Ian McEwan - Amsterodam

25.06.1999 - PETR MATOUŠEK (MF)

Amsterodam Porotci ostrovní Bookerovy ceny si nejspíš libují ve chvíli, kdy před ně literatura postaví urnu a zadívá se na poslední věci člověka. Před třemi lety určili za nejlepší prózu Britského společenství národů chorál Grahama Swifta Poslední přání, oslavující lidskou jedinečnost prožít privátní dějiny nezávisle na Velké Historii. A loni vyzvedli Amsterodam Iana McEwana (1948) byť z hlediska rozsahu jen s odřenýma ušima vyplnil požadavek mecenáše Bookera McConnella na "regulérní román". Londýnský drezér lidského ledví, který se tuzemskému publiku představuje během šesti let už posedmé a stal se tu bezkonkurenčně nejvyhledávanějším žijícím anglickým spisovatelem, se v něm od povinné pětiminutovky smutku v krematoriu odpíchl k mrazivé historce, v níž si absurdní stránka života smluví rande s tetkou Smrtí opět někde na paranoidní konečné. Pohotová česká edice Amsterodamu, pořízená nikoli dosavadní autorovou dvorní uvaděčkou Marií Brabencovou Válkovou, nýbrž Markétou Cukrovou, měla být nicméně o poznání pečlivější jak po stránce korektorské, tak v mýcení syntaktických zhůvěřilostí královéhradeckého dialektu. Bratrovo pokukování po obsahu sestřiných kalhotek, krádeže miminek před obchoďákem a prověřování jejich plaveckých dovedností anebo porcování mrtvoly s cílem schovat ji v nádražní skříňce - to byl McEwan let telecích, která se u něj nebývale protáhla. Od sklonku minulé dekády však přetavuje křiklavé portréty chapadel Zla v důsažnější a syntetičtější studie, v nichž místo exhibic dostávají slovo podprahové metafyzické otázky. S využitím vyšperkovaného stylu se tentokrát táže po všeobecné přetvářce, zvlášť typické pro emočně zdrženlivou britskou povahu, a zamračeně připomíná, že si někteří jedinci sami majíce daleko k "posledním spravedlivým" - osobují právo příkře soudit ostatní.

Smrt nedělní kurvičky Molly (jejíž křestní jméno anglická tradice už věky přisuzuje figurám podobným) přiměje uslintaného šéfredaktora bulvárního listu ukout pikle na vládního úředníka, který si s ní kdysi zadělal na celkem banální škraloup. Jenomže ve skutečnosti se celý ten mediální běs rozjíždí především proto, aby Vernon skomírajícímu plátku zachránil náklad - a sobě křeslo. Býval-li McEwan skeptikem a cynikem, pak v této próze cítíme, že se mu z předestřené fikce-nefikce občas zvedá žaludek. Atmosféru textu sice určuje totální relativizace hodnot, avšak tvůrce se svým bestiářem neopájí, nýbrž zažívá týž druh děsu jako divák ve chvíli, kdy se lidští upíři prohryzali až do hlavního zpravodajského pořadu. V panoptiku postav se nenajde jediná, o niž by si čtenář opřel kolo. Třetiřadý pisálek Vernon kupčí s morálkou, zatímco komponista Clive tu ztělesňuje bezohledného egocentrika, jenž za sebou zamkl houslovým klíčem a pro své "poslání" nevidí příkoří, která se bližním dějí.

Vnitřní monology pak postupně odhalují, na jak chatrných nožičkách jejich přátelství, kdysi tmelené spříseženstvím se zesnulou Molly, vlastně stálo. Nakonec si každý z nich myslí, že ten druhý musel prostě zešílet. Travičská svačinka, kterou si navzájem uchystají, sice zprvu vyhlíží racionálně, nicméně neprozrazuje nic jiného než lidskou iracionalitu, jejíž metastáze autora odedávna tak zajímaly. Sám prachbídný konec obou mužíků ve městě všudypřítomných kanálů však visí v McEwanově malé osudové symfonii pouze jako dominantní akord, po němž netrpělivě očekáváme poslední majestátní tón. Leč katarze nikde, zato přichází mazácká pointa úplně proměňující perspektivu textu. Nemuseli by se za ni stydět ani nejostřílenější detektivkáři. McEwan vytahuje zpoza plenty loutkáře, jenž po celý čas tahal za špagátky. Odhalením "boha ze stroje" vystupňuje svou moralitu do tak nesnesitelného šklebu, že člověk má chuť odstěhovat se ze sluneční soustavy.

Kdyby za nic jiného, pak za ony tři poslední odstavce si Amsterodam nejváženější prémii anglofonního impéria zaslouží.

Ian McEwan: Amsterodam. Přeložila Markéta Cukrová. Volvox Globator, Praha 1999, 120 stran, náklad a cena neuvedeny.