Matthew Kneale - Angličtí pasažéři

05.12.2002 - PETR FANTYS (MF)

Matthew Kneale Prakticky každý román, jehož tématem je historie, vypovídá především o atmosféře a myšlenkách doby svého vzniku. Do anglicky psaných historických románů druhé poloviny dvacátého století pronikají soudobé prvky a aspekty zpravidla záměrně, až okázale. Projevují se volbou příslušné historické látky, především však inovačními stylistickými a vypravěčskými postupy. Z děl přeložených do češtiny připomeňme kupříkladu Francouzovu milenku Johna Fowlese či některá díla J. G. Farrela. Také kniha Angličtí pasažéři autora Matthewa Kneala se po svém vydání koncem devadesátých let zařadila mezi ambiciózní historické romány nového typu a v anglicky mluvících zemích vyvolala mimořádný ohlas. Nepříliš nápaditý název skrývá barvité vyprávění z devatenáctého století o výpravě pašerácké lodi z ostrova Man. Její posádka musí nešťastnou shodou okolností na svou palubu přijmout trojici Angličanů a vyrazit do daleké Tasmánie, jejíž kolonizace dospěla až k naprostému vyhubení původního obyvatelstva. Angličané nejsou žádní nevinní pasažéři. Odjíždějí s jasným cílem a jsou vyzbrojeni převratnými teoriemi: jeden z nich nechce nic menšího než najít zahradu Eden, druhý chce zase dokázat nadřazenost Anglosasů nad ostatními rasami. Z formálního hlediska může překvapit asi množství vypravěčů - je jich víc než dvacet! Svými svědectvími, dopisy či deníkovými záznamy splétají historický obraz, který si svým rozsahem a "realistickou" pestrostí nezadá s velkými románovými díly devatenáctého století. "Promenádují" se tu lovci tuleňů, guvernéři, snílci či bezohlední kolonizátoři... Vyprávění se však přece jen soustředí na určité figury: na oba strůjce šílených projektů, jejichž protipólem jsou věčný smolař kapitán Kewley (podle rasových teorií doktora Pottera představitel méněcenné keltské rasy) a míšenec Píví, skrze jehož svědectví sledujeme tragický osud původních obyvatel Tasmánie. Kneale mistrně pracuje s jazykem jednotlivých postav; ať už je to například kapitánova zemitá mluva či Pívího angličtina, která je konglomerátem výrazů odrážejících jeho "domorodé myšlení", nevyhnutelně přijatých citátů z bible a drsných slůvek, jimiž častuje "bílé parchanty". Při srovnání originálu a překladu se bohužel sotva lze vyhnout pocitu, že Knealova angličtina je poněkud plastičtější než český převod, i když překladatelka poctivě dodržuje stylové rozlišení projevů. Vzdor hojnosti vypravěčů - a tudíž různých hledisek - je možná až příliš jasné, na čí straně autor stojí, a text nakonec vyznívá mnohem jednoznačněji, než by románu - jako z principu dialogickému, ba polyfonnímu žánru - slušelo. Těžko však může takové dílo dnes vyznívat jinak. Genocida odlišných etnik, jejich zkulturňování či klasifikace ras podle jejich nadřazenosti a méněcennosti se už stala součástí temných stránek naší historické paměti a Kneale toliko spojuje historii se současným hlediskem. Nutno dodat, že tak činí mistrně. V románovém světě Mathewa Kneala nenajdeme kladnou postavu - kromě již zmiňovaného dobráka kapitána a Pívího, jenž nakonec dochází k tomu, že zabíjení bělochů je to jediné, co si zaslouží. Kneale na druhou stranu až s karikaturní nadsázkou ukazuje na příkladu viktoriánského myšlení, jak snadno - i s dobrým úmyslem - člověk podléhá utkvělým představám, které se mohou zdát zpočátku neškodné, a přece končí nenapravitelnými tragédiemi. Hrůzu a tíhu tématu autor jemně vyvažuje humorem a napětím dobrodružného příběhu. Samolibí šiřitelé idejí jsou nakonec nenápadně ovládáni těmi, jimiž pohrdají jako nižšími tvory. Román po bezmála čtyř stech stranách dospěje ke skvělé pointě... Přes "hříšný" pocit, že by Anglickým pasažérům neuškodilo, kdyby byli přece jen o něco stručnější, i navzdory zbytečnému, až naivnímu epilogu, v němž se nás autor snaží přesvědčit o svých názorech a o "pravdivosti historických informací", stojí Knealův román za kus čtenářské trpělivosti.

Matthew Kneale: Angličtí pasažéři. Překlad Hana Volejníková. Vydal Jiří Buchal - BB art, Praha 2002, 382 stran, náklad neuveden, cena 199 korun