Libuše Moníková - Pavana za mrtvou infantku

25.11.2005 - Ondřej Horák (LN)

Libuše Moníková vystudovala na pražské filozofické fakultě anglistiku a germanistiku a od roku 1971 žila v Německu, kam se  provdala. Učila pak na univerzitách v Kasselu a v Brémách, o deset let později se však přestěhovala do Berlína a vyšla její německy psaná prvotina Újma (1981).

Největší úspěch z autorčina díla slavil rozsáhlý román Fasáda (1987), jenž získal Cenu Alfreda Döblina. Jeho český překlad vyšel v roce 1991 v Torontu u Škvoreckých, v loňském roce byl román publikován v novém překladu, a to konečně v České republice. Mezitím vyšlo ještě české znění Esejů o Kafkovi (2000) a prózy Ledová tříšť (2001).

Nakladatelství Argo se nyní k dílu Libuše Moníkové opět vrátilo a připravilo překlad její druhé prózy Pavana za mrtvou infantku (1983). Název si Moníková vypůjčila od stejnojmenného Ravelova díla. Podobně jako ve Fasádě i v této próze se Moníkové podařilo být intelektuální, ale nikoliv intelektuálskou, při popisech známých českých historických okamžiků a dalších národních specifik opět nepůsobí nijak přihlouple či zdlouhavě. Nánosy "výkladů pro nezasvěcené cizince" v českých překladech zůstaly, neboť autorka nechtěla dělat rozličné verze.

Nenuceně nám mávajíce

Pavana za mrtvou infantku Hlavní hrdinka prózy, Francine Pallasová, emigrovala v roce 1968 z Prahy do Německa. Vyučuje na univerzitě semináře o Arnu Smidtovi, Franzi Kafkovi a ženské literatuře, na nichž vysedávají líní studenti a studentky, má manžela i "přítele", její život je však neuspořádaný, osiřelý, stýská se jí po Praze. Psychická vykolejenost je ilustrována somatickými potížemi (a zároveň do nich i promítána) - nejenže se několikrát Francine krvavě zraní, ale rovněž jí neustále škube v kyčli. V nejasné touze po evidentním handicapu si dokonce opatří invalidní vozík.

Francine rovněž irituje světácké chování obyvatel západní části rozdělené Evropy: "Návštěvníci Prahy v roce 1968, studenti, přijelo jich hodně; přivítali politické klima, byli však zklamáni maloměšťáckými sklony obyvatelstva. Když přednesli své radikální návrhy a vysvětlili nám, jak postupovat, odjeli s levně nakoupenou tuzexovou whiskou a cigaretami na zadních sedadlech, nenuceně nám mávajíce - ,OK, je to jasný?´"

Próza Libuše Moníkové se skládá z mnohdy velmi autonomních fragmentů, autorčina gesto z nich však suverénně buduje textový celek. Zatímco první díl Fasády by se dal označit za kafkovský a druhý zas za haškovský, v Pavaně za mrtvou infantku je v popředí jasně Franz Kafka, i když hned v první kapitole čteme známou literárněvědnou anekdotu: "Přes týž most odvádějí dvě úřední osoby jiného Josefa, vytvořeného jiným Pražanem, Kafkovým současníkem. Setkání Josefa K. a Josefa Švejka na Karlově mostě se odehrává v jiné realitě, mimo danou literární konstelaci..." Na konci novely se také začínají objevovat popisy dalších osudů Barnabášovy rodiny z Kafkova Zámku. Jak píše ve vynikajícím doslovu Alena Wagnerová: "Dalším ústupkem bylo, že se zřekla svého vlastního příběhu, příběhu mladé české intelektuálky v západním Německu a jejího potýkání se s okolním světem. Tím se jaksi vzdala svého osudu. Ke zlomu došlo v té části Pavany, kde Moníková začíná dál vyprávět příběh Barnabášovy rodiny z Kafkova Zámku, tedy jiný příběh, nikoli vlastní." Tento zlom výraznou prózu ovšem přece jen poněkud vychyluje z rovnováhy.

Doufejme však, že minimálně zase za rok se dočkáme dalšího českého překladu z díla Libuše Moníkové, dalo by se pak už mluvit o hezkém předvánočním zvyku. Zatímco první díl Fasády by se dal označit za kafkovský a druhý zas za haškovský, v Pavaně za mrtvou infantku je v popředí jasně Franz Kafka.

Libuše Moníková: Pavana za mrtvou infantku. Přeložil Radovan Charvát Argo, Praha 2005, 136 stran