Mario Vargas Llosa

22.10.2005 - Ondřej Horák (LN)

Peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa přispěl spolu s Márquezem k popularitě latinskoamerické literatury

Těžko asi popřít skutečnost, že při vyslovení termínu latinskoamerický boom v literatuře nejdříve naskočí jméno kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze. Společně se slavným Kolumbijcem ovšem patří k autorům zlaté éry hispanoamerické prózy také Argentinci Jorge Luis Borges a Julio Cortázar, Mexičan Carlos Fuentes - a peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa. Lze spekulovat o tom, zda některého z autorů této oblasti literární vlna nevynesla až příliš vysoko, na druhé straně by ovšem bylo nespravedlivé nerozlišovat jednotlivé autorské osobnosti, které nejen leccos pojí, ale i mnohé odlišuje. Právě Mariovi Vargasu Llosovi svéráznost rozhodně upřít nelze.

Tetička Julie

Většinu dětství strávil Mario Vargas Llosa (1936) u svých prarodičů v bolivijské Cochabambě, později studoval na vojenském gymnáziu Leoncia Prady v Limě. Do tohoto prostředí pak Vargas Llosa zasadil rovněž děj prvního románu Město a psi (1963): "Všichni se změnili, já třeba taky, jenže si to neuvědomuju. Jaguár se náramně změnil, jde z něho strach. Chodí nasupený, nedá se s ním promluvit, člověk se k němu přiblíží, aby se ho na něco zeptal nebo požádal o cigaretu, a hned se zatváří, jako by mu stáhli kalhoty, a začne chrlit sprosťárny. Nic nesnese, kvůli všemu hned bum, zachechtá se jako při rvačce a musí se chlácholit, Jaguáre, co je s tebou, vždyť já proti tobě nic nemám, nečerti se, čílíš se zbytečně. A přes tyhle omluvy mu ruka snadno ujede, viděl jsem jich v posledních dnech hodně potlučených."

Výtisky Města a psů byly po vydání na dvoře gymnázia manifestačně páleny. Český překlad románu o pokrytectví učitelů a z něho plynoucích podvodů studentů mohli zdejší čtenáři číst již v roce 1966. Ještě před vydáním románového debutu však Vargas Llosa stačil začít studia práv, živit se novinařinou a oženit se proti vůli rodiny s vdovou po zemřelém strýci, o mnoho let starší. O hekticky rozpustilé životní etapě pojednává další z románů, který je znám z českého překladu, Tetička Julie a zneuznaný génius (1977): ",No tohle, Vargásku, smála se tetička Julie a rychle ze sebe shazovala šaty. ,Z tebe bude úplný mužíček. Ale teď mi slib, že si necháš narůst knírek, abys přestal vypadat jak malé dítě. Pak už bude všechno úplná nádhera!"

V závěru románu pak čteme epilog tohoto milostného vzplanutí: "Manželství s tetičkou Julií se skutečně vydařilo a trvalo podstatně déle, než se všichni příbuzní, ba i samotná Julie, obávali, než si přáli, než předpovídali: osm let... Když jsme se s tetičkou Julií rozváděli, prolila má rozvětvená rodina potoky slz, protože ji všichni (mou matkou a otcem přirozeně počínaje) zbožňovali. A když jsem se po roce ženil znovu, tentokrát se sestřenicí, vyvolalo to mezi příbuznými menší rozruch než poprvé."

Poušť a prales

Kvůli úzkému propojení autorova života a jeho románů jsme se stále nedostali na samý začátek kariéry "zneuznaného génia". Tím byl rok 1958, kdy získal za povídku Souboj ve Francii cenu, jež mu otevřela cestu do Evropy. Díky stipendiu španělské vlády pak dokončil studium v Madridu, kde dosáhl "akademického titulu v oboru stejně zvráceném a otravném jako práva: v románské filologii." Za sbírku povídek Náčelníci (1959), vydanou v Barceloně, mu pak byla udělena cena Leopolda Alase. Tři roky po románovém debutu Město a psi vydal Vargas Llosa své opus magnum Zelený dům (1966). V rozsáhlé próze, která je pokusem "totálně" zachytit pestrou a mnohotvárnou skutečnost Peru, autor pro změnu zužitkoval zážitky z antropologické expedice do pralesních oblastí. Název tak odkazuje jednak k tajemnému veřejnému "zelenému domu" na okraji pouště v městě Piura, jednak právě k pralesu. V něm se odehrává další z hlavních linií románů, jež zachycuje postavu bandity Fushíy, který vlastní harém unesených indiánských dívek.

Právě tento nejvýznamnější román peruánského autora se nyní po čtyřiadvaceti letech dočkal druhého vydání v českém překladu. Jednu z jeho postav, seržanta Litumu, pak autor oživil znovu v románu Lituma v Andách (1993). Po novele Štěňata (1967) následoval další pokus o "totální román" Rozhovor v Katedrále (1969), vracející se do 50. let, do doby diktatury generála Odríi. Vizi "totálního románu" pak Vargas Llosa završil dvěma eseji, poprvé na základě rozboru díla svého kolegy v knize Gabriel García Márquez: příběh jedné bohovraždy (1971), v druhém případě se zaměřil na vztah fikce a skutečnosti v publikaci Nepřetržitá orgie: Flaubert a Paní Bovaryová (1975).

Vedle Tetičky Julie a zneuznaného génia a další prózy s komickými prvky Pantaleón a jeho ženská rota (1973) sepsal v druhé etapě Vargas Llosa rovněž román Válka na konci světa (1981) čerpající z brazilských dějin konce 19. století, detektivní thriller Kdo zabil Palomina Molera? (1986) či erotický román Chvála macechy (1988). Přestože Vargas Llosa při jedné příležitosti nazval Gabriela Garcíu Márqueze "Castrovou kurtizánou", tento romanopisec svého času odmítl nabídku aktivně zasahovat do politiky, když oslyšel možnost kandidatury na kolumbijského prezidenta. Zato Mario Vargas Llosa se v roce 1990, v komplikované politické situaci Peru, pustil do souboje o prezidentské křeslo s Albertem Fujimorim. Odešel poražen.