Vladimir Sorokin - Fronta

 

Román Fronta od jednoho z představitelů ruského literárního konceptualismu a soc-artu vydalo pařížské exilové nakladatelství Syntaxis roku 1985. Od té doby byl přeložen do čtrnácti jazyků. Že jde o nevšední knihu, si čtenář uvědomí již při zběžném prolistování. Je totiž napsána formou proudu anonymních dialogů, které mezi sebou vedou ti, kdo se postavili do fronty u obchodního domu.

"Umění má vlastní logiku, která svůj objekt nerozbíjí, ale pomáhá jej pochopit." Tato slova Daniila Charmse, ruského básníka a spisovatele, jako by byla společným krédem trojice autorů, která tvoří pilíře ruského literárního konceptualismu: Dmitrij Alexandrovič Prigov, Lev Rubinštejn a Vladimir Sorokin. Všichni tři začali publikovat mimo oficiální sovětskou literaturu a jejich texty vzácně souzněly se sovětským undergroundovým výtvarným uměním. Rusista Tomáš Glanc v zasvěcené předmluvě k českému vydání Fronty ostatně připomíná, jak zásadní vliv měly na Sorokina obrazy Erika Bulatova, a dodává, že román "můžeme dokonce číst jako analogii Bulatovových obrazů". Jedním ze základních rysů tvorby konceptualistů, literárních i výtvarných, bylo využití stylu a ideologických symbolů sovětského realismu k vlastním uměleckým postupům. Plochou a vyprázdněnou sovětskou estetiku, zapřaženou do otěží ideologie, Sorokin nejen rád cituje a nelítostně paroduje, ale doslova převrací naruby. Příkladem může být jeho román Třicátá Marinina láska, který před osmi lety vyšel i v českém překladu. Zevrubný a otevřený popis milostných zkušeností sovětské dívky zde končí jejím vztahem k předsedovi stranického výboru. Marina v jeho náruči poprvé nachází nejen sexuální uspokojení, ale záznam jejího života se v této chvíli náhle prolíná do stylu sovětského budovatelského románu.

Kolektivní organismus

Fronta Text Fronty začíná anonymní otázkou: Prosim vás, kdo je poslední? Nevíme, kdo ji pokládá, ale z kontextu dalších otázek a odpovědí je patrné, že kdosi na moskevské ulici právě přichází k dlouhé frontě a zařazuje se na její konec. Stává se jedním z hlasů kolektivního organismu fronty, která tvoří vlastní mikrosvět. Probírá se zde zejména, po kolika se nejmenované zboží prodává a kdo z čekajících za kým stojí. Dialogy plynou volně a čtenář, jenž si brzy zvyká na jejich rytmus, se může jen dohadovat, kdo z "účastníků fronty" právě mluví. I když se celou dobu zachovává anonymita hlasů, které promlouvají, vykřikují, stěžují si, vzdychají, nadávají či vstupují do hádek, přece jen z toku řeči po čase vykrystalizuje několik záchytných postav, jež tu a tam vystupují z davu. Je to zvláště věčný student Vadim, ústřední hlas románu, dívka Lena, s níž se Vadim ve frontě seznamuje a která nakonec odchází s jiným mužem, chlapec Voloďa, kterého neustále napomíná jeho matka, a nakonec i poněkud záhadná Ludmila Konstantinovna, v jejímž bytě Vadim nakonec nachází útočiště před deštěm, který rozehnal mohutnou, více než dvoutisícičlennou frontu. Kdo poznal realitu sovětské ulice, toho nemůže překvapit, že lidé čekající ve frontě po celou dobu ani nevědí, co se u pultu před nimi vlastně prodává. Chvílemi se hovoří o šatech, diskutuje se o tom, z jakého jsou materiálu a ze které země pocházejí. Vzápětí se ale od jiných hlasů dozvídáme, že jde zřejmě o boty, a později se k čtenářovu údivu zase zasvěceně hovoří o džínsech. I další témata jsou jakoby rozmlžená, přetřásají se z různých úhlů, vracejí se v nových variacích, přičemž se hovory občas zvrhávají v divoké hádky. Promluvy se týkají všednodenního života, jako jsou nákupy, fotbalové zápasy, luštění křížovky, předčítání inzerátů, z fronty se ozývají i glosy k politické situaci, vtipy a bizarní příhody. Značná část těchto krátkých dialogů přímo ilustruje život fronty: Kdo kde vlastně stojí? Jak dlouho se bude ještě čekat? Po kolika prodávají? Kolik prodavaček u vzdáleného pultu obsluhuje? A kdy už se dá fronta konečně do pohybu? Zděšení nastává, když k zástupu trpělivě čekajících občanů přijíždějí tři nabité autobusy. Jde o výletníky, anebo odboráře? A kam se tak hrnou? To nikdo z trpělivě čekajících občanů neví, ale jejich nadávky ihned přehlušuje hlas milicionáře: Žádám vás, abyste zachovali klid! Tito soudruzi mají právo dostat zboží přednostně. Zachovejte tedy klid a pořádek! Jako vystřižené z Farmy zvířat George Orwella: "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější."

Takovej je systém!

Vladimir Sorokin Třebaže se zdá, že jde jen o pouhý přepis náhodně vybraných hlasů, skrývá se za Sorokinovým textem promyšlená struktura, charakterizující frontu jakožto běžný příznak ekonomiky komunistických zemí lépe a výstižněji než dlouhé, zamyšlené analýzy. Anonymita hlasů ilustruje jak kolektivní semknutost, tak nevyzpytatelné záchvěvy davu. Nouze není ani o groteskní situace. Fronta se uměle narovnává, usměrňuje, rozvrstvuje do podružných minifront na nápoje a občerstvení. Když se den chýlí ke konci, někteří vzdávají úmorné čekání a odcházejí k domovům. Vytrvalci ale frontu neopouštějí. S nadějí, že na ně dalšího dne konečně přijde řada, se spořádaně přesouvají na lavičky blízkého parku, aby se ráno mohli probudit k novému čekání. Významný moment nastává, když dochází k takzvané perekličke. Jde o kontrolní mechanismus, při němž jistá osoba přiděluje čekajícím čísla, jež se později kontrolují. Sorokin neváhá věnovat únavnému prověřování desítky stránek, kdy zaznívají jen jména a v odpověď výkřiky: Tady! I když se text zvrhává v absurdní, strojový záznam, sotva bychom našli výstižnější ilustraci údělu lidí, kteří se stali obětí snu o vybudování "beztřídní a spravedlivé společnosti". Samo uspořádání románu je kritikou zaběhaných mechanismů a jazykových stereotypů systému. Vedle toho v něm najdeme i řadu přímých politických narážek. Snaží-li se fronta hlasy svých čekajících formulovat důvod své existence, ozývá se hned na to protihlas: Co s tim podle vás může Brežněv asi dělat? Takovej je prostě systém! Jak už bylo předznamenáno, fronta se nakonec rozpadá kvůli náporu silného deště. Čekající se rozprchnou všemi směry. Vadim odchází s neznámou ženou, Ludmilou Konstantinovnou, z níž se nakonec vyklube jedna z prodavaček. Jejich sexuální hrátky autor čtenáři přibližuje nadále jen hlasy a slastnými výkřiky obou protagonistů, které tvoří zřejmý protipól k předchozí frontové "perekličke". Klasik ruského konceptualismu již v debutu potvrzuje dva základní rysy své prózy: zvláštní pojetí fenoménu psaní a bezohlednost vůči čtenáři. Přesto jeho románový text brilantně demonstruje na jednom ze základních fenoménů sovětské společnosti absurditu života v komunistické společnosti. Vždyť nejen výtečně zachycuje odposlouchaný jazyk ulice, ale také obnažuje zrůdný mechanismus, který za tímto jazykem vysvítá.

Nesnesitelná lehkost románu

Lze Frontu vůbec ještě označit za román? Odpověď není jednoznačná. Budeme-li román vnímat jako velký výpravný žánr, můžeme se v souvislosti se Sorokinovým textem dostat do určitých potíží. Připustíme-li ovšem, že román se už od svých počátků vyznačoval neobyčejnou životaschopností a dokázal vždy uniknout přesně vymezeným definicím, ukáže se problém s žánrovým zařazením jako lichý. Síla románu spočívala vždy v jeho volné, elastické struktuře, stejně jako ve skutečnosti, že v celém svém vývoji dokázal reflektovat a parodovat sám sebe. "Dílo vzniká z napětí mezi silami nastolujícími řád a silami působícími chaos, silami konstruktivními a destruktivními," poznamenává Daniela Hodrová v rozsáhlé studii poetiky literárního díla dvacátého století (...na okraji chaosu..., 2001). Právě v Sorokinových textech je "napětí řádu a chaosu" obzvlášť patrné. Ve své tvorbě dokáže využít vyčpělých postupů ke konstrukci nových, nezřídka šokujících světů, přičemž důsledně zkoumá a překračuje hranice jazykových výpovědí či žánrů ruské a sovětské literatury. Jeho románové výboje jsou sice extrémní, ale ukázaly se - a to nejen v tomto debutu - jako nanejvýš účinné. Svědčí o tom i reakce, které Sorokinovy knihy v ruské společnosti vyvolávají: ať již jde o odmítnutí z řad hnutí Společný směr a soudní procesy snažící se autora obvinit z pornografie a zrady národní kultury, anebo čtenářský zájem širší veřejnosti, který si svými skandálními prózami získal. Zbývá jen doufat, že se brzo budeme moci seznámit i s dalšími díly Vladimira Sorokina a jeho literárních souputníků. A že se dnešní nezájem českých čtenářů o současnou rusky psanou literaturu začne díky těmto knihám postupně rozplývat.

Vladimir Sorokin: Fronta. Přeložil Jakub Šedivý. Vydalo nakladatelství Malá Skála, Praha 2003, 304 strany.