Cormac McCarthy - Hranice

18.05.1998 - PETR MATOUŠEK (MF)

Hranice Američané zbožňují mýtus o znovuzrození. A tak si Cormaca McCarthyho zaškatulkovali mezi bardy "třetí jižanské renesance", byť vedle A. R. Ammonse, Freda Chapella, Lewise Nordana či Padgetta Powella je tím "nejzazším z jižanů" a byť starý a větrem odnášený Jih v jeho díle plynule přerůstá v kaktusové existenciálno Divokého západu. Konto letos pětašedesátiletého prozaika rodem z Tennessee čítá od roku 1965 devět románů, avšak teprve volně pojatá Pohraniční trilogie - a zvláště její úvodní svazek Všichni krásní koně (z roku 1992), jehož překlad nám McCarthyho před třemi lety představil - upozornila svým stoickým tónem newyorskou kritiku na výrazný vypravěčský talent, který stranou postmoderních lepenic píše tradičním stylem na krvavé rovnoběžce v texaském El Pasu. Loni uzavřel trilogii z neklidného pomezí Spojených států a Mexika knihou Města v prérii. Překlad středního dílu této trilogie, jenž nedávno vyšel pod názvem Hranice, si měl raději ponechat titul věrnější originálu Přechod (Crossing). Text z roku 1994 totiž nesleduje toliko symboliku úřední propusti mezi dvěma státy a světy, nýbrž i hrdinův niterný a bolestný přerod. Navíc termínem "přechod" ("crossing", nebo francouzským "passage") antropologové Frazer a van Gennep před sto lety pojmenovali mytologický stav čekatelství, v jehož rámci se jedinec obřadně posouvá z jedné společenské pozice do druhé. A autor si je těchto mechanismů instinktivně dobře vědom, když zaznamenává pouť šestnáctiletého rančerova syna Billyho od sladké nevinnosti jinošství ke krutě nevratné dospělosti v trojí anabázi do sousedního Mexika. Výlet s vlčicí, msta za vypleněnou farmu a kalvárie s mrtvým bratrem tu zastupují všechny fáze onoho rituálu: odloučení od původního, přísný pobyt na samotě pomezí, a pak přijetí do lůna nového řádu se vší trpkostí změněných pravidel. Třebaže se McCarthyho iniciační román s pikareskními prvky odehrává již za výsostným územím Konfederace, v privátním střetu Mexika Nového (federálního) se španělským, ozývají se v něm šrámy a animozity válek ze čtyřicátých let minulého věku i nejúchvatnější vlastnost jižanství: hrdinův bytostný vztah k půdě, v níž Bůh bydlí neméně hmotně jako nahoře mezi anděly. Billy pociťuje "majestátní bázeň" z Přírody, když se šourá horskou krajinou a duší domorodého panoptika, odkud přímo fosforeskují dávné mýty a očekávání, a když se nechává volky nevolky zasvětit do lidské bídy, žalu i věčnosti. Tento "realismus zázraků", podpořený ve spisovatelově dikci značným chladem autorského subjektu, si při čtení vynucuje pocit mrazivého znepokojení, jaký si uměli osedlat Melville a Hemingway. Prozaikův styl postavený na řetězení banálních a úsečných promluv a vyloučení humoru šetří s košacením; neznamená to však, že třeba šikovně vržený stín by nevýřečného McCarthyho nepřiměl na chvíli se posadit a zatrylkovat si v písku plném zbělelé trávy. Přesto se próza Hranice senzitivitě úvodního dílu Všichni krásní koně umělecky pouze přibližuje. Text především nedrží dobře tvarově, jeho obrysy se rozmývají v hrdinově popojíždění a v dosti vysoké flexibilitě románového času; rovněž rozsahem působí přeexponovaně. Je to škoda, poněvadž oproti celku by každá ze tří fází - a zvlášť dobrodružství s raněnou šelmou - obstála sama o sobě coby sevřená westernová novelka. Nepochybně tu hraje roli i fenomén zklamaných nadějí, jež od McCarthyho očekávaly další vystupňování jeho ledové lakoničnosti. Životní pravdy a metafory, které Billymu jednotliví zasvětitelé sdělují, v obnaženosti Hranice zaznívají až příliš vyšeptale, jako kdyby svou naléhavost ztratily vylouhováním v nějakém předešlém thé. Patrně proto, že prý "správně vyslechnuté příběhy jsou všechny stejné", což není zrovna důvěryhodný postřeh.

Cormac McCarthy: Hranice. Přeložil Tomáš Hrách (španělské pasáže Marie Jungmannová). Argo, Praha 1997. 355 stran, náklad 2000 výtisků, cena 224 korun.