Gabriel García Márquez - Na paměť mým smutným courám

28.05.2005 - MARKÉTA KOŘENÁ (LN)

Napsat strhující milostný příběh devadesátiletého starce, jehož zaskočí láska, když čeká smrt, to dokáže jen mistr. Napsat ho tak, že v něm není nic sentimentálního, vulgárního, zkrátka nevkusného, to dokáže jen Márquez.

Márquez ví, že první věta je jako první láska, že na ní záleží všechno, co přijde... celá kniha, celý život. "V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou." První věta knihy Na paměť mým smutným courám jako by otevřela tepnu příběhu tak křehkého, že by stěží vyplnil sto stran, kdyby za ním nebyla zkušenost sedmasedmdesátiletého muže, který žil, aby mohl vyprávět, a vyprávěl, aby mohl žít. A je příliš drsná na to, abychom uvěřili, že budou následovat lechtivé historky úchylného starce.

Ovšem, zápletka je tím daná: Hlavní hrdina, podivínský estét se zálibou v klasické filologii, povoláním hudební kritik a sloupkař místního listu, si objedná u své staré známé, bordelmamá Rosy Cabarcasové, noc s nezletilou pannou. Sám to považuje za výstřelek, neboť až doposud vyhledával kontakt výhradně s profesionálkami v zákonem stanoveném věku: "Nikdy jsem s žádnou ženou nešel do postele bez úplaty a několik málo těch, jež nebyly od řemesla, jsem rozumem či silou přesvědčil, aby peníze vzaly, i kdyby je měly hodit do smetí." Jeho přání se mu nakonec vyplní, může strávit noc se čtrnáctiletou přišívačkou knoflíků. Dívka však celou noc tvrdě spí - a on ji nevzbudí. Ani se jí ve spánku nezmocní. Jen se do ní zamiluje. A protože miluje poprvé v životě a není ani trochu připraven, rozhodne se o tom všem napsat "pamětní spis".

"Bolero je život"

Na paměť mým smutným courám "Odjakživa jsem měl za to, že umírat láskou je pouhá básnická licence. Když jsem se toho odpoledne vracel domů, znovu bez kočky i bez ní, zjistil jsem, že je to nejen možné, nýbrž že já sám, stařec bez nikoho, právě hynu láskou." Na první pohled je poslední Márquezova próza velmi odlišná od všech jeho předchozích děl -jiný styl vyprávění (ich forma ozvláštněná bezešvými přechody mezi myšlenkami a promluvami jednotlivých postav), méně patosu, více ironické nadsázky, netypicky mnoho odkazů k jiným autorům a uměleckým dílům, především literárním a hudebním. Tento dojem posiluje i sada paradoxních kontrastů, které zasahují téma i tvar příběhu: Impulsem k rekapitulaci vlastního života není pro devadesátiletého muže blížící se smrt, ale první láska. Profesionální milovník klasické hudby píše svůj pamětní spis v rytmu módního bolera a v návalech pláče křičí, že bolero je život.

Rámcovou, poněkud perverzní anekdotou si Márquez zjednal odstup od milostného tématu, které vždycky hrozí banalitou. Takže jeho stařec třeštící láskou nepůsobí směšně, když napře zbytek svých sil do "zútulňování" bordelového pokojíku, v němž tráví nevinné noci s chudou dívkou bez špetky vzdělání, když své rutinní nedělní sloupky pojme ve stylu milostných dopisů, když nejí, nespí a jen vzdychá, dokonce ani když začne štrikovat botičky pro miminko. Každé jeho klišé o lásce nabývá díky tomuto autorovu lstivému kompozičnímu manévru váhy životní pravdy: "Sex slouží člověku pro útěchu, když v sobě nemá dost lásky... Zjistil jsem prostě, že láska není stav duše, nýbrž znamení zvěrokruhu... Pohroužil jsem se do romantiků, které jsem odmrštil, když mi je matka chtěla tvrdou rukou vnutit, a na nich jsem si uvědomil, že nepřemožitelná síla, jež popohání svět, není láska šťastná, nýbrž zbraňovaná." V knize Na paměť mým smutným courám je patrný i posun v pojetí magického realismu. Zázračno jako by se zde přesunulo z každodenních epizod do samé perspektivy vyprávění: zázrakem je už to, být v devadesáti na živu, natož se v tomto věku poprvé zamilovat a začít žít: "Liják se přehnal, ale ve mně přetrvával pocit, že nejsem v domě sám. Dovedu si to vysvětlit jedině tak, že stejně jako zapomínáme skutečné události, může ve vzpomínce utkvět i něco z toho, co nikdy nebylo, jako by se to stalo... Dnes vím, že to nebyl přelud, nýbrž další zázrak první lásky, která mě v životě potkala v devadesáti letech."

Sen a skutečnost jsou tak srostlé, že to vylučuje otázku, co se hrdinovi stalo, a co se mu jen zdálo, a zda je jeho dívka Delgadina vůbec skutečná: "Od té doby jsem ji viděl v paměti natolik zřetelně, že jsem si ji uzpůsoboval, jak se mi zachtělo. Bylo to neuvěřitelné: když jsem ji teď měl před sebou z masa a kostí, když jsem se jí dotýkal, připadala mi méně skutečná než ve vzpomínkách." Vždyť se ani nedozvíme její skutečné jméno (Delgadinou ji stařec pojmenuje podle hrdinky písně, kterou jí v noci zpívá), nemluví, celé noci spí a ve dne mizí ve svém světě, kam za ní nikdo z nás nemůže, protože nás tam vypravěč nezavede. On sám je zneklidněn i pouhým zjištěním, "že je natolik skutečná, aby měla narozeniny".

Reálný čas a prostor Márquez stlačil na minimum. Doléhají na příběh jen v několika narážkách na neutěšenou politickou situaci, zazní v názvu deníku, pro nějž hrdina pracuje, ve jménu ilustrátora (Márquezova kolegy z novinářských let) Orlanda Rivery, který zde však spíše doplňuje plejádu umělců, systematicky pojednaných od antiky až po současnost. Čas je vymezen pouze dnem a měsícem starcových srpnových narozenin (narodil se ve znamení panny!), respektive rokem mezi jeho devadesátinami a jednadevadesátinami - a pak už se jen přelévá po jednotlivých dekádách jeho života. Jakoby na důkaz, že rok je příliš malicherná jednotka.

"Co si odtancuješ, to ti nikdo nevezme"

"Řidič mě varoval: Dejte si pozor, učený pane, v tomhle domě se vraždí. Pokud je to z lásky, nevadí, odpověděl jsem mu." Další paradox Márquezovy knihy! Ne stáří, ale láska dává člověku dispens od povinnosti marnit čas v realitě a angažovat se v tom, co stejně smrtí skončí. "Své líčení jsem započal oním nezvyklým telefonátem Rose Cabarcasové, neboť právě ten, viděno z pohledu dneška, znamenal počátek nového života ve věku, kdy většina smrtelníků je již po smrti."

Hrdina knihy je ve svých devadesáti letech "za vodou". Devadesátiny k němu připlouvají na parníku, který jako by svým pravidelným zpožděním porušoval jízdní řád na řece zapomnění: "Za těchto a rozličných dalších úvah jsem dokončil první náčrt svého fejetonu, když mezi mandloněmi v parku vybuchlo srpnové slunce a říční poštovní parník, o týden zpožděný kvůli suchu, vplul se zabučením lodní sirény do přístavního kanálu. Zde připlouvají mé devadesátiny, pomyslel jsem si." O rok později však už loď nepřiváží jednadevadesátiny (rok je malicherná jednotka), ale skutečný život a naději na spásu: "Právě jsem rovnal své zvadlé papíry, kalamář, husí brko, když mezi mandloněmi v parku vybuchlo slunce a říční poštovní parník, o týden zpožděný kvůli suchu, vplul se zabučením do přístavního kanálu. Konečně tu byl skutečný život, mé srdce spaseno a já odsouzen zemřít na pravou lásku ve šťastné agónii kterýkoli den po sto rocích života."

V roce 2002 rozeslal těžce nemocný Gabriel García Márquez svým přátelům jakýsi konfesní dopis "na rozloučenou", v němž mimo jiné píše: "Ukázal bych lidem, jak chybují, když se domnívají, že se přestanou zamilovávat, protože jsou staří, aniž by pochopili že stárnou, když se přestanou zamilovávat!" O dva roky později vyšla próza Na paměť mým smutným courám. Márquezova odvaha, vydat v sedmasedmdesáti letech svědectví, že zemřít bez lásky je morální a citový debakl a že ani důchod, ani impotence, ba ani smrtelná choroba nezbavuje člověka povinnosti umřít láskou, bere dech.

Gabriel García Márquez: Na paměť mým smutným courám. Přeložila Blanka Stárková. Vydal Odeon, Praha 2005. 112 stran.