Irena Obermannová - Divnovlásky

06.09.2000 - JOSEF CHUCHMA (MF)

Divnovlásky Osmatřicetiletá Irena Obermannová chytila šanci za pačesy. Ve své nové próze Divnolásky, jež si včera v Praze odbyla svůj křest, nic nekomplikuje, produkuje to, co umí - tedy obstojné spotřební zboží, a ctí dobové tance - její příběh je dostatečně "odvázaný" a rezonuje s ženskou otázkou, na niž si média v posledních dvou třech letech vzpomněla, že taky existuje. Svou předloňskou knihou Deník šílené manželky Obermannová slavila slušný prodejní ohlas. Bylo to docela v pořádku: fakticky šlo o novodobou variantu červené knihovny, o rychlou a těkavou prózičku, nad níž si večer u vína a brambůrek popláče i smíchy zahýká nejedna osamělá (ex) manželka, ale klidně i nejeden (ex)manžel, zhruba ti, kteří ten den zrovna nic příhodného nenašli ve vysílání Novy či ČT 1 (mimochodem, na Kavčích horách Obermannová pracuje jako dramaturgyně). Ovšem z důvodů dodnes záhadných se kolem Deníku šílené manželky vytvořil nymbus umělecky pozoruhodného díla. Možná proto, že se o něm s kolegiální vstřícností vyslovili spisovatelé Ivan Klíma, Alexandr Kliment a Jiří Stránský; také několik kritiků uznale pokyvovalo hlavami. Stačila jim k tomu autorčina schopnost jít rychle k věci, k zábavnému střednímu proudu, kterého se tu nedostává. Možná jim potřebný literární rozměr poskytl i méně šťastný autorský krok, do poslední třetiny románu vložený Deník - zápisky hlavní hrdinky Xénie z časů, kdy za normalizace studovala a kdy její manželství, které se v knize pozvolna rozpadá, bylo teprve ve slibných začátcích. Touhle "povyšující", vážnou vsuvkou se však z červené knihovny nestala literatura, zato byly porušeny žánrové zákonitosti. To by nemuselo tak vadit běžnému spotřebiteli, ale nemělo by to uniknout profesionálům. V Divnoláskách Irena Obermannová už žádnou žánrovou výchylku nepodniká. Bez odskoků se drží svého kopyta: nekomplikovaného, přímočarého, "bláznivého" vyprávění. Netřeba si namlouvat, že by autorka uposlechla ty hlasy, jež jí vytýkaly vsazení "dějinných" zápisků do Deníku šílené manželky. Pravda bude jinde - v Divnoláskách se vyprávění vrací do již připraveného, nažhaveného prostředí, ke spisovatelce a scenáristce Xénii, která po rozpadu manželství zůstává sama se svými dcerami; Kristýně je teď třináct a Justýně sedm. Šestatřicetiletá Xénie už nepropadá prvotní postmanželské hysterii ze samoty, období panického střídání partnerů má za sebou, nyní zastává postoj žít a užít, i když trvalejším vztahem by nepohrdla. Postupně však zjišťuje, jak jsou vazby na skončené manželství houževnaté, i když navenek se neděje nic jiného, než že se Kristýna s Justýnou víceméně pravidelně scházejí se svým otcem. Jedna věc totiž je rázné odříznutí každodenního soužití, druhá věc jsou zářezy v duši, trsy vzpomínek a pocitů, které se k rozvedenému člověku vracejí. Tato léčba z manželství, praví příručky, trvá v průměru pět let. Xénie má za sebou čtyři roky. Za rok by to tedy měla mít za sebou a na řadu by opět mohla přijít kniha o osudech téhle energické a nedobrovolně emancipované paní a jejích nepříliš vycválaných potomků. Psaní Ireny Obermannové je seriálové, lze je periodicky nastavovat, zaznamenávat další a další fáze ze života Xénie, Kristýny a Justýny. Novela Divnolásky je sledem zbeletrizovaných výjevů o typickém průběhu jedné typické krize, je to zábavná, groteskními prvky ozvláštněná zpráva o statistickém průměru. Nepopíráme, že svět náš vezdejší, jímž se Xénie a její dcery protloukají a jemuž se s různým úspěchem vzpírají, je světem divným, lépe zařízeným pro muže. Nic víc nám ovšem Irena Obermannová o těchto poměrech neříká, populární formou je ilustruje. Vzhledem k tomu, že v případě Divnolásek běží o čtivo, netřeba jim to vytýkat.

Irena Obermannová: Divnovlásky. Nakladatel: Eroika, Praha 2000, 182 stran.