Toni Morrisonová - Láska

17.09.2005 - PETRA HŮLOVÁ (LN)

Bez nadsázky nejznámější afroamerická spisovatelka současnosti Toni Morrisonová (1930), držitelka Nobelovy ceny za literaturu, vydala před dvěma lety zatím poslední román, který v následujícím týdnu vychází i v češtině.

Zpívám si tiše, jen pro sebe, jak se sluší na starou ženskou, která už dnešnímu světu nerozumí - a tohle je protest proti tomu, kam jsme to dopracovali. Na konci století, kdy všechno známe, a ničemu nerozumíme, svěřuje se nám na začátku knihy jedna z postav poslední prózy Toni Morrisonové, žijící legendy americké literatury. Román nazvaný Láska, který vychází ve zdařilém překladu Zuzany Mayerové, nenabízí nic, co bychom u Morrisonové neznali již z dřívějška. Jako všechny nejlepší autorčiny prózy je i Láska příběhem z maloměstského prostředí s dějovým těžištěm v minulosti a přesahem do let pozdějších, kdy věci, které se staly, vlivem neočekávaných událostí opět ožívají. Orientaci v ději spisovatelka čtenáři nijak neusnadňuje. Jak sama říká, její knihy nejsou žádný fast food. A tak si každý musí ze střepů přímých i nepřímých monologů hlavních postav sestavit svůj příběh sám. Každá scéna přitom posunuje optiku, skrze níž postavy vnímáme.

L. jako láska?

Láska Do světa skomírajícího přímořského městečka nás Morrisonová vpouští spolu s osmnáctiletou Junior, která přichází na základě inzerátu do domu starých žen Heedy a Christiny pracovat jako Heedina pomocnice. "Chci ti svěřit velice důvěrnou práci. Nikdo o tom nesmí vědět." dozvídá se Junior od Heedy hned první den a na obsah této důvěrné práce spolu s námi čeká až na poslední stránky románu. Mezitím se seznamujeme i s ostatními, převážně ženskými postavami spjatými s rozporuplným Billem Coseyem. Tohoto kdysi úspěšného hoteliéra, majitele pobřežního letoviska pro černochy, pojil s každou ze ženských hrdinek osobní vztah. Vida pracovala u něj v hotelu, May si vzala jeho syna, Celestial byla jeho dlouholetou milenkou, Christina vnučkou z prvního manželství a Heed o čtyřicet let mladší druhou ženou.
I Junior, ačkoli se na scéně objevuje dávno po Coseyeho smrti, je s ním v kontaktu prostřednictvím jeho fotografie, hovoří s ním a nazývá jej Dobrodinec. "Navíc její Dobrodinec rád přihlížel, jak se stará o jeho manželku, stejně jako se rád díval, když se s Romenem svíjeli nazí na zadním sedadle jeho pětadvacet let starého vozu, a jako ho vzrušovalo vědomí, že Junior nosí jeho slipy." Ženskou postavou s výsadním postavením v textu, která svým monologem román začíná i uzavírá, je bývalá Coseyeho kuchařka L.
Iniciála snad jako by odkazovala k titulu knihy. A L. sama se jeví jako jediná z hlavních ženských postav, kterou minulost nijak zásadně nepoznamenala. Přesto nebo právě proto je L. schopná zločinu, o kterém si ostatní ženy jen mohou nechat zdát.

Posvátná nenávist

Témat, jež by bylo možné nazvat ústředními, má kniha několik. V mnohovrstevnatém ději s mnoha časovými posuny a retrospektivami můžeme za takové pokládat třeba vztah Christiny a Heed. Obě byly nejlepšími kamarádkami až do chvíle, než si Cosey, Christinin dědeček, vzal Heed jako jedenáctileté děvče za ženu. Vztah poznamenaný Heediným raným sňatkem, přes který se Christina nikdy nepřenesla, končí zničující symbiózou obou žen, jež po léta dožívají ve společném domě, aniž se navzájem mohou vystát. Motiv ztraceného ráje, zdánlivě ideálního vztahu či rodiny, jež se později ukáže jako destruktivní, Morrisonová užívala již dříve a v Lásce se takový model objevuje hned několikrát. Zdánlivě ideální je ze začátku i milostný vztah Junior a čtrnáctiletého Romena, dokud se Junior nezachová bezcitně a vypočítavě a Romen není okolnostmi nucen Heed s Christinou zachraňovat. Jako ideální vypadá zpočátku i vztah Christiny a jejího partnera Fruita i Coseyho manželství s jeho první ženou Julií. Jenže nakonec...
Na pozadí vzestupu a pádu věhlasného Coseyho hotelu jsme svědky nešťastného konce jeho manželství, smrti jeho jediného syna, pomatení snachy a útěku jediné vnučky Christiny z domova. Když se Christina po letech nuceně vrací opět domů, nachází tam jen svou umírající matku May a artrózou stiženou Heedu, o niž se pak se směsicí odporu a rezignace po léta stará, než se objeví Junior a s ní i konečné smíření obou starých žen.
Tím, že Morrisonová podrobuje klíčové události různým úhlům pohledu, charakter některých postav, především Coseyho, zůstává skryt, anebo je přinejmenším nejasný. Jenže určité nejasnosti jako by vyvstávaly přímo z proluk v textu.
Například proč se Christina s Heed tolik nesnáší, zůstává i po vyjevení všech skutečností, jež byly tabu či se vyprávěly jinak, přece jen poněkud těžce srozumitelné. "Nenávist, tak čistá a hluboká, že je málem krásná, posvátná," píše o vztahu svých hrdinek Morrisonová, ale v textu samém jako by zášť v tak přesvědčivé intenzitě chyběla.
Podobně je tomu v případě Juniořina imaginárního Dobrodince, na kterého pasovala zesnulého Coseyho. Proč jej automaticky chápe jako svého ochránce a proč má nutkání se před jeho fotografií svlékat, je obtížné z textu pochopit. Stejně tak se můžeme bezvýsledně ptát na to, proč se vlastně May zbláznila a proč Christina dvacet let vyvářela nenáviděné Heed. Možná je jen třeba brát to tak, jak to je - i v životě jsou pohnutky lidského jednání často k nevyluštění.

Umění zkratky

Svým v řadě již osmým románem Morrisonová potvrzuje, že stále patří k jednomu z předních literárních hlasů. Co se týče formy, je bezesporu mistrem v umění zkratky. V několika větách či odstavcích dokáže přiblížit celé životy vedlejších postav, v krátkém dialogu přesně vystihne charaktery. Málokdo umí spojit poetický jazyk a básnické metafory s takovou mírou konkrétnosti a množstvím věcně zachycených detailů jako tato spisovatelka.
Právě pro svou schopnost vytvořit bohatý, vrstevnatý a tajemný svět, co bere dech svou magičností a přitom je živoucí a plný emocí, které sami dobře známe, sklidil tak velký úspěch autorčin nejslavnější román Milovaná (orig. 1987, česky Knižní klub/ Hynek 1996).
Tuto prózu, ale i další Morrisonové knihy jako například Velmi modré oči (orig. 1970, Hynek 1995), Jazz (1992, Knižní klub 1995), Šalamounova píseň (1977, Odeon 2002) či Ráj (1998, Vyšehrad 2001) je možno číst jako silné příběhy i jako texty do jisté míry sociologické. Texty zabývající se tématy jako je gender či rasa, respektive osvobozenecký boj černochů za rovnoprávnost, jehož ozvěny se objevují ve většině autorčiných románů, Lásku nevyjímaje.

Ozvěny niklého světa

A zde se dostáváme k určité slabině autorčiny poslední prózy. Někdy jako by totiž Morrisonové figury spíše reprezentovaly určitý typ zkušenosti, než plně žily coby literární postavy.
Jonathan Yardley píše ve své recenzi na Lásku ve Washington Post o nebezpečí etablovaných spisovatelů, jejichž nutkání předávat poselství se stává silnějším než touha vyprávět příběh. Yardley uvádí příklady jako Hemingwayova Starce a moře či Americkou tragédii Theodora Dreisera - a vyčítá Morrisonové vlastně totéž. I název knihy Láska pokládá za heslovitý a nabubřelý.
Je jistě možné, ale nikoli nutné se s takovým názorem ztotožňovat. Ovšem jakkoli mistrný je poslední Morrisonové román, zdá se opravdu poněkud schematičtější než Milovaná. A místy je stavba textu členitá tak, že po prvním přečtení činí obtíže poskládat si v hlavě některé partie děje z autorčina puzzle. Do očí však jako by bilo spíše něco jiného. I pasáže, které se odehrávají takřka v současnosti, vyznívají jaksi staromódně. Jako ozvěny ze světa, který už dávno není, světa bez médií a technologických inovací, které nejenže vstupují prostřednictvím předmětů do našeho života, ale ovlivňují také naše myšlení a vztahování se ke skutečnosti.
Ve světě Lásky se ocitáme v aréně archetypálních emocí, jež jsou moderního mumraje ušetřeny. Hlavním zdrojem fascinace postav v posledním románu Morrisonové je to, co se komu stalo v blízkém sousedství, osudy těch z vedlejšího domu, stejně jako tomu bylo v dobách před existencí masmédií. Fascinace sousedy zde nebledne pod zářivostí eskapád mediálních celebrit.
Pravděpodobně to není nezbytné Morrisonové vyčítat. Je to jen způsob, jakým si realitu - jako každý spisovatel - modeluje. Vynechává z ní to, co jí přijde nepodstatné. Otázkou je, nakolik takový svět ještě zůstává tím naším, za který se vydává a o kterém podává svědectví.

Toni Morrisonová: Láska. Přeložila Zuzana Mayerová. Vydal Odeon, Praha 2005, 208 stran.