Joyce Carol Oatesová - Americká balada

31.12.2001 - HANA ULMANOVÁ (MF)

Joyce Carol Oates Joyce Carol Oatesová (1938) je možná nejplodnější americká literátka všech dob. Románů už napsala přes třicet a povídek několik set, věnuje se kritice, poezii, dramatům, redaktorské a vydavatelské práci, kariéře univerzitní profesorky. Její spisovatelský kolega John Updike prohlásil: "Kdyby existoval titul ‚žena písma', v naší zemi by patřil právě Oatesové." Úžasná produktivita logicky vzbuzuje otázku: Lze se na autorku vždy spolehnout, pokud jde o kvalitu? Když v roce 1987 vyslovili na jistém večírku její tvorbě obdiv Michail Gorbačov s chotí, hned začaly spekulace, co asi sovětští manželé No. 1 od Oatesové četli. Úroveň jejích děl totiž značně kolísá - určité povídky se řadí k absolutní světové špičce, jiné texty, kupříkladu Zombie (u nás v roce 1996 vydal Mustang), spadají do oblasti pokleslé literatury a jméno tvůrce je prostě nezachrání. Nejnověji do češtiny přeložené dílo Oatesové, román Americká balada, sice tak daleko nezachází, nicméně má k tomu blízko. Uvedení knihy na český trh předcházela na domácí poměry masivní reklamní kampaň. Upoutávky v tisku sázely na tři faktory: relativně "profláknuté" jméno autorky, lákavě znějící titul a vyobrazení automobilu jako ikony amerického životního stylu. Působivé, leč nemístné. Už ten název: Americká balada originálu (Broke Heart Blues) neodpovídá a navíc se - opět nemístně - snaží hlásit k tradici typu Americká tragédie, Americký sen či Americký hrdina. Na přebalu se pak skví bíle oděný usmívající se mladík, ač hlavní hrdina Johny Reddy zásadně nosí ošoupané džíny a černé nebo alespoň tmavé triko a důvody k smíchu nemá. Nakladatelství prostě hodlalo přivábit široké vrstvy zejména ženského čtenářstva, navíc mu sugeruje, že v ruce drží "moderní klasiku". Děj románu se odehrává ve Willowsvillu ve státě New York, v malém městě, které téměř dokonale odpovídá americkému mýtu ideální komunity. Nikdy se tam nic drastického nestalo a ten pravý život se odvíjí v bohatých čtvrtích, zatímco chudší obyvatelé jsou jakoby neviditelní a decentně bydlí až za řekou. Poklid naruší příjezd rodiny se záhadným "cizincem" Johnym Reddym. Uprostřed krásných a bohatých lidí se zničehonic objeví eroticky přitažlivý a hranice zákona pokoušející mladý muž... Tenhle neklid vyvrcholí v ne zcela objasněné vraždě - zdá se, že Johny zastřelil movitého milence své krásné a svůdné matky. Po návratu z vězení dokončí střední školu, odjíždí pryč a v druhé části se z něj stává pan Opravto. V třetí části na něj po třiceti letech vzpomínají spolužáci. Zápletka nijak oslnivá. Leží tedy těžiště díla někde jinde? Jenže kde? Byť tu Oatesová využila svého osvědčeného motivu násilí, ani v nejmenším tahle rozsáhlá próza nevyvolává onen plíživý strach, který čtenář zakoušel nad autorčinými "majstrštyky". V kresbě prostředí se omezila na pár stereotypních představ, které si lidé o USA rádi tvoří. Snad to měla být variace na téma zločin a trest. Ustrnula však na rovině neústrojných narážek. Nefunguje ani na záložce zmíněný princip řeckého chóru studentských hlasů, který občas přechází až v jakýsi kolektivní proud vědomí - masová hysterie puberťáků a posléze i vážených občanů z vyšší střední třídy nevyznívá jako rafinovaná vypravěčská technika. I osudy Johnyho spolužáků jsou jen jakési navzájem zaměnitelné minipříběhy bez point. Selhal autorčin pověstný smysl pro detail; kupříkladu frázi "její plavé vlasy mu zasněně spočívaly na rameni" bychom mohli najít v jak émkoliv románu pro ženy. Třebaže je Americká balada prošpikována nejrůznějšími americkými reáliemi, její "realita" se nebezpečně přibližuje světu latinskoamerických telenovel. Koneckonců ani termín příliš nesedí: patrně se vztahuje k sladkobolné písni o Johnym, která se v románu stala hitem. Dimenzí klasické balady, to jest lyricko-epické skladby s napínavým dějem a tragickým koncem, nedosahuje Americká balada ani náhodou.

Joyce Carol Oatesová: Americká balada. Překlad Libuše a Luboš Trávníčkovi. Euromedia Group - Ikar, Praha 2001, 368 stran, náklad a cena neuvedeny.



Joyce Carol Oatesová - Zombie

29.06.1996 - HANA ULMANOVÁ (MF)

Zlé literárněkritické jazyky ve Spojených státech občas jedovatě utrousí cosi v tom smyslu, že i kdyby Joyce Carol Oatesová zemřela už zítra, její knihy ukryté v šuplících by vycházely dalších dvacet let. Je to plodná autorka: narodila se v roce 1938, debutovala v roce 1963 a od té doby stačila vydat asi dvacet románů, téměř dvě desítky výborů z kratších próz, několik svazků básní a rozmanité kolekce esejů. Oatesová je ve svých dílech trvale fascinována násilím. Sama k tomu poznamenala, že násilí kolem sebe prostě cítí, a to jak ve smyslu strachu, tak ve smyslu touhy, a že ono tušení na ni snad pouze přechází z jiných lidí. Ve svém loňském románu Zombie, který je zpovědí bestiálního masového vraha, však autorka překročila dosavadní hranice - ne snad v námětové vyhraněnosti (v tom vytvořil precedens Truman Capote svým dokumentárním románem Chladnokrevně), nýbrž v umělecké únosnosti. Dětství Quentina P., ústřední postavy románu Zombie, se svým nešťastným průběhem příliš neliší od osudů jiných autorčiných postav. Příští vrah měl jako kluk těžkou nehodu na kole a jako památku na rvačku si odnesl zjizvený obličej. V mládí dostal podmíněný trest za pohlavní zneužití dvanáctiletého chlapce. Nyní dochází na skupinové terapie a pravidelná sezení u doktora i kurátora. Nicméně současně realizuje mnohem zrůdnější plán, jemuž jeho mozek dodává i "filozofickou" dimenzi chce si vytvořit zombieho, protože kromě uspokojování "pánových" potřeb "by opravdovej zombie neměl říkat věci, který by nebyly, jenom věci, který by byly. Jeho oči by se otevřely a byly by jasný, ale nebylo by v nich žádný vidění. A za nima by nebylo žádný myšlení. Nic, co by někoho posuzovalo". Při tvorbě zombieho provádí Quentin P. na svých lidských obětech, které nazývá "materiálem", lobotomie; tedy násilím jim přerušuje nervové spoje v mozku (o této operační technice psal už kupříkladu v románu Vyhoďme ho z kola ven Ken Kesey). Funkčnost takových barvitých popisů trýznění je však u Oatesové více než sporná. Již Elizabeth Daltonová, jedna z prvních zasvěcených kritiček spisovatelčina díla, upozorňovala, že "dávky násilí v tvorbě Joyce Carol Oatesové jsou natolik silné a pravidelné, až se čtenář vůči nim stává imunní". Tentokrát se však autorka dopustila něčeho mnohem nebezpečnějšího - vedle detailních pasáží, kdy se Quentin snaží sekáčkem na led dostat za nadočnicový oblouk svého budoucího "partnera", medituje tento úchylný stavitel jakéhosi zvrhlého Golema o čase či koncepci vesmíru, jako by snad ona zrůdná činnost měla nějaký duchovní rozměr. A příběh končí v okamžiku, kdy protagonista jednoho ze svých idolů sice "jen" "milosrdně" zabije, nicméně samotnou představu neopouští a zombie hodlá "vyrábět" i nadále. Ne že by dnešní člověk nutně čekal v závěru díla katarzi. Oatesová však v zoufalé honbě za tématem překročila v Zombiem hranice té literatury, jež stojí za to, aby byla brána vážně.

Joyce Carol Oatesová: Zombie. Překlad Alice Rychetníková. Mustang, Plzeň 1996, 172 stran, náklad neuveden, cena 99 korun.