Zadie Smithová - Bílé zuby

23. 08. 2003 - JAN KAPOUN (LN)

"Nejpozoruhodnější debut posledních let," psali recenzenti, když se Bílé zuby před třemi lety dostaly ve Velké Británii na knižní pulty. Tato více než čtyřsetstránková románová sága o životě přistěhovalců v multikulturním Londýně zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Rázem se dočkala několika literárních cen, byla v krátké době přeložena do řady jazyků a její autorku, po matce jamajského původu, začala kritika srovnávat s takovými mistry, jako je Salman Rushdie či Gabriel García Márquez.

Před vydáním svého prvního románu byla Zadie Smithová (nar. 1975) neznámou studentkou cambridgeské King's College. Jak později prozradila v jednom z interview, její ambicí nebylo stát se spisovatelkou, ale tanečnicí a zpěvačkou v muzikálech. Příběhy psala jen pro pobavení svých blízkých, a protože se přátelům zalíbily, rozhodla se spojit je do románu. Tak vznikla prvotina Bílé zuby (White Teeth, 2000), která začínající autorku k jejímu nemalému překvapení katapultovala mezi nejzářivější hvězdy na nebi anglicky psané literatury.

Pokus o sebevraždu

Rozsáhlý román, zachycující osudy tří rodin v průběhu tří generací, začíná pokusem o sebevraždu. Časně ráno 1. ledna roku 1975 sedí Archie Jones, sedmačtyřicetiletý válečný veterán, ve svém voze naplněném výfukovými plyny. Svůj život v té chvíli považuje za sérii katastrof, kterou korunuje krach manželství. V rozrušení si přitom nevšimne, že zaparkoval na nedovoleném místě, před muslimským řeznictvím, odkud je brzy vykázán. Tuto skutečnost, jež přerušila jeho sebevražedné snahy, si Archie vyloží jako znamení seslané vyšší mocí. A vskutku, ještě téhož dne se na mejdanu mladých "hipíků a toxíků", kam se bezostyšně vetře, seznamuje s Klárou Bowdenovou, nádhernou vysokou Jamajčankou s pletí černou jako eben.
Kláře, jejíž jedinou vadou na kráse jsou chybějící přední zuby, je teprve devatenáct, ale má už za sebou pestré životní zkušenosti. K těm ne zrovna veselým patří fakt, že přednedávnem ztratila svého kluka, rudovlasého Anglána, do něhož byla zamilovaná. Odloudila jí ho její více než šedesátiletá matka Hortenzie, fanatická členka sekty Svědci Jehovovi. Klára zavrhne její víru a rozhodne se žít na vlastní pěst. S neúspěšným sebevrahem Archiem si ihned padnou do oka a o šest týdnů později jsou svoji.

Navzdory tradicím

Bílé zuby Druhá část románu se odehrává o deset roků později. Blíže se v ní seznamujeme s Archieho nejlepším přítelem, bangladéšským muslimem Samádem Iqbálem, kterého osud i s manželkou Alsanou a dvěma syny zavál z Indie do Londýna. Životní cesty Archieho a Samáda se ale střetly už za 2. světové války, kdy se společně zúčastnili osvobozujícího tažení na jihu Evropy.
Jejich rodiny začnou žít přes rozdílné tradice a zvyky ve vzácné pospolitosti. Samádovy trable začínají, když na třídní schůzce spatří učitelku hudby Poppy Burt-Jonesovou, do níž se na první pohled zamiluje. Marně mu ji jeho přátelé vymlouvají: vztah s Angličankou přece nemůže nikdy fungovat. Navíc má doma ženu a děti a v hrudi neotřesitelnou víru v Alláha. Jenže vášeň je silnější než náboženství a zvetšelé tradice. Co na tom, že Poppy je Angličanka, nadto katolička, Samád se s ní začne tajně scházet, což se přirozeně neobejde bez komické dohry.
Smithová je rozená vypravěčka. Dokáže s neobyčejnou bravurou, vtipem a ironií vykreslit život přistěhovalců i rodilých Angličanů. Vrší jednu příhodu za druhou, přičemž neobyčejně plasticky vystihuje multikulturní atmosféru britské metropole druhé poloviny 20. století, atmosféru ztracené koloniální slávy a úpadku, ale zároveň svobody a živelného ruchu.
Zuby, jejichž bělost vyniká v kontrastu s tmavou pletí, jsou nenápadným, ale výmluvným symbolem, který se vine dějově bohatým textem. Životní styl etnických menšin, jejich náboženské a kulturní zvyky, jež se mísí se vzory a ikonami chaotického moderního světa, líčí autorka nezřídka s jízlivým odstupem: Jestliže je náboženství opiem prostých lidí, tradice je analgetikem o to zkázonosnějším, jednoduše proto, že se jenom zřídka projevuje zkázonosně. Jestliže je náboženství stahující gumou, pulzující žilou a jehlou, tradice je daleko jednodušší slátaninou: semínka máku rozemletá do čaje; sladký kakaový nápoj střižený kokainem; věc, kterou možná dělala vaše babička. Pro Samáda byla tradice kulturou a kultura se obracela ke kořenům a ty byly dobré, ty byly prvotními a nezaměnitelnými principy...

Století cizinců

Zadie Smith Ve zbývajících dvou částech románu, jež zabírají zhruba druhou polovinu knihy, se Smithová zaměřuje na osudy další generace hrdinů. Tradice a náboženství začínají být konfrontovány s nástupem informačního věku, věku audiovizuálních médií a rozvíjejících se biotechnologií. V Archieho a Klářině dceři, s níž čtenář prožívá doslova smršť komických příhod, můžeme rozeznat některé autorčiny autobiografické rysy. Irie Jonesová byla tlustá. Evropské proporce Klářiny postavy přeskočily generaci a na ni přešla Hortenziina robustní jamajská kostra, krmená ananasy, mangy a guavy; to děvče mělo co nosit; velká prsa, velký zadek, široké boky, velké zuby. Vážila osmdesát tři kilo a měla naspořeno třináct liber. Sympatická zmatkářka Irie touží zhubnout a zbavit se nepoddajné záplavy svých vlasů, chce se vymezit vůči rodičům, jejichž chování a zvyky jí připadají nemožné a staromódní. A co víc, chce se stát " o p r av d ovo u Angličankou", i když zároveň sní o čistotě a nezkaženosti své mateřské země, oproštěné od výmyslů, mýtů a lží. Začíná studovat na univerzitě a chce se stát stomatoložkou. Její vzpoura kulminuje, když náhodou odhalí, že matčiny zářivé zuby jsou umělé, což považuje za další položku na seznamu rodičovských přetvářek a lží.
S ještě složitější situací se musejí vyrovnávat děti Samáda a Alsany, dvojčata Magid a Millat. Zatímco Magida pošle otec do Indie, odkud se mladík k Samádovu zděšení vrací s touhou studovat genetiku, Millat je ještě extrémnějším příkladem "střetu kultur". Není už ani muslim, ani křesťan, ani Angličan, ani Bengálec, ani takový, ani makový. Nejvíc ho fascinují americké akční filmy a chce se stát gangsterem. Svou touhu nakonec paradoxně uskutečňuje, když se začlení do militantní islámské sekty Strážci, pod jejímž vlivem se rozhodne "očistit se od Západu" a tomuto cíli podřídí celý svůj život.
Nová generace dospívá v 90. letech 20. století, která jsou odlišná od předchozích desetiletí. Na jedné straně si tito mladí lidé v genech nesou biologický odkaz svých koloniálních předků, barevnou pleť a bílé zuby; na straně druhé ale zcela samozřejmě vstřebávají všechny podněty, které jim konec století nabízí. Tohle je století cizinců - hnědých, žlutých a bílých, poznamenává Smithová. Tohle století je stoletím velkého imigračního experimentu... Děti, co mají křestní jméno a příjmení v přímém rozporu. Jména, která v sobě nosí tajemství masového exodu, přecpaných lodí a letadel, chladných příjezdů, lékařských prohlídek. Postmoderní doba rozmazává jak tradiční etické a náboženské hodnoty, tak čitelné obrysy mezi jednotlivými národy a etniky. Imigranti žijící v tavicím kotli multikulturního Londýna si sice dělají těžkou hlavu kvůli tomu, že se jejich děti stávají "angličtější než Angličané", ale nová generace ve svých myslích posouvá problém identity do jiných rovin. Zatímco Samád Iqbál lká, že už neví, kam vlastně patří, Irie Jonesová si uvědomuje, že je to jinak, "tahle země nešťastných náhod má pro ni příchuť ráje. Příchuť svobody".

Svět je "mnohost"

Bílé zuby jsou knihou o střetu rozdílných kultur a tradic, fascinujícím románem, pro jaký v dnešní české literatuře budeme sotva hledat obdobu (nejblíže by asi byla Sestra Jáchyma Topola, ale jde o hodně volný příměr). Ne že bychom talentované britské autorce nemohli nic vytknout. Řada kritiků to přes záplavu superlativů udělala, když upozornila na někdy až vyčerpávající upovídanost, místy krkolomné slovní žonglérství nebo poplatnost literárním vzorům. To ale nemění nic na skutečnosti, že jde vskutku o jedno z nejpozoruhodnějších děl britské prózy přelomu 20. a 21. století.
Zadie Smithová zaujme jak temperamentním vypravěčským stylem, tak přehršlí vtipných, nezřídka nelítostných postřehů k současnému malströmu otázek a problémů globalizovaného světa. Neméně důležité je, že tyhle dvě složky dokáže promítnout do všedních příběhů obyčejných lidí, jejichž osudy jsou konfrontovány s chaotickým, neuchopitelným vírem moderní historie. Bílé zuby jsou románem o pohybech současného světa, o jeho propletených kořenech. O hledání a ztrácení identity v postkoloniální době, o stejnosti a jinakosti, o bezbřehém náboženském fanatismu a chladném vědeckém a ateistickém skepticismu. Ale - a to především o věčném tajemství lidského srdce, jaké může v takovémhle rozsahu a komplexnosti vyjádřit pouze žánr románu.

Zadie Smithová: Bílé zuby. Přeložila Yvetta Nováková. Vydalo nakladatelství BB art, Praha 2003, 430 stran.