Michail Kononov - Nahá pionýrka

28. 06. 2003 - JAN DĚKANOVSKÝ (LN)

Román u nás dosud neznámého Michaila Kononova Nahá pionýrka je dalším chvályhodným příspěvkem do nepříliš bohatého seznamu překladů současné ruské prózy. Válečný příběh v Kononově podání přitom postrádá tradiční ruský patos a posvátné téma uchopuje notně obrazoboreckým způsobem.

Nahá pionýrka V úvodu románu zastihneme hlavní hrdinku Marii Muchinovou, jak jde na vlastní popravu. Čtrnáctiletá kulometnice Rudé armády se chystá podrobit se vyšetřování od soudruhů ze Smrše (plný název této speciální jednotky zní výmluvně: Smrt špionům). Zájem kontrarozvědky se v časech Velké vlastenecké války prakticky rovná rozsudku smrti. Ale spíše než vidina blízké smrti Muchu - jak zní její přezdívka - trápí představa, že ji nakonec třeba přece jen nepopraví. Kamarádi z jednotky s ní bohatýrsky zapili rozloučení. Pomyšlení, že by je zklamala návratem ve zdraví, je dobromyslné dívce značně nepříjemné. Takový románový začátek může připomínat způsob, jakým válku zobrazili Jaroslav Hašek, Joseph Heller nebo třeba Vladimir Vojnovič. Úvodní kapitoly tomu nasvědčují. Mladá kulometnice je totiž nucena sloužit svým mužským kolegům i po nocích. Nijak ji to netěší, protože nedočkaví zákazníci nejen devastují její nedospělé tělo a připravují ji o milovaný spánek, ale soustavně ničí i nedostatkový artikl - gumičky do spodního prádla. Nepodřídit se vojenské subordinaci však Mucha chápe jako zločin. Posvátná služba vlasti má zkrátka různý charakter.

Sexuální život rudoarmejců

Prvním rozdílem proti zmíněným autorům, kteří skrze nadsázku a humor odhalovali odporný charakter války z jiného pohledu než realistické zpodobení, je časový odstup autora od zobrazované události. Michail Kononov se narodil v Petrohradě roku 1948, a nemohl tedy čerpat z vlastních zkušeností. V post scriptu této knihy hovoří o nutnosti potlačit poválečnou nehodnověrnost generace, za niž museli bojovat její otcové. Zprvu se opravdu může zdát, že autor pouze využil pikantní příchuti tabuizovaného tématu sexuálního života rudoarmejců. Ale záhy se čtenář přesvědčí, že je to jen jedno z mnoha témat, jež Kononova zajímají, zneklidňují, ba dokonce iritují. Svět podle vojína Muchinové sestává totiž ze zdánlivě neslučitelných elementů. Zkaženost padlé dívčiny, která se jeví jako její hlavní charakterová vlastnost, je kompenzována všudypřítomnou bolševickou ideologií, k níž má Mucha coby dítě své doby vzorně kladný vztah. Svérázně vstřebaná soustava názorů se v Mušině nitru koncentruje do vnitřního hlasu - jakéhosi bolševického superega, které někdy varovně zdvihá prst, jindy jen přátelsky radí. Tento daimonion promlouvá formou podivně pokroucených a zjednodušených pouček a floskulí, jejichž autorství přisuzuje Mucha velikému Stalinovi. A tak má Mucha pro každou příležitost v zásobě přísloví nebo průpovídku, zatímco jejich moudrý autor sedí v Mušiných představách v největší hvězdě na kremelské věži a pomocí knoflíků a pedálů řídí celou válku.

Dětská důvěra k Stalinovi i Bohu

Román čerpá humor zejména z poněkud naivního dívčina uvažování, které je dáno jejím věkem. Mušin polodětský svět je konfrontován s ošklivou realitou války a smích vyvolaný tímto střetem nutně mrazí. Ve výčtu prvků Mušina světa nesmíme zapomenout ani na širší rámec tradice ruského pravoslavného křesťanství, která přes veškerou režimní perzekuci v lidech přetrvává. Koneckonců i sám Stalin této tradice využil, když označil válku proti německým agresorům za svatou, a pomocí dočasných ústupků církvi tak umožnil nejširším vrstvám obyvatelstva přijmout válku za svou. Všechny tyto protichůdné prvky dokázal autor mistrovsky sloučit pomocí barvitého a expresivního jazyka (v invenčním převodu Libora Dvořáka). Hlavní hrdinka pronáší na adresu svých zákazníků neslýchané vulgarity, ale vzápětí je bez jakéhokoliv pokrytectví oslovuje něžným dětským výrazem trumberkové. Dokáže suverénně používat vojenský argot, papouškuje stranický newspeak (když například obdivuje respektování zásad kolektivismu v netopýří kolonii) a obrací se s důvěrou ke Stalinovi i k Bohu. Tato podivuhodná změť postojů vtělená do pestré jazykové tříště vyvolá u čtenáře zprvu úsměv. Ale autor nehodlá válku v řadách komunistické armády líčit se smířlivostí a zastíráním. Zdánlivě idylický snový svět, do něhož se Mucha s rozkoší propadá ve vzácných chvílích spánku, se postupně mění v paralelní realitu, která se válečné skutečnosti začíná rovnat co do úzkosti i hrůz. Mucha se ve snech opakovaně stává Rackem - věrným létajícím služebníkem generála Zukova. Láskyplný generál - Mariin skutečný nadřízený - vkládá do Muchy důvěru a vysílá ji na důležité vzdušné mise. Jejich plnění a vysněný generálův vděk, o který Mucha zoufale usiluje, často ruší neodbytní zákazníci, kteří se děvčete brutálně zmocňují a vytrhují ji ze spánku. Bezmezná oddanost generálovi se pak ukáže v novém světle v jedné z nejotřesnějších scén románu.

Sice střílí, ale pláče

Michail Kononov Mušino bojové zasvěcení se odehraje na samém počátku války. Během ústupu před nepřátelskými jednotkami je malá skupina rudoarmejců zajata Němci. Mucha ale maličkou pistolí zabije velitele německé hlídky a celá skupina šťastně dorazí ke své jednotce. V noci do tábora přijede generál Zukov. Během nástupu pak zastřelí každého třetího vojáka za zbabělost. Mezi jinými zemře generálovou kulkou i mladíček stojící vedle Muchy, jemuž dívka předtím pomohla vyváznout z nebezpečí. Když se Mucha probere z mdloby, vyrovnává se s prožitou hrůzou: Když se kácí les, lítají třísky. To nejednou zdůraznil i Stalin. Na tom bóžim světě je jedinej generál Zukov opravdickej svatej! Sice střílí, ale pláče, copaks to neviděl? přesvědčuje jiného vojáka. Hrdinčiny sny postupem času nabývají na mystičnosti. V jednom z nich se setkává s Marxem, který jí oznámí, že je vyvolena stát se Marií - pannou, která porodí Stalinovu jedinou a celosvětovou pravdu. V jiném snu spatří děsivě fantaskní kanibalistický výjev, v němž stará žena pojídá mrtvé děvčátko. Tento výjev situovaný do Mušina rodného a nyní obleženého Leningradu Muchu vyděsí, ale po probuzení si dokáže vše rozumově vysvětlit. Paradoxně se tak sen blíží pravdě více než jeho pozdější, ideologií zatížená interpretace. Také Mušin nucený vztah k mužům je pokřivený a groteskní. Nejmilejší jsou jí ti, kteří si své mužské potřeby odbývají rychle a decentně. Nejvíce naopak pohrdá těmi, kteří tělesný akt provázejí i jistými projevy citové náklonnosti. Když exkluzivní cit k její osobě projeví mladý poručík a posléze dá najevo i žárlivost, chápe to Máša jako podezřelé a nebezpečné sobectví, s jehož nositelem by se měla vypořádat vojenská kontrarozvědka. Zatímco Haškův voják Švejk, Hellerův kapitán Yossarian i Vojnovičův vojín Čonkin válku přežijí, Kononovova hrdinka umírá. Osudnými jí nejsou soudruzi ze Smrše: Mucha padne banální smrtí, když ji zasáhne nepřátelská kulka. Ale tím jen nabude vrchu Mušina mystická, neposkvrněná část. Z malé nestoudnice se stává tak jako ve snech čistá panna - ochranitelka živých, která je provází bojem a na noze se jí třepetá bílá látka spodků s přetrženou gumičkou. A panna je vedla cestami a pěšinami, po nichž celou zemí lačně rozestírala svou moc budoucnost, již zatím nikdo neznal; ta budoucnost teď lhostejně polykala bolest a naději všech, kdož byli vyvoleni stát se její obětí...

Generál Zukov a maršál Žukov

Román je zakončen zmiňovaným post scriptem. Autorova zloba, nesmiřitelnost a vztek vůči stalinské epoše, kterou osobně vlastně neprožil, zde opouští formu umělecké stylizace a nabývá explicitní podoby. Kononov vzpomíná na očitou svědkyni střelby do uprchlíků z německého obklíčení a odhaluje skutečnou postavu svévolného popravčího, v románu skrytou pod jménem generál Zukov. Hodnost generála je třeba zaměnit maršálem, nad Z v Zukovově jménu stačí připsat háček - a jedna sovětská legenda rázem ztrácí na lesku. Není divu, že výsostně umělecký způsob demytizace a ztvárnění krutých zákonitostí boje v totalitní armádě, která nebere ohled na vlastní vojáky, neměl v době svého vzniku koncem 80. let naději na zveřejnění. Došlo k němu až v roce 2000 a kniha byla vzápětí nominována na Národní bestseller i Bookerovu cenu za rok 2001. Proto je dobře, že jsme se českého překladu dočkali tak brzy.

Michail Kononov: Nahá pionýrka. Přeložil Libor Dvořák. Vydalo nakladatelství Bonguard, Praha 2003, 152 stran