Gaétan Soucy - O holčičce, která si ráda hrála se sirkami

20. 12. 2003 - Tomáš Weiss (LN)

Naše životy jsou truchlivé jak pláč, píše český klasik. Román francouzského Kanaďana Gaétana Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami ukazuje, že existence může být mnohem surovější, než si básník dokázal představit.

Gaetan Soucy Příběhy o člověčí krutosti k sobě i k druhým je knihovna moderní světové literatury naplněná k prasknutí. Násilí, ze řetězu utržené smysly a pudy, peklo z nudy, bolest, krev a smrt na sto a jeden způsob. Někdy jde o samoúčelné efekty, někdy o snahu šokovat, někdy o autorskou neschopnost a jindy zase o peníze, vypsané na základě dávné přitažlivosti mezi mrazivým zlem a čtenářskou chutí se v klidu domova napínavě bát. Existují ale knihy, ve kterých dojde ke vzácné symbióze - brutalita slov a dějů spolu s jedinečným literárním stylem najednou řeknou o životě víc než průvodci vybraným chováním a životopisy neposkvrněných panen. Začátek Soucyho příběhu O holčičce, co si ráda hrála se sirkami je sice efektní, ale nijak originální. Na osamělém statku se dva sourozenci snaží nenápadně pohřbít svého otce, který se oběsil. Ten, který držel jejich životy v přísné kázni a izolaci od zbytku světa, je najednou, bez varování, ponechal na "ostrově" vlastnímu osudu. Duplikát Betonové zahrady Iana McEwana se ale nekoná a nedojde ani na humorné situace z neznalosti mezilidských vztahů jako v Kosińského Byl jsem při tom. Styl vyprávění - vypravěčem je jeden z bratrů - svou nesnesitelnou přímočarostí a absencí jakéhokoliv pohnutí a soucitu připomíná řezavé holé věty Agoty Kristofové a jejího geniálního Velkého sešitu. Po několika větách ale zjistíte, že vás autor bez milosti zatahuje do svého neklidného světa zcela originálním literárním projevem. Divná stavba vět, míchání knižních archaismů s hovorovou řečí a hlavně nelogičnost některých popisů vyvolává zpočátku ve čtenářovi chaos a zděšení. Kdo to překládal? Prošel text vůbec nějakou redakcí? Jen klid, všechno je v pořádku, dokonce i s tímto stylovým zenovým úderem mistrovy hole se počítá. Soucy očividně patří k těm autorům, kteří nerespektují pravidlo bestsellerového čtenářského pohodlí. Kdo vydrží, nakonec před Soucyho jazykovou ekvilibristikou smekne - tato stylizace má totiž smysl.

Výprava za jedlovým kabátem

Děj se zpočátku posouvá jen pozvolna, ale zlověstná atmosféra textu houstne. Začíná naplno pracovat fantazie, podporovaná nespojitelnými souvislostmi, nedořečenými událostmi z minulosti a tvrdostí některých popisů a výrazů. Jeden ze sourozenců se nakonec vydává do vesnice obstarat rakev (musíme mu sehnat jedlový kabát). Postupně zjišťujeme, že vypravěč má o životě mimo statek jen kusé vědomosti. Jejich zdrojem je četba encyklopedií a otcovy výchovné promluvy, poznamenané životní zahořklostí, částečně zaviněnou jeho kněžskou peripetií z mládí. Všechny ženy jsou ve vypravěčově světě kurvy nebo svaté panny. Lidé jsou bližní, s dodatkem, že se od nich člověk naděje nejspíš podrazu nebo špinavosti. Neschopnost dětí spojit pojmy se zkušeností připomíná někdy až pozoruhodně přesně produkty biflovacího školního systému. Vypravěč zná slovo zvony, ví, že dělají bim bam, ale když naživo zazní, propadne panice z neznáma.

Humor? Černý

V drsné knize jsou rozesety i pasáže, které lze označit za humorné. Je to ale humor černý, beckettovský, veselý jen na první přečtení. Například miniscénka na právě probíhajícím vesnickém pohřbu: Šli jsme s koněm hlavní uličkou. Přímo před námi byla úplně holá rakev. Farář chabě mával kadidelnicí, starého valacha nebudou nic učit a něco mumlal a vypadal, jako když usilovně přemýšlí o něčem bolestném, náš příchod nezůstal bez povšimnutí. Držel jsem měšec s penězi v napřažené ruce ve výši ramene, smutně jsem kráčel a ukazoval ho lidem, co seděli v lavicích, opakoval jsem, prosím vás, prosím vás, dejte mi rakev a vypadal jsem jedna žalost. Nechápu, kam v téhle vsi dali srdce. Příběh pokračuje, nabírá obrátky. Co prozradit, a přitom nepokazit zážitek? Protože si teď nemůžete stáhnout zvuk jako při sportovních zprávách v televizi a pak se s napětím podívat na záznam utkání, nezbývá než apokalyptický děj knihy rozostřit do náznaků. Takže: Kde je otec, bývá i matka - co se s ní stalo? Bratři prý měli ještě sestru - kam se poděla? Proč vypravěč změní ve druhé polovině textu rod a přejde z "byl" na "byla"? Bude v knize nějaký zločin? A trest? A naděje? Co má vlastně znamenat ta hra se sirkami v názvu?

Neznámá hvězda Soucy

O holčičce, která si ráda hrála se sirkami Gaétan Soucy (1958) je u nás autor zcela neznámý. Nenajdete ho ve slovnících, v knihovně Francouzského institutu v Praze si lze půjčit jedinou jeho knihu. V početné a silné francouzsky psané literatuře však jeho hvězda román od románu stoupá, odborníci ho už několik let řadí do extratřídy. Nejen proto udělalo nakladatelství chybu, když v knize neuvedlo jinou informaci než jméno a národnost autora. Žádná předmluva, žádný doslov, ani pár triviálních biografických údajů na záložce. Proč? Snad proto, jak píše Soucy, že nic pod nebeskou oblohou nemůže zůstat bez kazu. Učitel filozofie v Montrealu debutoval v roce 1994 románem Neposkvrněné početí a v roce 1997 vydal knihu nazvanou Zproštění viny. Jeho zájem o problematiku prožívání negativních emocí a jejich vlivu na formování lidské morálky je patrný už z obou názvů. Stejně tak je z nich zřejmé, že v jeho textech dochází často ke konfrontaci lidské zkušenosti a víry. Vypravěč románu O holčičce, co si ráda hrála se sirkami to vyjadřuje po svém: Představy, které nám dává o životě náboženství, jsou úplně jiné než naše představy o životě. Kritici však o Soucym píší hlavně jako o mistru poetického vidění a slovních hříček, o tvůrci znepokojujícího a matoucího jazyka, o literátovi schopném vyvolat mrazení v zádech. Jeho zatím poslední román, Music-Hall (2002), ocenila belgická Královská akademie jako nejlepší francouzsky psanou knihu mimo Francii. V zobrazení lidské samoty a bolesti jde kniha prý tak daleko, že ji někteří kritici podle vlastních slov nebyli ani schopni dočíst.

Minulost je věrná

"Moje kniha je mýtus, nechápejte ji prosím příliš realisticky," říká k románu O holčičce, co si ráda hrála se sirkami autor. Čtenáři v několika zemích světa (nedávno vyšla kniha například i na Slovensku) mají však možnost z jeho textu slyšet i mnoho zcela konkrétních znepokojujících otázek o životě, který zažívají na vlastní kůži. Jsou to věci bolavé, napsané se zřetelným pesimismem. Soucy není Coelho, proto však ještě nejsou jeho texty méně univerzální. Vždyť pod brutálním dějem běží neustále mnohá upozornění, která jsou ještě strašidelnější. Jsme tak chatrní a zranitelní. Uzlíčky nervů, náchylné k lásce i nenávisti. Některé události jsou nevratné a mění nás v jiné lidi. Jsme schopni reagovat na psychické zranění vytvořením světa, který ostatní ničí a deformuje. Jsme v zajetí svých potlačovaných pudů, kterých se nedokážeme zbavit. Zbaveni předpokladů lásky, nedokážeme už milovat. Stahujeme se do samoty a tam toužíme po lidském kontaktu. Žádná zkušenost si nemůže být před zákeřností života jistá svou dostatečností a minulost, ať chceme, nebo ne, je věrná a neopouští. Hrdinka románu (jak bylo řečeno, mužský rod vypravěč v polovině příběhu opouští) o tom všem v závěru knihy přemýšlí, co jí síly stačí: ...jestli to ve skutečnosti není přesně tak, jak to táta chtěl, aby bylo. Obávám se, že jsme nedělali nic jiného, než se mu dál nevědomky podvolovali, a nic jsme proti tomu nezmohli, oba dva strženi osudovým proudem, který z něho sálal a unášel nás dál na své vlně, pořád a navždycky. Říkám to, jak se mi to jeví. Možná jsme nikdy nepřestali být jeho panenkami z popele. Víte, on sice odešel, ale ve skrytu si s námi pohrává dál, střílí si z naší andílkovské palice se stejně znepokojivou jistotou, jakou já umím mít taky, když používám slov. Otec nebyl člověk, jehož moc by jen tak zčistajasna skončila.

Gaétan Soucy: O holčičce, která si ráda hrála se sirkami. Překlad: Kateřina Vinšová. Formát: 182 stran, 20x13,5cm, česky, vázaná vazba, 200gr. Vyšlo: 2003. Nakladatel: Academia.