Daniel Pennac - Sudička pistolnice

30.06.2004 - ROMAN LUDVA (MF)

Sudička pistolnice Zestárnout, bohužel, říkával můj otec, je jediný způsob jak nezemřít mladý. Tato střídmá věta, v níž truchlí smutný úsměv, stojí v záhlaví románu Sudička pistolnice francouzského spisovatele Daniela Pennaka. A ještě kousek: V Belleville byla zima a pět postav. Šest, když počítáme zamrzlou kaluž. Dokonce sedm, se psem, který doprovázel Špunta do pekařství. Pes byl epileptický, jazyk mu visel na stranu. To je první odstavec Pennakova románu. A je jasné, že svět, v němž se čtenář ocitá, nebude všední. Tedy on všední je, ale ne ledajak. Pod jeho všedností musí zatápět humor, víc teskný a mrazivý než laskavý, jinak by hrdinové, rozumí se ti kladní, jimiž autor zalidnil svůj příběh, zešíleli. Na děsivou bláznivost světa lze přece odpovědět zase jen bláznivostí, má-li si člověk zachovat důstojnost a schopnost navzdory všemu vartovat na straně dobra. Ano, jako v pohádce.
Daniel Pennac (1944) prožil dobrodružný život, vystudoval sice literaturu a pedagogiku v Nice, ale zprvu se živil jako dřevorubec na Pobřeží slonoviny, v Paříži dělal taxikáře, nějakou dobu žil v Brazílii a po návratu do Francie pracoval jako časopisecký ilustrátor. Do literatury vstoupil v roce 1973 knížkou esejů. A pak to přišlo: roku 1985 vydal v nakladatelství Gallimard první román o dobrodružstvích "obětního beránka" Benjamina Malaussena a jeho rodinného klanu z pařížského předměstí Belleville Lidožrouti z obchoďáku, v roce 1987 následuje další díl Sudička pistolnice a dva roky nato Obchodnice s prózou, soubor uzavírá Pan Malaussene z roku 1995. Nakladatelství Mladá fronta, které u nás překlady Pennakových románů vydává, s nimi přichází takříkajíc v opačném gardu. Zatím vyšly tři, v roce 2002 Obchodnice s prózou, na sklonku loňského roku právě Sudička pistolnice a před pár týdny Lidožrouti z obchoďáku.

V Belleville kdosi vraždí stařenky a staříky a nikdo netuší proč, to je syžet příběhu Sudičky pistolnice. Policajti v civilu čtvrť hlídají, ale hned zkraje románu umírá jeden z nich, když chce jedné bábince pomoci přejít zamrzlou kaluž. Nestačí říct ani slovo, sotva ji zezadu chytne za paži, stařenka se otočí a drží v ruce vysloužilý kvér z druhé světové války, stiskne spoušť. Záhy se ocitneme v poněkud potrhlé famílii Benjamina Malaussena, jehož malý bráška Špunt vše viděl, ale doma to popíše takovým způsobem, že nikoho nenapadne, že by v té historce někdo mohl přijít o život. Tedy potrhlá famílie, ale krásně potrhlá! Velký brácha Benjamin živí celou rodinu, všechny sourozence i maminku, jež má každého z nich s někým jiným, a navrch se stará o několik opuštěných staříků, které k němu přivedla jeho milenka Julie, protože byli na drogách a na dně - a dostal je z toho. Ano, na periferii Paříže někdo rozdává starým opuštěným lidem drogy. Proč? Nebudeme prozrazovat. Faktem je, že všechny tyhle lidi Benjamin živí z peněz, co vydělá jako "obětní beránek" v jednom pařížském nakladatelství. Zkrátka platí mu za to, že když je malér, nechává na sebe řvát, třeba od autorů, místo šéfky. Umí se tvářit tak, že jemu bývá odpuštěno. Dřív měl podobnou funkci v obchoďáku, kde na něho ječeli nespokojení zákazníci. A jako na správného obětního beránka sedá na něj všechno zlo světa, je podezřelý jak z mordů, tak z rozdávání drog.
Daniel Pennac má svého Benjamina rád, i jeho neuvěřitelné sourozence, nezodpovědnou maminku a některé policajty. Jenom ty, co se se zlem nepářou. A v tomto punktu opravdu žádná upejpavost. Sudička pistolnice není román o žvanivém intelektuálském dobru, které sedává plaše v koutě. V Belleville se musí držet při sobě a rvát se za každý úsměv a příběh před spaním. Krásná kniha, a dojemná, jež překračuje žánr detektivky, aniž ho šidí. Pennac je nevšední stylista. Znamenité popisy, brilantní dialogy, v nichž se ví, že bez humoru všech odstínů to nejde ani v románech.

Daniel Pennac: Sudička pistolnice. Přeložila Eva Pokorná. Mladá fronta, Praha 2003, 304 stran, doporučená cena 169 korun.