Nicole Kraussová - Dějiny lásky

29.04.2006 - (LN)

Už rok po anglickém originálu vyšel v češtině román americké autorky Nicole Kraussové Dějiny lásky. Záhy po překladu románu Naprosto osvětleno Jonathana Safrana Foera (BB art 2005) tak má zdejší čtenář možnost poznat podobně úspěšnou prózu jeho manželky.

Nedávno přeložený výbor z díla německého básníka Hanse Magnuse Enzensbergera Jed obsahuje báseň Co bylo dřív, která nabízí svérázné pojetí historie: "Kdo to věděl, od začátku, / nikdo přesně neví. Z těch, / co s tím něco měli, / co to sami udělali, / stěží se kdo rozvzpomene. / Ostatní, ačkoliv to neprožili, / nemohou to zapomenout. / Jen málo komu bylo dáno / říci o tom ,Nemám páru'. / Mnozí vědci z toho žijí. / Že to nikdo nepochopí, / takhle to už zůstane. / Prý jsou tady už i tací, / co jsou na to alergičtí. / Sem tam někdo mezi námi / klidně to i popírá. / Většina věří, / že už je to pasé. Jen / zřídka pošeptá vám / slabý hlásek, / že to nikdy neskončí."

Podle mnohých (mimo jiné Járy Cimrmana) starý dobrý svět skončil s prvními výstřely první světové války. Meziválečná kultura však přinesla nebývale mnoho vynikajících děl. Je tedy blíže skutečnosti, že svět se výrazně posunul až v důsledku druhé světové války? Theodor Adorno se ptal, zda je vůbec možné po holocaustu psát poezii. Otázka efektní, avšak na první dojem nepříliš smysluplná... Jenže poválečná literatura ukazuje, že vůbec nebyla od věci.

Novodobé Šeherezády Hitler a Stalin

Dějiny lásky Díla druhé poloviny 20. století se meziválečným vrcholům při vší úctě nevyrovnají. To neznamená, že nevznikly pozoruhodné knihy: namátkou Plechový bubínek (1959), Hlava XXII (1961), Sto roků samoty (1967), Obsluhoval jsem anglického krále (1971) či Život návod k použití (1978). Jejich děj se téměř vždy odehrává alespoň částečně právě během druhé světové války. Jako by tedy svět po hitlerovských výbojích v určitém smyslu skutečně přestal být místem pro poezii, ale zároveň jako by tato dějinná událost poskytla východisko z nouze - po formálních experimentech, které vyvrcholily romány Jamese Joyce, přinesla válka obrodu širokých epických vyprávění.

Z tohoto úhlu pohledu by mohlo být dokonce vysloveno velmi smělé tvrzení, že Hitler a Stalin jsou jakýmisi novodobými Šeherezádami. K druhé světové válce se totiž vracejí ve svých dílech nejen ti, jejichž životy zasáhla přímo, ale i mladší generace. Důvodů, proč mnozí z těch, kteří se narodili až po válce, mají potřebu se s tímto historickým faktem vyrovnat, je hned několik. Vždyť se určitým způsobem dotkl každé rodiny - předci byli odsunuti do vnitrozemí, prarodiče byli umučeni v koncentračním táboře, otec byl v protifašistickém odboji, dědeček udával Němcům...

Další příčina, proč literatura stále otáčí pohled do minulosti, může být zcela pragmatická. Příběh (zejména milostný) nejlépe vyzní v kulisách historie v přelomové době, jež nastražuje lásce rozličné pasti. Jak dobře to zní, když David Bowie v písni Heroes zpívá: "Vzpomínám, / jak jsme stáli u zdi / a stráže střílely nad našimi hlavami / a my jsme se líbali, jako kdyby se nic nemohlo stát." To v příbězích odehrávajících se v současnosti se patrně nejužívanějším zásahem zvnějšku stala autonehoda. Tuto "pouštní" situaci pregnantně vyjádřil lotyšský romanopisec Alberts Bels v nyní přeloženém románu Nespavost: "Romeo, Julie, to přece není výmysl. Jim bránili jiní, my si bráníme sami."

Nietzcheovská "smrt Boha" člověku přinesla tvůrčí osvobození, ale i zvrhlé snahy stát se Bohem (tu ztělesňují právě diktátorské režimy, jejichž epilog se dnes v úpadkové formě odehrává například na Kubě). Bez Boha to tedy také není to ořechové, kde jej tedy znovu najít? Jean-Paul Dubois v románu Život po francouzsku nabízí jedno z možných řešení: "Lásku jsem chápal jako druh víry, jako určitou formu náboženství s lidskou tváří. Místo aby se věřilo v Boha, věří se v někoho jiného, jenomže ten druhý neexistuje o nic víc než Bůh. Ten druhý je pouze klamným odrazem sebe sama, zrcadlem, jež má zmírnit hrůzu obrovské samoty. Všichni podléháme víře, že každý milostný příběh je jedinečný, výjimečný. Není většího omylu. Všechny naše citové vzlety jsou stejné, opakovatelné, předvídatelné."

Co je opakem mizení

Newyorská prozaička Nicole Kraussová (* 1974) debutovala v roce 2002 románem Do místnosti vchází muž. Pokud jde o její vztah k válečné historii, podle Enzensbergerova rozdělení ji lze nejspíš přiřadit k těm, kteří "ačkoliv to neprožili, nemohou to zapomenout". Její druhý román Dějiny lásky (2005) ostatně předznamenává věnování: "Mým prarodičům, kteří mě naučili, co je opakem mizení, a Jonathanovi, mému životu."

V Dějinách lásky použila Kraussová vše účinné: lásku i válku. Ostatně v cestě do minulosti - do Evropy v době druhé světové války - by se právě dala vidět paralela s románem Naprosto osvětleno jejího manžela Jonathana Safrana Foera - a jistě i s řadou dalších děl židovských autorů, stejně jako třeba s proslulým románem Williama Styrona Sophiina volba, v němž se také evropská válečná minulost vynořuje za "všedního amerického dne".

Nicole Kraussová V hlavní roli románu Dějiny lásky je rukopis stejnojmenné knihy. Tu kdysi ve Slonimu na východě Polska (dnes leží na území Běloruska) sepsal Leo Gursky pro svou dívku Almu, kterou poslali rodiče do Ameriky, aby ji tak uchránili před hitlerovským "rasovým úklidem". Leovi se rovněž podařilo do New Yorku za svou láskou dorazit, jenže bylo už pozdě - Alma Mereminski mezitím nejen porodila jeho syna, ale také se provdala za jiného muže, s nímž zplodila syna druhého: "Přestals psát. Myslela jsem si, že jsi mrtvý... Nakonec se vzmohl na tři slova: Pojď se mnou. Z ulice pod nimi se ozýval dětský křik. Pevně zavřela oči. Pojď se mnou, zopakoval a natáhl ruku. Po tvářích jí stékaly slzy. Třikrát ji vybídl. Zakroutila hlavou. Nemůžu, zašeptala. Hleděla dolů na podlahu. Prosím, dodala. A tak udělal nejtěžší rozhodnutí svého života: sebral klobouk a odešel."

Leo Gursky nyní žije osaměle ve svém newyorském bytě, o patro výš bydlí jeho dávný přítel Bruno, kterého jednoho dne náhodně potkal a později se sestěhovali. V New Yorku ale také žije dospívající dívka Alma, jejíž otec kdysi své budoucí manželce poslal z Jižní Ameriky španělské vydání Dějin lásky. Jak se tam kniha vynořila? Leo Gursky si ji před odchodem do Ameriky uschoval u svého přítele Cvi Litvinoffa: Přechovat pro Leopolda Gurskyho, dokud ho zas neuvidíš. Litvinoffovi se později povedlo doputovat z polského východu do chilského Valparaísa. Zatímco matka mladší Almy na zakázku překládá Dějiny lásky do angličtiny, dívka pátrá po Almě Mereminski i Leu Gurském.

Román jako trychtýř

Nicole Kraussová sestavila z nejrůznějších motivů a úlomků bohatý příběh s mnoha výraznými epizodními postavami. Románem se mihnou rovněž spisovatelské osobnosti s pohnutým osudem - Bruno Schulz, Isaak Babel, Franz Kafka či Osip Mandelštam, tedy právě autoři meziválečného kulturního vzepětí. Jejich mistrovství autorka nedosahuje už z podstaty - způsob tvorby Nicole Kraussové je odlišný: má přece jen blíže k vytváření produktu než k sebevyjádření. Což ovšem v tomto případě nemá být negativní hodnocení, neboť prozaička "plán románu" uskutečnila na výbornou. V mnoha ohledech široce rozprostřený román totiž Nicole Kraussová navíc šikovně rozčlenila do krátkých kapitol a oddílů. V případech takového druhu tvorby potom nacházejí kurzy tvůrčího psaní své opodstatnění.

Trychtýř románu se však postupem času zužuje, jak se mladší Alma přibližuje k cíli svého pátrání po autorovi Dějin lásky, jejichž překlad si tajně tiskne z matčina počítače. Po spletitém ději pak už čtenář jen čeká, zda se dívka s Leem Gurským setká, či nikoliv. Autorka si z těchto dvou možností vybrala tu "ženskou": "V očích nejstaršího muže na světě jsem hledala chlapce, který se zamiloval, když mu bylo deset. Zeptala jsem se: Nemiloval jste kdysi dívku, která se jmenovala Alma?"

Nicole Kraussová: Dějiny lásky. Přeložila Hana Ulmanová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2006. 254 stran.