Antonio Tabucchi - Indické nokturno

16.03.2002 - Alice Flemrová (LN)

Potřetí se k českému čtenáři dostává dílo italského spisovatele Antonia Tabucchiho, který dnes patří mezi nejen italskou, ale i evropskou špičku současných autorů. Po prózách Rekviem a Sny o snech se na knihkupeckých pultech objevila útlá knížka s titulem Indické nokturno.

Indické nokturno se čte jedním dechem, ale nesmírně špatně se o něm píše. Četba Tabucchiho próz nabízí silné a intenzivní prožitky, útočí na naše podvědomí, dokáže z naší paměti vydolovat zasutou minulost. Antonio Tabucchi roztáčí na malém prostoru kolo pocitů, záblesků vědomí, vzpomínek na reálné zážitky, na útržky snů, na představy a přeludy.

Příběh o hledání

Indické nokturno je příběh muže, který si říká Roux a vydá se do Indie hledat svého zmizelého přítele Xaviera. Projíždí Indií z Bombaje přes Madrás do Góy, kde se jeho cesta uzavírá a s ní i celý ˝příběh˝. Zdá se, že Xavier rozhodně nechce být nalezen a Roux už ho nakonec ani nehledá. Kdo jsou Roux a Xavier? Dva muži, nebo jeden? A je to opravdu příběh Rouxe, který hledá svého zmizelého přítele, nebo je to příběh Xaviera, který si hraje s Rouxem na schovávanou? Tuto verzi Tabucchi nabízí v poslední kapitole, když vypravěč-Roux prozrazuje u večeře mladé novinářce Christine, se kterou se náhodně seznámil: No, řekněme, že například píšu knihu. (...) jsem člověk, který se nechce nechat najít... Indické nokturno není příběh o nalézání, ale o hledání. Roux nehledá jen Xaviera, hledá ztracené vzpomínky, svou minulost, možná i sám sebe. Možná ani dost dobře neví, co a koho hledá. To však není důležité.

Nenasytnost lidského toužení

Indické nokturno Pro Tabucchiho je hledání něco jako projev lidské touhy, ta má také většinou nějaký cíl, objekt, na který se soustředí, ale když máme předmět své touhy na dosah ruky, většinou už ji nenatáhneme a vrháme svou touhu zas někam jinam. Stejně tak Roux v průběhu cesty zjišťuje, že už Xaviera vlastně najít nechce. Jeho cesta je plná setkání s podivnými lidmi. Poznává mladou prostitutku, skeptického lékaře, umírajícího džinistu, roztržitou ˝zlodějku˝, povýšeného ředitele teozofické společnosti, jasnovidnou zrůdičku, indického místokrále, pošťáka z Filadelfie... Setkání skutečná i snová, příjemná i děsivá, letmá, která zanechávají nesmazatelnou vzpomínku. Kulisami Rouxovy pouti je Indie, neznámá a exotická, ale při bližším pohledu čímsi blízká Tabucchiho milovanému Portugalsku, zemi, kterou jakožto profesor portugalské literatury a překladatel ˝přijal za vlastní a která přijala jeho˝. Roux v Indii nalézá stopy po portugalských koloniálních državách, pátrá v archivech knihovny v Góe. Indické nokturno je plné melancholických tónů typických pro portugalské saudade, výraz označující nostalgii po minulosti i budoucnosti, cit obsahující utrpení a něžnou slast. Nalezneme v něm zázračnou realitu, v jiné podobě známou především z latinskoamerické prózy.

Filozofování s plným žaludkem

Tabucchi mistrně kombinuje metafyzické otázky po smyslu bytí s podrobným a sugestivním líčením pokrmů a nápojů, které Roux konzumuje v ušmudlaných jídelnách i v prvotřídních restauracích. Projevuje jak smysl pro detail, tak i schopnost odstupu a pohledu ve velkém záběru. Indické nokturno je velice abstraktní a zároveň nesmírně konkrétní kniha. Konkrétní je v ní přitom právě spousta abstraktních věcí: barvy, zvuky, pachy, chuti - atmosféra. Abstraktní zůstávají postavy, bez ohledu na to jak detailně jsou popsány. Abstraktní je celá fabule. Výsledkem je strhující a bezprostřední zážitek z četby vzdáleného příběhu. Čeští čtenáři se dosud mohli s Tabucchiho nezaměnitelným stylem setkat v prózách Sny o snech (česky 1994) a Rekviem (česky 1998). Rekviem napsal Tabucchi portugalsky, aby tak oslavil svou adoptivní zemi. Je to krátký zvláštní román o životě a smrti, o jihu Evropy, kde komunikace se záhrobím patří k běžným denním rituálům, tak jako opulentní stolování, a kde lidé ještě mají duši a nikoli nevědomí. ˝Román˝, který kombinuje povídku, divadlo a baladu. Sám autor tuší, že k rekviem by se zřejmě víc hodila slavnostní hudba a latinský text, jedním dechem však odhaluje svou slabost pro odrhovačky vyhrávané flašinetáři na nárožích a pro improvizaci na foukací harmoniku. Rekviem se v mnohém podobá Nokturnu: i zde je autorovo vyprávění založeno spíš na víření obrazů, pachů a zvuků než na epičnosti děje. Řeší se zde zásadní filozofické otázky nad voňavými pochoutkami portugalské kuchyně.

Mistr malých forem

Antonio Tabucchi Antonio Tabucchi se narodil v roce 1943 v Pise. V současnosti vyučuje portugalský jazyk a literaturu na univerzitě v Sieně. Je jedním z největších znalců portugalského básníka Fernanda Pessoy, jehož dílo mělo zásadní vliv na Tabucchiho tvorbu a svým způsobem i životní dráhu. Fernando Pessoa (1888 1935) psal svou osobitou poezii pod řadou uměleckých pseudonymů, byl mistrem masky a za svého života si vytvořil celou řadu ˝dvojníků˝. Téma dvojníků je Tabucchiho oblíbené a odkazuje ho nejen k Pessoovi, ale i ke dvěma velkým latinskoamerickým autorům, k nimž se často hlásí: k J. L. Borgesovi a Juliovi Cortázarovi. Svou prvotinu, historický román Piazza d`Italia, vydal Tabucchi v roce 1975. Následovala skvělá sbírka povídek Pohled z druhé strany (1981), která dodnes patří k vrcholům Tabucchiho tvorby, a zdařilé soubory krátkých próz Žena z Porto Pim (1983) a Drobná bezvýznamná nedopatření (1985), mezi něž se v roce 1984 vmístilo Indické nokturno. Dlouhou dobu znal Tabucchiho jméno pouze úzký kroužek zasvěcenců, milovníků dobré četby a příběhů plných záhady a tajemství. V roce 1994 však vyšel jeho román Tvrdí Pereira, který tvůrce sofistikovaných lahůdek pro literární fajnšmekry katapultoval mezi autory bestsellerů. Kniha získala dvě italské a jednu zahraniční literární cenu a posloužila režisérovi Robertu Faenzovi jako předloha pro film, v němž ztvárnil jednu z posledních velkých rolí skvělý Marcello Mastroianni. Dle mínění některých kritiků Pereira není Tabucchiho nejlepším dílem, v každém případě je to však próza dostupná širšímu záběru čtenářů a všechny typicky tabucchiovské motivy a rysy jsou v ní maskovány do zdánlivě tradičního románového vyprávění. V roce 1997 vyšel román Ztracená hlava Damascena Monteira, který je Tabucchiovým originálním příspěvkem k obrodě detektivního žánru. A konečně zatím posledním Tabucchiho dílem je román o podobách lásky Stále víc se připozdívá z roku 2001. Tyto tři romány sice znamenají určitou změnu Tabucchiho výrazu, nicméně autorův návrat k tradičnímu realistickému vyprávění je rozhodně mnohem méně důsledný, než by se mohlo na první pohled zdát. Tabucchi zůstává především umělcem útržku a zkratky.

Literatura jako skvělý trik

Pozorný čtenář najde v Tabucchiho tvorbě řadu citací a odkazů k textům oblíbených autorů, ale i k textům vlastním. Celá jeho tvorba je pak silně vnitřně provázaná a vytváří zcela autonomní svět, kde Tabucchi uplatňuje svůj pohled z druhé strany. Od samého počátku Tabucchiho literární tvorby bylo jasné, že literaturu vnímá poučen svými italskými vzory Svevem a Pirandellem jako kouzlo a lež, skvělý trik, působivý a přitom trochu směšný. Dokázal posunout hranice realistického vyprávění až na okraj balancování mezi snem a skutečností, nicméně nikdy nesklouzne do světa čirých přeludů. Antonio Tabucchi sice vaří podle tradičních a osvědčených receptů, ale mísí ingredience své poetiky od oka a výsledkem jsou originální a skutečné příběhy, nezapomenutelné chuti a vůně, ve kterých vystupují postavy, které jsou, řečeno s Pirandellem, možná méně reálné, ale o to opravdovější. Tabucchi je mistrem krátkých próz, fragmentu, zkratky a neukončenosti. Číst Tabucchiho je jako skládat puzzle, obraz nám postupně vzniká pod rukama, ale nakonec zjistíme, že ty nejdůležitější dílky prostě chybějí. A tak si je musíme domyslet sami. Po přečtení Tabucchiho knihy si často můžeme připadat jako vytržení ze snu: ještě plní emocí, barev, zvuků, na jazyku se nám rozplývá nějaká výrazná chuť, ale my už si nedokážeme vybavit nic konkrétního a hmatatelného. Už se na nic nepamatujeme a přece se někdy nečekaně rozvzpomeneme: v jiném snu.

Antonio Tabucchi: Indické nokturno. Přeložila Kateřina Vinšová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2002, 77 stran.