Antonio Tabucchi - Ztracená hlava Damascena Monteira

04.12.2004 - Lenka Penkalová (LN)

Antonio Tabucchi (* 1943) u nás sice není tak populární jako o desetiletí starší Umberto Eco, spolu se Sebastianem Vassallim a snad i Stefanem Bennim však patří k nejznámějším a nejpřekládanějším autorům současné italské literatury. Česky mu dosud vyšly romány Rekviem (1998) a Indické nokturno (2002) a soubor krátkých textů Sny o snech (1994). Nedávno se v časopise Host objevil překlad titulní povídky sbírky Malá bezvýznamná nedorozumění a nyní vyšel česky román Ztracená hlava Damascena Monteira.

Tabucchi se narodil v Pise a v Toskánsku žije dodnes. Studoval filozofii, mimo jiné na pařížské Sorbonně, a nyní vyučuje na sienské univerzitě portugalský jazyk a literaturu. K Portugalsku ho neváže jen badatelský zájem, ale i velice osobní pouto. Pokud nemá pedagogické povinnosti v Itálii, pobývá v Lisabonu, i román Rekviem (česky Volvox Globator 1998) napsal Tabucchi portugalsky. A osudem se mu stal básník Fernando Pessoa, jehož dílo soustavně překládá.

Chameleon Pessoa

Ztracená hlava... Pomineme-li povídku Poslední tři dny Fernanda Pessoy (1994), která je básníkovi věnována výslovně, objevuje se Pessoa v Tabucchiho textech pravidelně v nejrůznějších náznacích, jako postava, tajemný přelud, ale především jako stálá inspirace a ideál autora, který se zcela vydal všanc a nechal skrze sebe promlouvat všechny básníky, kteří v něm žili. I ve Ztracené hlavě Damascena Monteira (originál z roku 1997) se Pessoa objeví, třebaže v poněkud kuriózní souvislosti: při sledování přírodopisného filmu v televizi se hlavní hrdina Firmino dozví, že jeden z chráněných chameleonů žijících v Algarve dostal jméno Pessoa, protože stejně jako on je bytostí tisíce masek.
Tabucchi debutoval roku 1975 románem Piazza d'Italia, průlomem v jeho spisovatelské kariéře byla kniha Indické nokturno (orig. 1984), za niž obdržel roku 1987 francouzskou Prix Médicis Etranger pro nejlepší překladovou knihu roku. Indické nokturno bylo později zfilmováno, stejně jako další slavný Tabucchiho román Jak tvrdí Pereira (1994), který se odehrává ve 30. letech v Lisabonu. Filmový potenciál mají i další knihy, včetně Ztracené hlavy, která zdůrazněnou vizualitou, formou dialogů, členěním textu na scény a časovými střihy místy připomíná scénář. Jednotlivé kapitoly působí jako do sebe uzavřené obrazy, které vždy vyprávějí jeden mikropříběh, jednu peripetii na cestě k vyřešení případu.

Detektivka? Průvodce, bildungsromán, satira...

"Případ" je ve zkratce pojmenován už v titulu knihy: jde-li o ztracenou hlavu, bude zřejmě někde i tělo, které k hlavě patří. To hned v první kapitole objeví Cikán Manolo v křoví městského parku v Portu. Události kolem bezhlavé mrtvoly sledujeme spolu s Firminem, mladým novinářem lisabonského "lidového plátku" O Acontecimento, který je svým nadřízeným poslán do Porta jako zvláštní zpravodaj.

Text, který se zpočátku tváří jako klasická detektivka, začne čtenáře brzy znejišťovat. Pachatel zločinu je záhy prozrazen, a žádné napínavé pátrání se tím pádem nekoná, naděje na usvědčení vraha je mizivá, pravidla dobré detektivky autor porušuje na každém kroku. Ve chvíli, kdy se v příběhu objeví filozofující advokát Don Fernando zvaný Loton (pro podobnost s americkým hercem Charlesem Laughtonem), je jasné, že Ztracená hlava nebude žádné oddechové čtivo. Na druhou stranu může Tabucchi milovníky detektivek pobavit vynalézavou hrou s různými žánrovými klišé a narážkami: dvojice advokát - Firmino připomíná využitím protikladu naivního jelimana a přesně uvažujícího aristokrata slavný pár Holmes - Watson. Don Fernando může svou fyziognomií je to tlustý muž, ba obézní, svou tělnatostí zabírá polovinu pohovky... má hladkou tvář, povislé tváře a masité rty - upomenout na jiného slavného detektiva Nera Wolfa.

Uvést nejdůležitější fakta až skoro na konci příběhu, například očitého svědka zločinu apod., je naprosto nepřípustné, opakuje Josef Škvorecký ve své knize Nápady čtenáře detektivek jedno z nejzákladnějších detektivkových pravidel. Tabucchi, jak lze očekávat, očitého svědka vraždy s ironickým pomrknutím představuje v poslední kapitole.

Antonio Tabucchi Není-li kniha o zavraždění Damascena Monteira příslušníkem Národní gardy portugalského policejního sboru detektivkou, čím tedy je? Zčásti určitě průvodcem po Portu; Firmino, zapřisáhlý Lisabonec, objevuje postupně kouzlo města, které vždycky považoval za nekulturní a nehodné zájmu. Firminovy oči, jimiž vidíme zapadlé ulice periferie, staré paláce i pláže jsou i očima portugalofila Tabucchiho, pro nějž nejsou důležité jen zrakové vjemy, ale také vůně, a hlavně chuti. Gastronomických pasáží, popisů tradičních jídel a jejich konzumace je v knize nepočítaně.

Ztracená hlava je také bildungsrománem: naivní mladík, který se nechává postrkávat z místa na místo svým šéfredaktorem, donou Rosou, majitelkou penzionu, v němž bydlí, a jinak též šedou eminencí všeho dění v Portu, a samozřejmě i advokátem, se postupně emancipuje. Jeho nabubřelé řeči o literatuře, kterou se chystá studovat, se rozpouštějí vlivem rozmluv se svérázným filozofem Lotonem, setkání s ním je pro něj bodem životního obratu.

Román lze číst i jako jedovatou mediální satiru: poměry v redakci regionálního bulvárního deníku, který se zaměřuje na referování o aférách, skandálech a co nejpodivnějších zločinech, vykresluje velice živě. Zvláště vtipné jsou kapitoly, které jsou vlastně Firminovými články o vývoji událostí, brilantní stylistická cvičení přesně napodobující způsob psaní typický pro jistý druh tištěných médií (A čtenáři našich novin vědí, že se tento smutný, záhadný a hrůzostrašný příběh netýká ničeho menšího než bezhlavé mrtvoly: ubohých ostatků neznámého muže, strašlivě zmrzačených a vrahem (či vrahy) pohozených na neudržovaném pozemku na periferii, jako by šlo o starou botu nebo děravý hrnec.)

I když je Tabucchiho román vším, co jsme tu zmínili, není pochyb o tom, co je jeho hlavním tématem. Násilí, zlo páchané silnými na těch slabších, zvůle moci, filozofie práva a (ne)spravedlnost. Jak sám píše v poznámce, nechal se autor při hledání námětu pro knihu inspirovat skutečnou událostí: V noci 7. května 1996 byl Carlos Rosa, portugalský občan, 25 let, zabit na jednom komisařství Republikánské Národní gardy v Sacavému, na periferii Lisabonu, jeho tělo bylo nalezeno v jednom městském parku a neslo stopy po mučení. Ačkoli v době, kdy knihu psal, nebylo jasné, kdo vraždu spáchal, dokázal Tabucchi do jisté míry předpovědět budoucí vývoj dění: fikce předběhla skutečnost.

Problém zneužití moci, zla obecně a mechanismů, které udržuje při životě barbarský zákon, formuluje opakovaně Don Fernando, Firmino je jen pasivním posluchačem. Advokát sice ohromuje obrovskou šíří znalostí z literatury, filozofie, historie a cituje Kafku, de Quinceyho nebo Hölderlina, přesto se namísto psaní traktátů o mučení a mučitelích a teoretického studia právních norem věnuje praxi a hájí u soudu bezplatně různé ztracené existence. Jak sám říká: ...myslím si, že jsem poznal bídu života stejně jako ti nešťastníci, které obhajuji, že jsem ji pochopil a také přijal, protože když chceme pochopit bídu života, musíme strčit ruce do sraček...

Tabucchi nedává ve svém příběhu žádné rozhřešení, jen ukazuje cestičky, kterými se zlo vplétá do života, a zdůrazňuje, že řešením není zavírat před ním oči, ale uvědomit si ho a klást mu alespoň malý odpor, ať už myšlenkami, nebo činy, i když je to vždycky velice nepříjemné. Londona mučili komunisté, Alleg byl mučen, protože byl komunista. Což potvrzuje, že mučení může přijít ze všech stran, a to je skutečný problém. Tolik Don Fernando.

Literatura, která netiší svědomí

Ztracená hlava Damascena Monteira se akcentem na fakticitu a racionální stavbou vyprávění liší od "snových" románů Rekviem a Indické nokturno. Všechny tři knihy ale spojuje motiv hledání - identity, minulosti, pevných bodů, o které by bylo možné se opřít, spravedlnosti.
Společná jim je také nedořečenost: Ztracená hlava končí náhle, ve chvíli, kdy není zcela jasné, jak proces s viníkem dopadne. Autor nás nechává v provokující nejistotě. Básník v románu Rekviem říká: ...nemyslíte si, že přesně to musí literatura dělat, zneklidňovat?, abych mluvil za sebe, já nemám důvěru v literaturu, která tiší svědomí. Tabucchi tuhle větu svým příběhem o ztracené hlavě potvrzuje. Jako správný milovník Pessoy napsal i on svou Knihu neklidu.

Antonio Tabucchi: Ztracená hlava Damascena Monteira. Přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství Havran, Praha 2004. 192 strany.