Jiří Kratochvil - Lehni, Bestie!

09.11.2002 - Jaromír Slomek (LN)

Epochu československého stalinismu, své obsedantní téma, vykreslil prozaik Jiří Kratochvil (nar. 1940) v novém románě Lehni, bestie! jako strašnou karikaturu skutečnosti beztak přízračné.

Lehni, bestie! Třemi citáty přizdobil Kratochvil začátek svého barvitého vypravování: ˝Rád se dívám, jak umírají děti˝ - ano, to je Majakovskij, do paměti zaseklý patrně již dávno, při četbě Erenburgových memoárů Lidé, roky, život (nebo se mýlím?). ˝Budu přesvědčovat mladé lidi, aby nevěřili zatemnělým povídačkám, že komunisti požírali malé děti˝ - to je aktuální výrok organizovaného komunisty Romana Janoucha, uveřejněný, jak píše Kratochvil, v Lidových novinách 30. 3. 2002 (lze dohledat). Komický kontrast dávného verše prominentního komunistického lyrika a ne příliš pronikavého kréda českého komunistického funkcionáře našich dnů však Kratochvilovi nestačí. Náhle jde do vážné polohy myšlenkou klasika anglické literatury: ˝Znázornit jeden druh uvěznění druhým je stejně oprávněné jako znázornit kteroukoli věc, která skutečně existuje, nějakou jinou věcí, která neexistuje.˝ Daniel Defoe. A pak už brněnský virtuos moderní české prózy rozehrává svůj brilantní románový koncert, hru plnou originálních nápadů a technických fines, soustředěně hranou od prvního do posledního ˝akordu˝. Kratochvil v ˝Bestii˝ předvádí se sebevědomým úsměvem arzenál své literární zbrojnice: smysl pro (černý) humor, grotesku, nadsázku, umění střihu a jazykový jemnocit. Spisovatel je posedlý vypravováním; objasňováním, přirovnáváním (˝Zvědavost v ní dál hořela. Jak plamen na hrobě neznámého vojína.˝ - s. 94), prokreslováním obrysů zprvu jen lehce načrtnutých. Hraje si se slovy, mazlí se se syntaxí, vychutnává si idiomy i klišé, dělá vše pro to, aby čtenáři vylíčil své fantazie naprosto hmatatelně, věrohodně, se všemi barvami, zvuky, chutěmi a pachy: ˝A byl to velký sklep ve velké vile, o tom prosím nepochybujte. Ještě to tam vonělo uhelným prachem a naštípaným dřívím a cibulí a vším tím, co se v takovém velkém sklepě skladuje, ale co se teď asi muselo tísnit na mnohem menší ploše, anebo bylo vyneseno v kbelících do nějakých prostor nahoře. Značná část sklepa teď totiž patřila nám, přivandrovalcům.˝ (s. 89)

Čekání na proces

O jakých sklepích se tu hovoří? Kdo jsou oni přivandrovalci? Realistický obraz raných padesátých let (˝I byli jsme v té době policejní a vojenský stát. Generalissimus té mohutné země, která si nás po porážce Hitlera vzala pod svá kvoční křídla, připravoval právě třetí světovou válku a naše země v ní měla být nárazníkovou zónou. Verbování ve školách nebylo v té době zas ničím tak mimořádným, a proto mě ani nenapadlo, že ve skutečnosti jde tentokrát o něco naprosto jiného.˝ - s. 18) přechází náhle v nadsázku, jejíž míra absurdnosti se stále zvětšuje - vlastně až do otevřeného finále. Vypravěč, třináctiletý chlapec z obyčejné brněnské rodiny, je zdánlivě vybrán ke studiu na vojenské škole, ve skutečnosti k čemusi úděsnému. V jisté chvíli, kdy s rodiči tráví prázdniny na venkově, je hoch unesen a ve skupině třiceti dětí (˝osmiletí, desetiletí, dvanáctiletí kluci a mezi nimi dvě děvčátka˝) internován ve zvláštním vězení. Maličcí ˝revolucionáři˝ (neboť přejmenováni ˝po mrtvých hrdinech a mučednících revolucí˝) čekají na dětský monstrproces, v němž se mají přiznat ˝ke spolupráci se západními špionážními centrálami a k vytvoření dětské protistátní spiklenecké skupiny˝. To přece známe, jen v nedětském provedení. Všichni mají být odsouzeni k smrti. Jenže čtrnáct dní před začátkem procesu, ˝5. března 1953, náhle zemřel Velmistr všech Velmistrů, zemřel Nesmrtelný. A tak bylo zahájení zatím poodsunuto. A přestože přípravy na procesy nikdo nestopl a pokračovaly v neztenčené míře, nesměla zmínka o nich proskočit na veřejnost. Bylo cosi ve vzduchu, co napovídalo, že nic už nebude, jak dosud bylo.˝ (s. 73) Poté jsou dětští vězni evakuováni ˝do velkého města˝, odkud nakonec prchají kanalizací a podzemní chodbou. Kam? V nejnapínavějším místě Kratochvil dějový spád zastaví (˝A potom jsme už šli. A šli jsme nepředstavitelně dlouho.˝), chronologické vypravování utne a v čase poskočí o půl století. Vypravěč, mezitím naturalizovaný Američan Franklin Jones, navštěvuje Prahu a Brno, vydává se po svých dávných stopách, hledá lidi, které znal z dětství, nalezne i zestárlého vyšetřovatele StB, jenž kdysi obludnou akci řídil.

Sen o velké zkáze

Jiří Kratochvil Co se stalo po odchodu dětí tajuplným tunelem na Západ? ˝...americká CIA z nás po nehynoucím úsilí nakonec dostala pravdu. Včetně našich nejintimnějších tajemství, řeholních jmen z hagiografie revolucí. A byla to pro americkou bezpečnostní službu tak šokující informace, že se ji rozhodli nikdy nezveřejnit, neboť by to mohlo zapříčinit nepřekonatelné překážky v chystaných mírových iniciativách a Sovětský svaz by se odhalením takových skutečností mohl cítit dotčen a obrátit zády k uvolňovacím procesům. A proto nás CIA přemístila ze západní Evropy za oceán a rozhodili nás co nejdál od sebe a přidělili každému slušný životní standard a podíl na americkém snu.˝ (s. 128) Ale zpět do Brna. Dostáváme se - nikoli náhodou, na to je Kratochvil příliš pečlivý a rafinovaný - do bezprostřední blízkosti 11. září 2001, což je připomenuto jen jaksi mimochodem: ˝Dneska je sobota, 8. září 2001, a ještě pořád nádherné babí léto.˝ (s. 132) V pondělí 10. září se ˝Jones˝ setkává se stařičkým estébákem, blekotá, že ˝přišel dohrát přerušenou partii˝, oba usedají k šachovnici a hrají nikoli svou hru, nýbrž přehrávají si jeden historický duel, vypravěči nejde z mysli estébákova ˝až nestvůrná posedlost šachy, tou prastarou arabskou hrou˝, poté ˝Jones˝ nejen že emeritního vyšetřovatele ani slovně nekárá, naopak se přistihuje při nevysvětlitelném chování: ˝najednou ho objímám a tisknu k sobě jeho drahé (...) tělo a (lehni, mé srdce, ty bestie!) líbám na napuchlou, mločí tvář.˝ (s. 139) Potom si představuje, co by mu asi estébák řekl, kdyby ˝prolomil jeho mrazivé mlčení˝: ˝...co není vykupováno krví, je bezcenné!˝ V noci z 10. na 11. září přichází sen: ˝Jel jsem (zřejmě ve voze z půjčovny) přes město (...). Když jsem byl už na kopci, najednou jsem se naplno rozjel, a aniž jsem si uvědomil, co dělám, napálil to rovnou do supermarketu a proletěl dvojitými skleněnými dveřmi: křik lidí, tříštění skel, náraz, výbuch, oheň... Tak živý a sugestivní sen (s tak neskutečným dějem) se mi ještě nikdy nezdál. A tak jsem ihned pochopil, že je to sen poselství, jímž se mi něco důležitého sděluje.˝ (s. 142 -143) Nakonec jiný vypravěč (kdo vlastně?) utrousí poznámku o onom snu: ˝Vždyť mu (Jonesovi - J. S.) stejně nemohu, nesmím říct, že si mylně vyložil svůj sen.˝ Žentour zla se točí dál, ˝živý a sugestivní sen˝ se zhmotnil, jak víme i bez vypravěče, v místě Jonesova amerického bydliště: ˝Bydlíte na Manhattanu? A okno máte do Central Parku? Na Manhattanu jo, do Central Parku ne. Ale zato hledím oknem na řeku, na East River.˝ (s. 141 - i slovo ˝East˝, tedy Východ, má tu pro Kratochvila svůj význam, ba poselství) Vedou snad nitky od teroristických náletů k ˝Velmistrovi všech Velmistrů˝? Tak polopatický náš vypravěč není, lépe řečeno být nechce. Nechtějme to po něm.

Jiří Kratochvil. Lehni, Bestie! - Vydalo nakladatelství Petrov, Brno 2002, 144 strany.