Graham Swift - Světlo dne

24. 01. 2004 - Ladislav Nagy (LN)

Ze současných britských prozaiků patří Graham Swift u nás k těm známějším. Během 90. let český čtenář dostal - zásluhou překladatelky Aleny Jindrové-Špilarové možnost seznámit se s jeho stěžejními romány. Nyní, záhy po anglickém vydání, vydal Odeon jeho prózu Světlo dne.

Světlo dne V devadesátých letech u nás vyšla v rychlém sledu řada Swiftových děl: mistrovská, dodnes nepřekonaná Země vod (1993, anglicky 1983), poté zvláštní "vzpomínky mrtvého muže" Až navěky (1996, angl. 1992), následovala méně zdařilá kniha Mimo tento svět (1997, angl. 1988) a konečně Poslední přání (1997, angl. 1996) - román, za který byl Swift poctěn Bookerovou cenou. Dosud nepřeloženy tak zůstaly - bohužel, vzhledem k jejich literární kvalitě - pouze autorovy rané texty. Poslední Swiftův román Světlo dne vyšel koncem února minulého roku. Rychlost, s jakou se objevil v českém překladu, je tedy pozoruhodná. V případě tak stylisticky náročné knihy však rychlost může být na škodu - překlad místy bohužel zaostává za dřívějšími překladatelčinými převody Swifta. V Británii byla kniha dlouho napjatě očekávána, neboť Swift poslední dobou rozhodně není vzorem plodného autora. Zatímco počátkem 80. let mladý nadějný spisovatel udivoval bohatstvím nápadů a svým čtenářům nabízel každý rok novou knihu, po obrovském úspěchu Země vod se dostavilo cosi jako tvůrčí krize. Swift se tehdy objevil - společně s Martinem Amisem, Kazuem Ishigurem či Ianem McEwanem - na seznamu nejlepších mladých britských prozaiků, který sestavil časopis Granta. Opustil své občanské povolání a začal se plně věnovat psaní. Najednou, jakoby pod vlivem úspěchu a slávy, tvořil čím dál obtížněji, intervaly mezi jednotlivými romány se prodlužovaly. Světlo dne dělí od Posledních přání dokonce sedm let. To není jen detail: sám Swift tvrdí, že tento román o dvě stě padesáti stranách by mohl klidně vydat na několik samostatných knih, neboť každá věta je výsledkem několikerého přepisování. To, že text nevznikal snadno, postřehne čtenář na první pohled. Na rozdíl od některých předchozích románů (Mimo tento svět nebo i oceněná Poslední přání) však není bolestný zrod na úkor kvality, právě naopak. Světlo dne je, jak se zdá, po Zemi vod autorovou nejlepší knihou.

V hlavní roli čas

Říká-li se, že každý spisovatel píše vlastně jedinou knihu, pak o Grahamu Swiftovi to platí jednoznačně. Jak upozorňuje Petr Matoušek ve výborném doslovu, od prvních literárních pokusů byla Swiftovým velkým tématem historie a otázka času, kterou postupně nahlížel z různých stran: v prvních prózách navazoval na modernistické experimenty s literárním časem (hlavně na Joyce aWoolfovou), v mistrovské Zemi vod se nechal inspirovat novou historií a román pojal jako mozaiku "historií", příběhů, které se rafinovaným způsobem prostupují, doplňují a někdy i popírají. V románu Světlo dne navázal na ty své knihy (Až navěky, Mimo tento svět), které nějakým způsobem zkoumají osobní paměť a povahu vzpomínky. Zároveň se Swiftovy romány stávají čím dál více klaustrofobní - od širokého záběru prvních próz, zejména Země vod, po velice stísněný svět Světla dne, jež se cele odehrává v prostoru několika ulic jižního Londýna, vlastně v poštovním okrsku SW19. Detailní popis tohoto malého území není samoúčelný, vyvolává pocit něčeho, co čtenář důvěrně zná, pocit domova, a jako takový je v příkrém kontrastu k tragédii, jež se stane klíčovou událostí knihy.

Člověk překročí určitou mez...

Román se odehrává v jakémsi bezčasí. Příběh, postrádající silnou dějovou linii, je vlastně vzpomínkou hlavního hrdiny. George Webb je bývalý kriminalista, nyní podle všeho velmi úspěšný soukromý detektiv působící na londýnském předměstí, konkrétně ve Wimbledonu. George Webb však ve skutečnosti tak úspěšný člověk není - od policie jej za velkého skandálu vyhodili jako "zkorumpovaného", neboť se dal vést svým "čichem" a pokusil se vynutit přiznání od místního gaunera, který vážně pobodal indického přistěhovalce. Po krachu v zaměstnání přišlo zklamání v soukromém životě Webba opustila žena i dcera (ta si k němu však později opět našla cestu). Postupně, krok za krokem, se z textu dozvídáme, že Webb se ze dna odrazil, zřídil si soukromou detektivní praxi, jeho klientkami byly hlavně podváděné či nespokojené manželky, s nimiž měl občas poměr. Jeho život se radikálně změnil, když do jeho kanceláře vstoupila Sára Nashová, manželka úspěšného gynekologa, jenž ji podváděl s chorvatskou uprchlicí, kterou Nashovi vzali pod svou střechu. Že jde o setkání osudové, naznačuje předtucha hned na první straně románu: Něco se děje. Překračujeme určitou mez a otvíráme dveře, o nichž jsme neměli ani tušení. Nemuselo se to nikdy stát, nikdy jsme to nemuseli poznat. Možná že život je z větší části odpykávání trestu.A skutečně, to, co začíná jako rutinní práce soukromého očka, končí tragédií: Člověk překročí určitou mez.

Předtucha, vzpomínka a svědomí

Graham Swift Webb dostává od paní Nashové jasné zadání. Má sledovat jejího manžela, jak jede na letiště rozloučit se s milenkou, která jej opouští a po válce se vrací přes Ženevu domů do Dubrovníku. Jenže on jej sleduje i cestou domů, a tak se stává svědkem zločinu: Sára Nashová uvaří svému manželovi skvostnou večeři, ale ještě než stačí zasednout ke stolu, zavraždí jej. Webb má podivné tušení, přichází až k domu a sledovaný objekt nachází v tratolišti krve. Tím však příběh zdaleka nekončí jako by jej čin uhranul, neustále si klade otázku, zda tomu nemohl zabránit, zda neměl něco udělat jinak (Všechno jsem zavinil já. Mohl jsem ho zastavit, zakročit, měl jsem dost příležitostí. Na letišti, v terminálu, na parkovišti. Před bytem.). Sára ho přitom k sobě neodolatelně přitahuje víc a víc. Pravidelně ji navštěvuje ve vězení, kde si ona odpykává devítiletý trest, a postupně se do sebe zamilují. Bizarní vztah přes mříže graduje tragikomickou scénou, kdy Webb nosí za Sáru květiny na hrob zavražděného manžela: To jsi rád, co? Že jsi naživu. Tam dole se na mě chladně usmívá. Hezké kytky. Krásný den. Nenechá mě jen tak odejít, nic mi neusnadní. Ten cizí chlap, on ho vůbec neznal, a teď se tu zjeví jako nějaký falešný přítel, podvodný gratulant ... Špehoval ho - v jeho bolesti, v jeho žalu. A teď ho přichází špehovat i po smrti. Většinu z popsaného děje se dozvídáme hned na prvních stránkách románu. Materiál, který by normálně vydal na novelu, však Swift rozpracovává do románové formy sofistikovaným opakováním a důsledným lpěním na detailu. Jednotlivé kapitoly opakují základní motiv George Webb zpytuje své svědomí, zda nemohl vraždě zabránit ovšem při každém jeho opakování vyplouvají na povrch různé aspekty Webbova životního příběhu i projekce jeho budoucnosti. Tak se dozvídáme, že jako malé dítě, které si hrálo na detektiva, přišel na nevěru svého otce, nebo že se svou asistentkou navázal vztah právě při sledování jejího manžela. Stejně tak je nám v hrubých rysech nastíněno, jak si plánuje budoucnost se Sárou. Tomuto až obsesivnímu opakování je přizpůsoben i jazyk: krátké věty, často vlastně jen elipsy, se neustále vracejí k vraždě, znovu a znovu vyvolávají pochybnosti, které nelze zcela zaplašit.

Pohyb jazyka

Ještě nikdy nehrál ve Swiftových knihách tak významnou roli jazyk. Zde se totiž stává substancí románu a text, tak jak se postupně odvíjí před našima očima, vlastně jen sleduje pohyb jazyka, který se neustále zdvojuje, vrací k sobě samému a zároveň sám sebe zpochybňuje. Z časového hlediska je román napjat mezi minulostí, přítomností a budoucností, přičemž všechny tři znejisťuje. Minulost je mlhavá, neboť vyplouvá na povrch jen ve fragmentech, nahodile, podle toho, jak si zrovna vzpomene vypravěč (který je - stejně jako u většiny postmoderních autorů - nevěrohodný). Přítomnost vlastně není, jelikož se v ní prakticky nic neděje. A budoucnost je jen tušená. Tuto kvalitu budoucnosti skvěle vyjadřuje metafora na poslední stránce knihy, kde si protagonista představuje, jak bude čekat na Sáru před branami věznice: Mlha. Všechno zmizelo, ztratilo se. Bylo by to vhodné? Vklouznout zpátky do světa, když ho nebude skoro vidět? Zpočátku tajně a skrytě - přímý pohled by možná těžko snesla... Mlhavý den. Všechno zahalené šedí... Budu tam, s bušícím srdcem, s obláčky dechu srážejícího se mi před očima budu čekat, až se mi vrátí a vykročí do jasného světla dne. Lze jen dodat, že Swiftovi samému se toto vykročení velmi zdařilo.

Graham Swift: Světlo dne. Přeložila Alena Jindrová-Špilarová. Doslov Petr Matoušek. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2003. 272 strany.