Irena Obermannová - Příručka pro neposlušné ženy

07.05.2003 - JOSEF CHUCHMA (MF)

Příručka pro neposlušné ženy Po předloňských Ženských pohybech, nepříliš vydařeném pokusu o vymyšlený a vážně posazený příběh, se Irena Obermannová (1962) vrátila do kruhů svých, námětově blízkých a čtenářsky úspěšných. Příručka pro neposlušné ženy volně navazuje na Deník šílené manželky (1998), jenž byl televizně adaptován, a na Divnovlásky (2000), které se na Kavčích horách mají točit. Tentokrát Obermannová už ani nepřevtěluje sebe a své dcery do postav rozvedené spisovatelky Xénie a jejích dětí Kristýny a Justýny; jinými jmény pouze přikryla svou přítelkyni, herečku Veroniku Žilkovou, které zde říká Žofie, či spisovatelské kolegy Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímu, s nimiž se hrdinka během vyprávění několikrát sejde. Literárně není příliš co dodávat k tomu, co již zaznělo nad Deníkem šílené manželky a Divnovláskami: vitální, spontánní, nekomplikované psaní, prostořeké, ale ne tak, aby byl občanský statistický průměr znepokojen, natož pobouřen. Popularita Ireny Obermannové tkví především v tom, že v oněch dvou zmíněných knihách - a "Příručka" se k nim připojuje - se lze takzvaně najít. Každý zná ve svém okolí nějakou matku samoživitelku, která střídá partnery a hledá toho, jenž by "s nimi byl". Setkání se světem, který důvěrně poznávám, je častým a obecným předpokladem popularity inscenace, románu, filmu. U Obermannové však existuje ještě jeden důvod ohlasu; důvod specifičtější a dosti český: autorka odhodlaně brání svůj ženský pohled na život, aniž by se přimykala k feministickým proudům. Staví se k nim zdrženlivě i odmítavě. Výborně, takhle to tady máme rádi a hlavně rády: žádné zbytečné koncepty a myšlenky, my, české ženské, to zvládneme. Buď tohoto chlapa najdeme, anebo taky ne, ale nějak se protlučeme; na poměrech ve společnosti beztak nic nezměníme. V tomto je Obermannová, jakkoli se prezentuje jako výstřední a neposlušná, velmi prostřední a stádní. Ukazuje se být, jaksi i zpětně, při celkovém pohledu na všechny tři "šílené" knihy, typickou ženou své generace: ženou fatálně poznamenanou dětstvím a dospíváním v komunismu. Toto konkrétní dějinné určení však Obermannová nevidí, či z nějakého důvodu vidět nechce. Svůj případ staví jako odvěce a trvale ženský, či alespoň zdejší: "Učili nás, že naše tělo je určeno pro někoho jiného: pro muže, aby se skrz ně ukojil či rozmnožil, pro děti, aby se v něm usalašily, aby je pily..." Tohle byla stigmata vypalovaná předlistopadovou společností. Generace dnešních pubescentek se bude za pár let potýkat už s jinými sociálními schématy či záseky do duše; ostatně autorka - alespoň dle vlastních slov - se snaží své dcery vychovávat jinak, než byla kdysi vychovávána ona. Že si tudíž protiřečí, to je Obermannové ukradené: "Vzhledem k tomu, že nepíšu matematickou kompozici, ale právě jen příručku pro neposlušné ženy, můžu si plácat páté přes deváté a vzájemně si odporovat, protože život už je takový." Tento román vskutku má formu příručky. Autorka v ní táhne dvě linie: v jedné oslovuje spřízněné publikum "mé sestry", svěřuje se jim a radí, jak se ve vztahu k mužům a světu chovat. V jiných kapitolách se zpovídá jakémusi ideálnímu, "tomu pravému" muži, který je však fakticky nedostupný. Na těchto vypravěčských kolejích Obermannová dopravuje popis svého života v posledních několika letech včetně nedávného vyhazovu z České televize. A jak už tomu u příruček často bývá, nejzajímavější na nich bývá kazuistika, konkrétní případy, nikoliv obecné vývody - zde tedy pasáže, v nichž spisovatelka přestává machrovat, komentovat, zobecňovat a textem vjede do rozpoložení své duše nebo těla. Na konci knihy klade autorka před čtenářské "sestry" otázku, co četbou získají. "Nic - kromě sebe samých..." odpovídá spisovatelka a my dodáváme: Óó, jak rafinovaná to skromnost! Získat sebe, jak i mužský čtenář pochopí, znamená získat vůbec nejvíc. Takže deklarovaná neúčelnost zakrývá ambici vlastně maximalistickou. Jakým nárokům je však Příručka pro neposlušné ženy fakticky schopna dostát? Plní účel snadno konzumovatelného beletrizovaného utvrzovadla, že život je sice strašný, ale netřeba to mít stále na paměti. Pokud žádáte od knihy právě a jen toto, pak Irena Obermannová je vaše autorka.

Irena Obermannová: Příručka pro neposlušné ženy. Eroika, Praha 2003, 208 stran, náklad neuveden, cena 199 korun.