kdy komu "udělal", chtivých chlapců a na straně druhé děsivého příkladu staropanenské učitelky.

Oporu nenachází ani u rodičů, které má na konci povídky již dokonale "přečtené": "Máti byla lapená v pasti; musela mu být po vůli, aby jí dával peníze na domácnost, ze kterých si mohla našetřit na svou dopolední skleničku ginu. I on byl v pasti - každý večer navlékat uniformu vrátného, princ z Hackney špatný na záda. Drtil matku, protože i jeho zdrtili." Čtení Trevovorých povídek je intenzivním zážitkem - nekřičí, ale mluví stručně a jasně.

William Trevor: Den, kdy jsme se opili dortem. Přeložila Lenka Urbanová, Argo, Praha 2006, 168 stran