Navare Scott Momaday - Dům z úsvitu

08.02.2002 - PETR MATOUŠEK (MF)

Na poli překladové literatury jsme se stali svědky činu téměř památného: vydání prózy Navarra Scotta Momadaye Dům z úsvitu. Tento román totiž na konci 60. let představoval pro americké Indiány počin, jehož význam bychom mohli přirovnat k dílu jakéhosi novodobého Jungmanna. Momaday (narozen 1934) "bílého muže" přesvědčil, že i prostřednictvím převzatého jazyka - angličtiny - indiánská slovesnost dokáže naplnit žádanou uměleckou úroveň. Kniha vyvedla přiškrcenou kulturu ze sevření minoritních mindráků - dostala Pulitzerovu cenu. Míšenec Kiowů a Čerokíů s kantorskými geny v rodině se stal indiánskou intelektuální hvězdou a jedním z prvních přednášejících na univerzitě.

Připomenutí souvislostí

Dům z úsvitu Označení "renesance" je v severoamerickém literární myšlení po ruce tehdy, chce-li většinová společnost vyjádřit posun od představy Spojených států jako "tavicího kotle národů" směrem ke společnosti multikulturní, která menšině přiznává vedle obvyklých práv i zvláštní výhody, například takzvanou pozitivní diskriminaci. My pro takový proces máme přesnější a nanejvýš srozumitelný překlad: obrození. Indiánští starousedlíci - v politicky korektní novořeči "domorodí Američané" - se takového obrození dočkali až v 60. letech. Je to dáno tím, že jejich řady čítají necelé dva miliony duší včetně různých míšenců, takže Indiáni dlouho stáli mimo "pořad dne". Součástí tohoto obrození pak bylo i vytvoření podmínek pro literární dialog. N. Scott Momaday rozpoznal skutečnou bídu svého genocidou poznamenaného národa, která není nepodobná psychice Žida po holocaustu. Nepotřeboval se uchlácholit slávou náčelníka Geronima, kterého v portrétu Odvedu vás do Sierry Madre připomíná jeho kmenový bratr Forrest Carter. Naopak rozvinul motiv dezintegrované osobnosti (tak jako Pueblanka Leslie M. Silková v próze Obřad) ve všeobjímajícím dějovém pásmu (podobně jako výšivky čipevajské míšenky Louisy Edrichové do ságy Čarování s láskou). Mezi všemi těmito texty, jež stačily do češtiny přijít ještě před Momadayem, je Dům z úsvitu nejstarší a také pochopitelně nejméně vyostřený, neboť stál jako nutná podmínka vzniku dalších děl. Prolínáním vyprávěcích časů, perspektiv a také efektních zámlk sleduje Momaday úpadek Indiána v epoše automobilů a atomové bomby. Tónina se pohybuje až na hraně pohřební písně. Žalostná existence s výmluvným křestním jménem Abel zosobňuje v této elegii spíš oběť než vraha, třebaže po návratu z nesmyslné války, jejímž "obrazům" nerozuměl, zabil. Zabil bělocha za hospodou, když byl bezradný a škrtil ho všudypřítomný "had", když byl posílen afektem a alkoholem, jenž plnil roli laciného a obecně dostupného katalyzátoru indiánské kulturní asimilace. Abelův případ je nicméně natolik nejasný, že si místo vězení odkroutí veřejně prospěšné práce ve městě, kde se jeho vykořenění - vnímané nyní z pohledu druhých postav - ještě násobí bolestnými transy. Teprve dědečkova smrt ho přiměje uskutečnit sebezáchovnou představu a utéci za "domem z úsvitu" - do rezervace jako rozdrásaný přespolní běžec, který neví, co ho čeká. Ráj?

Pevnost ze slov

V Abelově nitru je jeho závěrečný běh napojen na princip "starých cest", které udržují odvěký mýtus přírodního národa. A s nimi do Momadayovy prózy vášnivě proniká takový výklad světa, v němž přirozeně bydlí totemické uvažování i obřady v maskách. Indiánské postavy Domu z úsvitu jsou vyčerpané z toho, jak musí svůj základní zákon neustále obhajovat. Nicméně v autorově dikci slova těchto postav vyloženě barevně dýchají, křepčí ve válečném maskování a provádějí další věci, jejichž význam zůstává nepoučeným bílým očím skryt. A přitom zůstávají pojmově přesná a nezkalená. Nepředstíraná čistota bez etnického kalkulu a obecná víra, že když běžím, běžím za nadějí - to je hlavní síla Momadayovy pevnosti postavené ze slov.

Navarre Scott Momaday: Dům z úsvitu. Přeložila Lucie Cenková Simerová. Argo, Praha 2001. 171 strana, 1200 výtisků, 239 korun.