Stanislav Struhar - Rukopis

15. 05. 2004 - Daniela Iwashita (LN)

Stanislav Struhar (1964) po odchodu z ČSSR do Vídně (1988) napsal několik knih v češtině: trval však na tom, že je vydá nejdřív doma v Rakousku. V Rakousku se zase divili, proč je nevydá nejdřív doma - v Česku. Jako prozaik debutoval v němčině knihou Das Manuskript (2002, překlad Andrej Leben), v češtině až nyní originálem Rukopis.

Rukopis Literární i životní dráha Stanislava Struhara je křivolaká. Narodil se a vyrůstal v Gottwaldově. Vyučil se zámečníkem, živil se jako závozník. "Mé mládí v ČSSR bylo kouskem smrti. Začal jsem si uvědomovat, že život v totalitním systému nemá budoucnost a existence ve společnosti z velké části uvedené do klidu nemá smysl. Žil jsem ze dne na den vnitřně rozerván. Odmítal jsem jakékoliv vzdělání a nakonec i život," líčí Struhar beznaděj, která vyústila v pokusy o sebevraždu a pobyt na psychiatrii.
Roku 1988 s manželkou Yvonou emigroval do Rakouska. Jejich tříletý syn je měl prostřednictvím Červeného kříže následovat - stal se však rukojmím státu. Rodiče o vrácení syna usilovali rok a půl, podařilo se jim to až v roce 1990. Struhar od té doby navštívil Česko jen dvakrát na pár dnů. Je knihkupcem ve Vídni, nejvíc ho však zaměstnává psaní.
O životních peripetiích Struhar v prózách přímo nemluví: promítají se do atmosféry i témat jeho dvojjazyčné básnické trilogie Der alte Garten - Stará zahrada (2001, překlad Jan-Peter Abraham). Motivy krve, slz, osamění v básních o dětství dominují: Jako malé dítě/ Pověsil jsem se jednou nad propast/ A bez jediné prosby/ Naslouchal hlasům kolem// Když mi začaly umírat ruce/ V tichosti/ Zamrskal jsem nohama. "Hlasy kolem" se ozývají v básni Od neviditelného strážce v uzavřeném oddělení: "Co bylo příčinou tvé samoty/ Že jsi se tady objevil/ Co bylo příčinou tvé samoty/ Že jsi se na mne nedokázal obrátit/ Co bylo příčinou tvé samoty/ Že jsi měl slzy/ Fakane..."
V Rakousku vzniká i cyklus básní o čekání na syna. Když jsem v telefonu/ Zaslechl hlas/ Ukradeného syna/ Hnal jsem se/ Do dálky / Před mýma očima/ Hroutila se mu matka/ V těle se mi roztřáslo/ Jeho srdce. V poslední části trilogie pomalu převažuje jako jazyk originálu němčina. O ochotném "poněmčení" však nemůže být řeč. Struhar vyznává lásku Vídni, ovšem i zde nalézá své "uzavřené oddělení", kde se rodí další krize a konflikty: svět, jazyk a postoje vlastenců, mimo jiné těch, kteří obývají rakouské nakladatelské domy. Už žádné vzpomínky. Tématem přítomné existence se naplno stává psaní. Těmito motivy se ocitáme v těsné blízkosti prózy Rukopis.

Specialisté na černochy

Rukopis Struhar stylizoval jako deník asi třicetiletého spisovatele Benjamina Marchery, pocházejícího z moderního velkoměsta Abidžanu v Pobřeží slonoviny. Jeho rodnou i literární řečí je francouzština. Ve Vídni žije od školních let, je rakouský občan. V deníku zachycuje poslední rok svého života - od jara do zimy 1997. Marchera žije navenek poklidně a šťastně: miluje modrookou blondýnku Ulriku a ona jeho, miluje matku i otčíma a oni jeho, miluje Vídeň a její památky, které ho obklopují, miluje slunce, které ho hřeje, a když ne, tak ho okouzlují mračna nebo sníh. Navzdory přáním okolí se plně věnuje psaní, lstivě odolává mírným i naléhavým nabídkám zaměstnání z pracovního úřadu, rovněž stížnosti banky kvůli přečerpanému kontu vždy se šarmem odrazí, navštěvuje s Ulrikou přátele a bary.
Stejně tak lze líčit Marcherův příběh jako tragický: v retrospektivách a snech se k němu vrací otec, kterého po ročním pobytu ve Vídni zbili na ulici bílí vlastenci - a on vzápětí zemřel na vrozenou srdeční vadu. Přicházejí i vzpomínky na ponižování ve škole, nadávky (bubu je ta nejněžnější), nakládačky při nočním putování Vídní, předzvěsti smrti. Ale to vše prosvětluje jemná ironie i slunná tvář, kterou Marchera nastavuje světu: když na něj někdo zírá, Ben pěkně pozdraví nebo se usměje; když mu někdo nadává, Ben s ním distingovaně porozpráví.
Vysilující, osamělý a vzteklý boj však vede korespondenčně s rakouskými nakladateli a literárními činovníky, kterým posílá překlady svých francouzských básní a próz. Většinou ho kultivovaně posílají "domů" - do Afriky. Na jeho námitku, že je Rakušan, že píše o Rakousku a pro Rakušany, rozvinou aparát argumentů týkajících se původního jazyka či angažovanosti jeho próz. Často se dozvídá, že "na obsahu nezáleží". V stereotypních přestřelkách Bena posilují jen dopisy překladatele z Hamburku.
Může to vypadat jako dvojice barvotiskových příběhů: první z červené knihovny o takřka ideálních rodinných a partnerských vztazích, druhý didaktický, o nepochopení k tvůrčím lidem nebo těm, kteří vypadají, žijí a mluví jinak než většina. Ale oddělovat idylický a tragický (i "angažovaný") živel knihy znamená zničit její půvab. Je naléhavá právě v momentech, kdy si černí a bílí (doslova i obrazně) vyměňují role. Tím, kdo Bena bije ve škole, není jeho blonďatý nepřítel, ale semknutá skupinka černých spolužáků. Rovněž otázky a výkřiky lidí reagujících na ulici podrážděně na jeho vizáž nebo přízvuk se podobají bodrým radám a otázkám jeho známých, ba i Ulriky nebo matky, když přijde řeč na zaměstnání a psaní. Ostatně Ben sám Ulrice brání, když se chce postavit policistovi, který se "specializuje na černochy".

Tělo

Stanislav Struhar Konstrukce děje a jeho paradoxů však ještě není to, čím Struharova kniha drží pevně pohromadě. Stmeluje ji prostá technika vyprávění a čisté vidění. Dnešní česká próza může v tomto ohledu posloužit jako bezděčný negativ: Z Rukopisu neční úvahy ani vysvětlivky, autor si nepohrává se čtenářem, nespřádá sítě odkazů a narážek na cizí literární díla. Nepábí ani nekáže, nebásní ani neparoduje, neprotestuje, neprovokuje. Nejsou tu ani skutečné dialogy, nanejvýš citace replik jedné strany, téměř vše probíhá v nepřímé řeči. První osoba vypráví v minulém čase. Takřka strohý záznam, konstatování.
Čím je tedy text naplněn, když ne příběhem nebo řečí postav? Holými gesty a vjemy: tělesností. Vypravěč se často dívá do slunce - ono ho hřeje a oslepuje. Lidé se s ním intenzivně dorozumívají, anebo nedorozumívají doteky (pohlazením, polibkem, objetím, anebo úderem, kopancem...), pohledy, zvukem a melodií hlasu. Záběry lidských rukou a očí se vynořují snad na každé stránce. (Popis večírku: Atmosféra byla příjemná. Obličeje se smály, sem tam se zablýsklo oko. V baru: Dal jsem pusu Angelice, podal si ruku s Georgem a přisedl si k němu. Varoval mne před lidmi z našeho okolí, kteří šplhají za kariérou. Radil mi, abych se k nim občas choval pokorně. Vyjadřoval se tichým, mumlavým hlasem... Jedna ruka a noha mu vibrovala. Zaslechl jsem věty o svém psaní a pozoroval přitom Ulriku sedící naproti; její rty se pomalu pohybovaly ve vážném rozhovoru, její lesklé oči klouzaly po okolí, jejich modrá barva jako by tím slunečným dnem nabrala ještě více světla. Hrála si s konečky vlasů; vzpomněl jsem si na ranní stisk její teplé ruky.) Jako by nás autor chtěl vrátit ke smyslům, které pro samé smysluplné řeči už ani neumíme používat. Sledujeme minimalistickou řeč před řečí, vidění před obrazností.
Důležitější než znění slov vyřčených v rozmluvách je pro vypravěče jejich vyznění. Místo aby reprodukoval - a někdy jen vnímal - jednotlivá slova, často jedním slovesem či uvozovací větou shrnuje (obvykle jednostrannou) jazykovou hru svého protějšku: poradil mi, varoval mne, vysvětlil mi, napadla mne, vyslovila podezření, musel jsem si vyslechnout věty, dostal jsem vynadáno, byl jsem pochválen... I takto vnímaná komunikace se podobá spíš pohlazením a kopancům než předávání významů. Zde je myslím důvod, proč spisovatel podnikl riskantní, ošemetný krok - a oblékl svému do značné míry autobiografickému hrdinovi černou kůži. Dal mu tak pocítit reakce na cizost fyzicky.

Domov

Slovo, které se v dopisech, hovorech, nadávkách, ale i v Benových myšlenkách často vrací, je domov. Ben domov zprvu představuje jako něco neproblematického, faktického stejně jako vlastní tělo. O svém bydlišti - osmém vídeňském obvodu - hned na začátku říká: Je mým domovem; je místem, ve kterém leží mé srdce. Tělesná důvěrnost místa ožívajícího v popisech procházek po Vídni se u Bena podobá důvěrnosti, s níž pohlíží na blízké lidi a dotýká se jich. Ale tuhle kotvu mu stále někdo hází zpátky: otázkami, kde je doma, doporučeními, ať publikuje doma, zaháněním domů. Nakonec i Ulrika pomýšlí na nový domov. Hlas Benova otce mluví o dočasnosti domovů i těla. A Ben někdy zatouží být bez nich.
Důvěru a důvěrnost, které může tělo nebo domov přinést jen někdy, vkládá do rukopisu. Opravdu je to rukopis: tady se nepíše na stroji ani na počítači, ale propiskou. Zapsané slovo není jen významem, ale tělesným dotekem, který trvá a žije. Ne/ Nepíši jen/ Co mi proudí v myšlenkách/ Nýbrž co mi sviští tělem, píše Struhar v trilogii Stará zahrada. Vystihuje tím poetiku Rukopisu.

Třídění plodů

A jsou tu ještě jiné verše: Zřídka bylo psaní tak zbytečné/ Jako v zahradě/ V níž plody/ Tak starostlivě jsou tříděny. Struhar tu nejspíš mluví o zkušenostech z rakouské literární scény. Ta ho nakonec přijala, i když si asi musel - podobně jako Marchera - nejdřív vyslechnout věty typu Elementy aktivní stavby řeči se v románu uplatňují příliš málo...
Vlastenecká prověrka možná čeká Struhara i v jeho rodišti: buď nad Rukopisem z produkce malého, ale odvážného nakladatelství Signeta (to objevuje a dvojjazyčně vydává české romské autory; Struharovou knihou zahájilo edici OMEN - Očima menšiny), anebo nad jeho psychologickou prózou Opuštěná zahrada, kterou na letošní podzim chystá nakladatelství Volvox Globator. Jen nad otázkou, zda vůbec Struhara řadit mezi české spisovatele - když je Rakušan, vydal dvě české knihy nejdřív německy, teď je publikuje česky, ale pro změnu německy píše -, se asi potrápí nejedna chytrá hlava. Přitom Struharova bytostná otázka je jako vystřižená z české národní hymny. Jeho odpověď ovšem tak jednoduchá není.

Stanislav Struhar: Rukopis. V edici OMEN vydalo nakladatelství Signeta, Praha 2004. 134 strany.