Jáchym Topol - Kloktat dehet

08.10.2005 - ONDŘEJ HORÁK (LN)

Po čtyřech letech vydává spisovatel Jáchym Topol (* 1962) nový román, který se stejně jako předchozí Noční práce vrací k jednomu z mezníků české historie 20. století, k letům 1968-1969.

Začal jsem psát... Psal jsem přes mapy a stránky potrhaných knížek, napsal jsem pravdu o všem, co jsem zažil. Napsal jsem o válce Čechů a Slováků s armádama pěti států a je to všechno pravda. To jsou věty hlavního hrdiny Ilji z konce nového románu Jáchyma Topola nazvaného Kloktat dehet.
Netradiční název příběhu ze siřemského sirotčince je vypravěčem vysvětlen hned v první kapitole: "Kdo lhal, že nekradl, kloktal vodu s mýdlem. Vznikaly z toho bubliny, ale bylo lepší nenechat se chytit. Vodu s dehtem jsme museli kloktat také kvůli jiným lžím. Dehtová voda popálila krk. Na cestě krkem i nosem se i malinká bublina měnila v obrovskou škrábavou a bolestiplnou bublinu. Utrpení lháře cestou bubliny rostlo."

Čechie, Cimbura a Siřem

Kloktat dehet Jáchym Topol debutoval dvěma básnickými sbírkami Miluju tě k zbláznění (1991) a V úterý bude válka (1992). Jako prozaik se poprvé představil rozsáhlým románem Sestra (1994), následoval Výlet k nádražní hale (1994) a Anděl (1995). Společným jmenovatelem těchto próz bylo městské prostředí 90. let a mladí hrdinové.
V následující Noční práci (2001) se autor posunul nejen v prostoru, ale i v čase - na venkov konce 60. let 20. století. Protagonista Noční práce Ondra se na rozdíl od Potoka ze Sestry a Jateka z Anděla nachází navíc hluboko pod prahem oficiální dospělosti.
Dítětem je i hlavní hrdina románu Kloktat dehet. Se svým bratrem Vopičákem, invalidou neschopným komunikace, se nejprve ocitá v péči Albrechty a pana Cimbury, hlavního propagátora kultu Čechie - tuto postavu lze vnímat jako přímý odkaz k románu Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura (1908), jehož hlavním hrdinou je idealizovaný jihočeský sedlák. Ten Topolův Iljovi říká: "Bude-li kdy zahubena Čechie, bude taky vyhlazenej pracovitej a pilnej národ český kotliny... Ale Čechii bráněj jonáci. Nepřetržitě vítězili nad Tatařínama i Němčourama. Ostatní nepřátelé jim ani nestojej za řeč. Ty utloukaj čepicema."
Prvním zvratem příběhu se stává vznik sirotčince z opuštěného šlechtického sídla, jehož majitel údajně spadl s letadlem při pokusu o emigraci v době nástupu komunistů k moci. A tak Ilja s Vopičákem prožívají další roky obklopeni chlapeckou tlupou, která se dělí na mladší dlouhokošiláče a starší trenýrkáře. O chlapce se v sirotčinci starají řádové sestry, jednou z nich se stane Albrechta. To vše se děje v Siřemi u Blšan, vesnici nedaleko Žatce, v níž roku 1917 pobýval na pozvání své nejmilejší sestry Ottly pražský spisovatel Franz Kafka. Topografie Siřemi podle některých kafkologů vykazuje značnou podobnost s vesnicí, kterou Kafka popisuje v románu Zámek.

Dětství je boj

Jednoho dne vpadnou do siřemského sirotčince jistí pánové, řádové sestry odvezou pryč na náklaďáku a mezi chlapci zavládne anarchie. Během ní nešťastnou náhodou umírá Vopičák. Ilja smutní nad ztrátou bezmocného bratra - jediného příbuzného ze "Země stínů", to jest země, odkud si myslí, že pochází. Na druhou stranu je ovšem rázem bez závazků, a tak může společně s ostatními Psanci, jak se "elita" ze sirotčince označuje, "do légie".
Jenže než se stačí mladíci rozhoupat, do sirotčince dorazí velitel Vyžlata a nastolí vpravdě vojenský pořádek: "Tvořili jsme čety na úklid a čety hlídačů mrňousů a čisticí čety... Učení sester odpadlo, všechny modlitby a zpěv, a toho litovali jen Mariáni, a odpadla zeměprava, dějeprava i vlastivěda a my byli rádi, protože učit se nazpaměť lesy a řeky ňáký svojí vlasti, na to my srali." Vyžlata zahájí s chlapci výcvik, vypráví jim příběhy z ruských táborů a chlapec Margaš, kterého si Vyžlata přivedl s sebou, překreslí náboženskou malbu portrétem vojína Fedotkina ze stalinské Létající brigády. Pak do Siřemi přijíždí ještě velitel Baudyš, který podle svých slov, když vlast povolala české chlapce, šel s Československým armádním sborem z Buzuluku až do Prahy.
Výcvik chlapců ze siřemského sirotčince končí, když se do třetice do Siřemi dostaví velitel Žinka - začíná totiž boj. Ilja konečně vyhoví Margašovu přání a zabije Vyžlatu, který se na Margašově mladém těle opětovně pohlavně ukájí. Následně se chlapci rozprchnou na všechny strany, Ilja se přidává k sovětské straně: "Ohně dvacátýho století se spekly... a já ve svém pelechu z hadrů na pancíři čelního tanku pochopil, že jsem jako tlumočník tankové kolony Veselá písnička vklouzl přímo do největší události dvacátýho století, do česko-ruský války."

Dubčekova mobilizace

Jáchym Topol V těchto momentech se Topolův příběh razantně vznese na křídlech fantazie. Československá armáda totiž bojuje proti okupantským vojskům pěti národů Varšavské armády: "...hrdinný státník Saša Dubček z podzemí Pražského hradu vyhlásil celostátní československou mobilizaci a horské oddíly slovenských karpatských orlů společně s lesními oddíly lvů české kotliny tiskly okupantské armády v kleštích... Povstala Morava a Slezsko. V Brně a Ostravě docházelo k prudkým pouličním bojům. Centrem brněnských povstalců se stal Petrov, který se proměnil v obrněnou baštu."
V údajných plánech je také vznik velkého Socialistického cirkusu, jehož základem má být ten východoněmecký, který se právě nachází v oblasti Siřemi. Autor do Iljova příběhu rovněž ještě zapracoval motiv vlka zahřívajícího vejce, který původně patrně pochází z jeho nedokončeného románu Mongolský vlk.
Topol svůj román dále stupňuje: "Český hlasatel hlásil, že československý lid byl zrazen. Hovořil o Čechoslovácích, kteří v nerovném boji proti východním hordám umírali pro civilizovaný svět západní Evropy a čekali, že jim tento svět přijde na pomoc, čelili vpádu z ruských asijských stepí, jako jejich předkové čelili tatarským vpádům, a umírali s hrdou českou či slovenskou hlavou k nebi vztyčenou, neboť věřili, že zrada na kulturním člověku se opakovat nebude, že druhý Mnichov se opakovat nebude."
"Hrdinský epos" je pak završen hořce humorným návrhem na vyřešení jednoho setrvalého českého handicapu: "...ve zdejším kraji se totiž uskuteční dávný sen československého lidu, vznikne zde moře. Vznikne zde České moře jako dar sovětského lidu lidu Československa."

Nadprůměrné řemeslo

Kloktat dehet rozhodně netrpí chudostí příběhu. Novému Topolovu románu rovněž nechybí vynikající, nijak nedrhnoucí styl -snad i díky tomu, že již není tak přerývaný jako v Sestře, neboť se nesnaží držet tempo se samotným příběhem. Kloktat dehet tak patří v současné české literatuře k nadprůměru. Proti možné námitce, že v závěru román přece jen mírně ztrácí dech, lze zmínit finální odkrytí Iljova původu, jehož vyznění je podobné překvapivému závěru Fuksových Myší Natalie Mooshabrové.
Proti "neprožitosti" příběhu lze zas postavit Topolova poznávací znamení - závěrečná apokalyptičnost, život nikoliv v kruhu rodiny, nýbrž "ve smečce", užívání přezdívek a dalšího mýtotvorného šifrování. Proti stagnaci, která se ukazuje v opětovném návratu do efektního dějinného uzlu, tedy let 1968-1969, lze argumentovat tím, že Topolův román vznikl na troskách mýtů národních, které navíc vystavuje velmi elegantně a vtipně vyznívajícím posunům.
I kdyby tak nakrásně bylo něco pravdivého na názoru, že "rozervaný básník" Jáchym Topol své již dávno řekl a nyní vykonává spisovatelské řemeslo jen ze setrvačnosti, že spřádá intimní příběhy vystavěné na výrazném historickém pozadí, nic to nezmění na faktu, že jeho nový román je hodný jak pozoru, tak úcty.

Jáchym Topol: Kloktat dehet. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2005, 284 stran.