Ahmadou Kourouma - Až bude volit divá zvěř

26.03.2005, Petr Zídek (LN)

Na počátku února zemřel služebně nejstarší africký diktátor, vládce Toga Gnassingbé Eyadéma. Tento muž se udržel u moci sedmatřicet let, přežil několik atentátů, ustál řadu pokusů o převrat a zmanipuloval nejedny volby. Stal se také hlavní postavou románu Ahmadoua Kouroumy Až bude volit divá zvěř.

Až bude volit divá zvěř Málokterému spisovateli se podaří v jednom románu umělecky přesvědčivě zachytil celou epochu, celý světadíl. Ahmadou Kourouma, francouzsky píšící autor původem z Pobřeží slonoviny, to dokázal. Jeho třetí román Až bude volit divá zvěř (En attendant le vote des betes sauvages, 1998) fascinujícím způsobem zobrazuje postkoloniální Afriku.

Ahmadou Kourouma se proslavil již na konci 60. let. V roce 1964 dokončil svůj první román Slunce nezávislostí (Les soleils des indépendences), v němž s notnou dávkou ironie líčí život malinckého kmenového aristokrata po vyhlášení nezávislosti. Ke kritickému pohledu na postkoloniální politiku měl Kourouma dobrý důvod: o rok dříve byl ve své vlasti obviněn z účasti na spiknutí proti režimu a vyhozen z práce. Autor text několik let marně nabízel pařížským nakladatelům - vyšel teprve v roce 1968 v Montrealu. Kniha se ihned stala událostí: provokující byl nejen obsah, ale také styl a jazyk. Kourouma francouzštinu obohatil lexikálně i gramaticky svým rodným jazykem malinké.

Kourouma, civilním povoláním expert v pojišťovnictví, žil v řadě afrických zemí: Alžírsku, Togu, Kamerunu, Pobřeží slonoviny. Svůj druhý román - Monne, urážky a výzvy (Monne, outrages et défis) - vydal až v roce 1990 a vrací se v něm do doby koloniálních záborů. Česky vyšla v roce 2003 v překladu Petra Komerse jeho čtvrtá kniha Alláh není povinen (Allah n'est pas obligé, 2000) líčící občanské a kmenové války v Libérii a Sieře Leone pohledem dětského vojáka Birahimy.

Pravidla očistné řeči

Při stavbě románu Až bude volit divá zvěř se Kourouma inspiroval západoafrickou orální tradicí. Prezident Republiky Záliv Koyaga ztratil kouzelný meteorit a vzácný exemplář koránu, které mu zajišťovaly magickou moc. Aby je získal zpět, musí po šest večerů poslouchat očistnou řeč, jíž se v jazyce malinké říká donsomana. Pěvec, potulný bard, sora či griot Bingo vypráví Koyagův životní příběh. Asistuje mu v tom pomocník a šašek, kordua Tiécoura, jenž při této příležitosti smí říci vše. Rozpoznat v Republice Záliv Togo a v Koyagovi diktátora Eyadému nevyžaduje velkou představivost. Stejně průhledně jsou zašifrováni - prý na přání nakladatele - i další diktátoři a státy. Názvy zemí tu nejsou ani příliš podstatné, protože příběh se odehrává v dobách, kdy africké státy byly známy jménem svých diktátorů více než svým vlastním. Se Salmanem Rushdiem by se také dalo dodat, že jde o dobu oplývající příběhy, pokud jste ovšem žili dost dlouho, abyste je mohli vyprávět.

Tak jako mnozí další budoucí diktátoři začal i Koyaga svou kariéru coby voják v koloniální armádě. Vyznamenal se v Indočíně (kde sloužil také Kourouma) i Alžírsku. Po návratu do vlasti, která nedlouho předtím získala nezávislost, se však setkává jen s ústrky nového prezidenta Fricassa Santose (alias Sylvana Olympia). Nezbývá proto než jej svrhnout, zabít a rituálně vykleštit, aby se nemohl po smrti mstít. Pár let ještě potrvá, než se Koyagovi podaří naložit podobně s těmi, kteří mu v likvidaci Santose pomáhali.

Novopečený vládce musí podniknout cestu zasvěcení, na níž mu otcové afrických národů, jinak též barbaři, ukrutníci, lháři a kriminálníci, ukážou, jak si má počínat, aby svou moc neztratil. Zasvěcení začíná u diktátora s totemem krokodýla Tiékoroniho (alias Félixe Houphouct-Boignyho). Ten při dlouhé vycházce kolem svých latifundií Koyagovi prozradí, že v nezávislé Africe i člověk s nejvyšší mocí nemá žádnou budoucnost ani autoritu, neukáže-li, že je také nejbohatším a nejštědřejším člověk své země. Nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout, je nerozlišovat mezi státní a vlastní pokladnou. Druhou záludnou bestií, která ohrožuje novou hlavu státu a také všechny politiky na začátku kariéry, je zavádění rozdílu mezi pravdou a lží, varuje Tiékoroni.

Ahmadou Kourouma Další dobré rady se Koyagovi dostane od muže s totemem hyeny, císaře Země dvou řek Boussoumy (alias Jean-Bédel Bokassy): Nikdy neinformovat o datu a hodině svého návratu do země, protože nejzáludnější atentáty jsou ty, které se provádějí při přistávání letadla. Bez užitku není ani příklad muže s totemem leoparda (alias Mobutu Sese Seka), který nikdy svou zem neopouštěl bez státní pokladny a všech osobností republiky. Zasvěcení dovrší potentát s totemem pouštního šakala (alias marocký král Hassan II), nedůvěřivý jako opice, kterou drží pes za ocas, jenž všechny své odpůrce likviduje pro jistotu s celým příbuzenstvem.

Ten, kdo nikdy nic neslyšel o dějinách postkoloniální Afriky, mohl by Kouroumovu knihu číst jako poněkud drastický román ve stylu magického realismu. Velkou, snad nejdůležitější roli tu hrají nejrůznější magické předměty, talismany, grigri, osoby se dokážou proměňovat v předměty a politici soupeří v tom, kdo sežene zaříkávače či marabuta s mocnějším kouzlem. Ve skutečnosti však jde téměř o literaturu faktu.

Události i výroky jednotlivých postav jsou většinou autentické, a to do nejmenších detailů. Například v roce 1963 skutečně Eyadéma, tehdy ještě seržant používající evropské křestní jméno Etienne, vlastnoručně zastřelil prezidenta Olympia, který se snažil uprchnout na americké velvyslanectví. Nemusíme věřit snad jen tomu, že se Olympio při útěku dokázal proměnit ve vzdušný vír - podle "historické" verze byl mezi jeho rezidencí a ambasádou průchod. Takto dětinsky si to vykládají bílí, protože ti, aby pochopili, si musí vše vysvětlit racionálně, komentuje to však Kourouma.

Náš člověk v Bangui

Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, také postava Otty Sachera, Čecha, který je v Zemi dvou řek správcem vězení, v němž pomáhá císaři Boussoumovi likvidovat domnělé i skutečné politické odpůrce, je reálná. Ve skutečnosti se jmenoval Ota Šacher a za druhé světové války statečně bojoval v zahraniční armádě proti Němcům. Ještě před únorem 1948 odešel do Afriky a ve Středoafrické republice se stal prvním správcem vězení. Když se Jean-Bédel Bokassa na Silvestra 1965 chopil moci, Šacher jako profesionál zůstal na svém místě (podle Vladimíra Plešingra dožil po Bokassově pádu ve Francii).

Beztrestně zabíjet, kastrovat a krást

Šacherův případ není bezvýznamná anekdota. Podle Kouroumy měli afričtí vládci privilegium beztrestně zabíjet, kastrovat a krást v důsledku studené války. Když chce Kayoga získat podporu Západu pro své represe, stačí mu informovat amerického a francouzského velvyslance o tom, že v zemi existuje komunistické spiknutí.

Své gaunery ovšem neměl pouze Západ, ale také druhá strana, a Československo nehrálo v jejich vydržování roli zrovna malou. Třeba takový guinejský diktátor Ahmed Sékou Touré (v knize Nkoutigui Fondio), který svou zemi tyranizoval čtvrt století, se u moci na počátku své vlády udržel jen díky podpoře československé tajné služby.

Přestože se Kourouma v posledních rozhovorech vyjadřoval o budoucnosti Afriky spíše s optimismem, závěr jeho románu vyznívá právě naopak. Až budete mít korán a meteorit, končí šesté sezení sora, připravíte demokratické prezidentské volby. Volby na základě všeobecného hlasování, na které dohlídne národní nezávislá komise. O nové místo se budete ucházet s jistotou, že budete zvolen. Protože víte a jste si jistý, že kdyby vás náhodou lidé odmítli volit, přijde ze savany zvěř, opatří si volební lístky a zvolí vás ona."

V reálném Togu se zatím mocipáni obejdou i bez pomoci divé zvěře. Po Eyadémově smrti provedla armáda nekrvavý převrat a do čela země dosadila prezidentova syna. Kouroumův román je vlastně očistnou řečí - donsomana za celou Afriku. I my, kteří nevěříme v magickou moc slov, víme, že výstižně popsat problém je prvním krokem k jeho vyřešení.

Ahmadou Kourouma: Až bude volit divá zvěř. Přeložila Jana Karfíková. Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2005. 285 stran.