Popmusic z Vittuly - Mikael Niemi

15.03.2003 - JANA HOLÁ (LN)

Román Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly se setkal s mimořádným ohlasem ve Švédsku i v zahraničí. Kniha líčí autorovy vzpomínky na dětství v nejsevernější části Švédska, do jejíhož rurálního života vtrhla jako velká voda 60. a 70. léta dvacátého století a postavila zaběhané pořádky na hlavu.

Švédsko nejsou jen červené dřevěné domky v jižním Skane s mírným přímořským klimatem či šéry v okolí Stockholmu. Přestože většina švédských obyvatel žije v jižních a středních oblastech, zaujímá řídce osídlený sever, Norrland, téměř dvě třetiny území. Směrem na sever se výrazně proměňuje nejen klima a příroda, ale také životní styl, mentalita a zvyky obyvatel i jejich jazyk. A nahoře na severu až u finských hranic leží místo zvané Vittula. Tohle zvukomalebné slůvko by v českém překladu našim uším už neznělo tak lákavě. Vittula, či přesněji finsky Vittulajänkkä, je ve skutečnosti slangový výraz z finštiny: doslova ˝Kundomočál˝. Tímto slovem místní mládež nazývá, jako jakýsi drsný hold ženské plodnosti, nevábnou čtvrť v městečku Pajala v kraji Tornedalen na hranicích s Finskem. Údajně proto, že se zde rodí hodně dětí. Právě tady žije Matti, hlavní hrdina a vypravěč Niemiho románu.

Švéd s finskou duší

Mikael Niemi (nar. 1959) není žádný začínající spisovatel. Debutoval už v roce 1988 básnickou sbírkou Krvácení z nosu při velké mši. Píše dobrodružné romány pro děti a divadelní a rozhlasové hry. Opravdový úspěch mu však přinesla teprve Popmusic z Vittuly. Niemi svým prvním románem ˝pro dospělé˝ vzdal hold svému rodnému kraji poblíž finských hranic, kde se střetávají švédské, finské i laponské kulturní a jazykových vlivy. ˝Mám finskou duši ve švédštině,˝ tvrdí o sobě autor. Severu zůstal věrný i poté, co se vydal na dráhu profesionálního spisovatele. Čas v Norrlandu plyne pomaleji, a to mu vyhovuje. Přiznává, že jeho psaní potřebuje spoustu času a nejtěžší je poznat, kdy je text opravdu dobrý. Na Popmusic z Vittuly pracoval několik let a čekání se vyplatilo. Popmusic z Vittuly je především nesmírně zábavnou knihou o ˝exotických˝ místech, kam se ani většina obyvatel Švédska nikdy nepodívá. Dozvíme se tu o životě v Tornedalenu více a poutavější formou než ze všech zeměpisných příruček a etnografických pojednání. Román přibližuje obyvatele na finsko-švédském pomezí z pohledu chlapce Mattiho, který dospívá v Pajale v 60. a 70. letech. Líčí jeho přátelství s podivínským nemluvným Niilou, jehož rodiče patří mezi laestadiany, vyznavače zdejšího přísného evangelizačního hnutí. Matti vzpomíná na společné hry a fantazie, rvačky s partou, na první vzduchovku a kytaru, první pořádnou pařbu a následnou kocovinu i svou první holku. Niemiho kniha ale zároveň podává pestrý obrázek celé pajalské komunity, kde se střetávají tradiční patriarchální kořeny, laponský šamanismus i finská zadumaná nostalgie s moderními vlivy, které sem postupně pronikají. I do Pajaly dorazí rocková hudba: desky Beatles a Elvise Presleyho znamenají pro Mattiho a jeho kamarády závan dosud nepoznané svobody. Společně založí první místní rockovou kapelu, v níž vyřvávají zkomolené anglické texty odposlouchané z rádia a desek. Popmusic z Vittuly je mozaikou nejrůznějších, vzájemně propojených příběhů a komických epizod. Vypravěč v nich s humorem a sebeironií popisuje často bizarní zážitky, vzpomíná na přátele a další místní svérázné postavy. Jednotlivé kapitoly by mohly klidně fungovat jako samostatné povídky a jejich názvy vždy stručně shrnují obsah. Takové postupy odkazují ke stylu pikareskního románu, který se vyznačuje i jistou dávkou společenské kritiky. Ta v Niemiho knize probleskuje jen nepřímo. Nejvýrazněji nejspíš v ironickém popisu učebních osnov zeměpisu, v nichž jsou rozlehlé, ale řídce osídlené oblasti Norrlandu odsunuty na okraj zájmu. Děti v Pajale se v hodinách zeměpisu paradoxně dozvědí spoustu podrobností o jižních provinciích, učí se o zvířatech, rostlinách a městech, které v životě neviděly. Naopak jejich rodný kraj na školní mapě Švédska reprezentuje jen sem tam nějaká tečka či čárka, které naznačují, že i tady žijí lidé.

Vzpomínky a báchorky

Stejně jako Niemiho romány pro mládež je i Popmusic z Vittuly naplněna nevysvětlitelnou mystikou. Niemi v knize s drsným humorem podává příhody, v nichž se hranice mezi fantazií a skutečností stírají. Plynule přechází z realistického vyprávění do pohádkových báchorek a snů, kde je všechno možné. A tak se realistické vyprávění o setkání dvou malých kluků na pajalském předměstí pozvolna zhoupne v čirou dětskou fantazii, v níž mohou Matti s Niilou opustit omezený horizont Pajaly a zaletět si třeba do Číny nebo bojovat s duchem mrtvé babičky za pomoci místního šamana, který se jim náhle před očima změní v ženu-démona. Niemiho styl nezapře inspiraci místním lidovým vypravěčstvím. Historky si lidé v Tornedalenu předávali z generace na generaci, postupně je rozvíjeli, každý si něco přihodil podle libosti, a tak se často ze skutečného příběhu stala fantastická zkazka. K nim patří v románu třeba historka o jisté vdově, která se syny propašovala do Švédska koně tak šikovně rozřezaného, že ho poté dokázala zase sešít a prodat jako živého. V autorově vyprávění probleskuje občas i vážnější tón, jakýsi smutek a stesk nad osudem rodného kraje. Právě v 60. a 70. letech se Tornedalen potýkal s rostoucí nezaměstnaností, vysokým počtem sebevražd i s úbytkem obyvatel, kteří utíkali za lepším životem na jih. Především mladí kraj houfně opouštěli, protože tu pro sebe neviděli perspektivu. Z mapy severního Švédska tak postupně zmizely celé vesnice. Ti, co zůstali, neměli většinou sílu svůj život změnit a otupělost a pasivitu utápěli v silné samohonce a domácím kvasu. Niemi nepředkládá žádný romantizující obrázek dalekého severu, kde lidé žijí souladu s rytmem přírody. Vzpomíná na dětství bez sentimentu a s humorem, nic nepřikrášluje. Jeho líčení opileckých večírků, bujarého veselí na finsko-švédské svatbě či Mattiho ˝letní brigády v zabíjení myší˝ sice vyvolávají smích, ale drastické detaily vyžadují i silný žaludek. Autor líčí postavy s láskou, ale i nemilosrdně v jejich velkorysém furiantství i omezené zabedněnosti, směšné i důstojné zároveň. Vidí je, jak se bohapustě chvástají a perou, jak místní muži bijí své ženy a děti a pak pijí ze zoufalství, beznaděje i prostě ze zvyku. Vrcholem blaha je pro ně ˝ožrat se mezi přáteli do němoty˝ a ˝nacpat se k prasknutí a aspoň jednou, jedinkrát nemuset myslet na to, co bude zítra˝. Zdejší obyvatelé jsou hrdí na svůj způsob života, za jejich okázalým lokálním patriotismem se ale často skrývá nejistota a pocity méněcennosti pramenící z geografické a jazykové izolace. Starousedlíci v Niemiho románu lpí na tradicích a cení si hlavně fyzické práce - důležité je postavit dům, ulovit velkého losa či natrhat nůši morušek. K novým vymoženostem moderní civilizace chovají nedůvěru. Přemáhat nástrahy přírody a často bezútěšnou ekonomickou situaci jim pomáhá humor a sebeironie.

Hlavně nebýt knapsu

Z Mattiho vyprávění je jasné, že hlavní životní zásadou tornedalských mužů, která se dědí z otce na syna, je nebýt ˝knapsu˝. Tohle slovo znamená v tornedalské finštině babský, a to je nejhorší, co může chlapa potkat. Muži a ženy mají totiž v Tornedalenu přesně vymezené role a úkoly. Moderní pokrok ale zamíchá i jejich jednoduchým hodnotovým žebříčkem a s rozvojem techniky se objevují nové sporné činnosti. Mattimu a Niilovi například dělá velké starosti, zda jejich zpívání v rockové kapele bude pokládáno za dostatečně mužné. Podle místní tradice se zpěvu věnují výlučně ženské a chlap může zpívat, jen když se pořádně napije. Mezi takové podezřelé aktivity patří paradoxně i četba knih. Zlozvyk, kterému člověk velmi snadno propadne, neboť dobrá kniha je ˝horší než droga˝, jak tvrdí varovně Mattino tatínek. Ten, jako většina místních obyvatel, chová k psanému slovu značnou nedůvěru. Svou tirádu otcovských rad dospívajícímu synovi končí důrazným varováním před tímto nešvarem: Nejnebezpečnější je krásná literatura, ta vede k hloubavosti a povzbuzuje ji. Himlhergot krucifix! Takové návykové a nebezpečné výrobky by se měly prodávat jenom ve státem kontrolovaných obchodech - na legitimaci, na příděl a pouze lidem ve zralém věku. V našich zeměpisných šířkách snad můžeme Niemiho román konzumovat bez obav z vedlejších účinků. Pro jistotu doporučujeme přerušit četbu posezením ve finské sauně či každou kapitolu spláchnout neředěnou pálenkou.

Mikael Niemi: Popmusic z Vittuly. Přeložil Zbyněk Černík.Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2003, 264 strany.