Stephen King - Čtyři roční doby

16. 08. 2003 - JAN HORÁK (LN)

Od vydání prvního českého překladu Stephena Kinga uplynulo teprve dvanáct let. I ta relativně krátká doba stačila, aby se i v Česku usadil v žánru napínavé četby na samý vrchol. Dlouhou řadu českých překladů jeho děl, které už se počítají na desítky, nejnověji rozšířil soubor čtyř příběhů, jež nakladatelství Beta vydalo pod názvem Čtyři roční doby.

Řada českých překladů Stephena Kinga začala v roce 1991 shodou okolností dvojicí novel Nadaný žák a Tělo, obsažených ve svazku, který se k českým čtenářům dostal právě nyní. Ve Čtyřech ročních dobách je však doplňují příběhy Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank a Dýchací metoda. V této podobě také King knihu původně koncipoval a vydal před dvaceti lety pod titulem Different Seasons. Třebaže Stephen King proslul především jako autor strašidelných próz ("Narodil jsem se s afinitou k noci a rakvím, které se hýbají, to je všechno," napsal o sobě.), čas od času hrůzostrašné rekvizity odloží. Buď že nemá v úmyslu příběhem strašit, anebo dokáže najít dostatečně děsivá témata i ve všední realitě. To je také případ novel ve Čtyřech ročních dobách. Až na tu závěrečnou totiž o hororu v zažitém smyslu nemůže být řeč.

Příběh o věčné naději

Čtyři roční doby Vypravěčem úvodní novely Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank je vězeň Red, který si odpykává trojnásobný trest doživotí. Skutečným hrdinou příběhu je však Andy Dufresne, mladý bankéř nespravedlivě odsouzený na doživotí za dvojnásobnou vraždu, kterou nespáchal. Andy přichází do přísně střeženého Shawshanku v roce 1948, kdy Red už má za sebou řadu let v base a zaslouženou pověst muže, který za peníze dokáže sehnat a propašovat až do cely cokoli kromě zbraní a drog. Když ho tedy nově příchozí po čase požádá o velký plakát Rity Hayworthové, Red mu přání splní. Hereččin portrét zakrátko skutečně zdobí stěnu Andyho cely - a Red ani v nejmenším netuší, že svému budoucímu příteli právě pomohl udělat první krok k cestě na svobodu. Příběh Andyho, muže, který nikdy neztratil naději na osvobození a nakonec ho opravdu dosáhl, líčí Red na pozadí každodenní vězeňské reality nekonečného sledu útrap a ponížení, k němuž pro odsouzence na doživotí neexistuje alternativa. O to kontrastněji z něj vystupuje Andyho vnitřní síla, motiv prolínající v řadě epizod celým vyprávěním zřetelně a zároveň nenásilně. Těžko bychom hledali přiléhavější charakteristiku, než je podtitul, který dal úvodní próze sám autor: Příběh o věčné naději. Na popularitě, jíž se tato Kingova vězeňská story těší, má podíl i šťastné filmové zpracování z roku 1994. Scenárista a režisér Frank Darabont obsadil do hlavních rolí Tima Robbinse (Andy) a Morgana Freemana (Red). Podle mínění mnohých prohrál souboj o Oscary jen proto, že v témže roce byl v soutěži i Forrest Gump. Podobně šťastnou ruku jako s Vykoupením z věznice Shawshank měl Frank Darabont i o pět let později s adaptací jiného Kingova "vězeňského příběhu", se Zelenou mílí, v níž si hlavní roli pro změnu zahrál Tom Hanks.

Příběh o zkaženosti

Jestliže v první próze kvarteta podlehne čtenář kouzlu a uspokojení ze šťastného konce, následující Nadaný žák jej ihned zchladí. Od začátku totiž všechno směřuje ke katastrofě, díky Kingově rafinovanosti dlouho spíš tušené než explicitně naznačené - občasné autorovy poznámky předjímající děj mají víceméně neutrální charakter a neslibují víc, než že se cosi stane. Bizarní dvojici antihrdinů tvoří třináctiletý chlapec a šestasedmdesátiletý stařec - "nadaný žák" a válečný zločinec, snažící se dožít v klidu pod falešnou identitou. Todd Bowden je správný americký chlapec, který dělá všechno, co se od něj čeká, a dělá to správně: rozváží noviny, dobře se učí a je výborný sportovec. Správná je i jeho rodina otec architekt, který vydělává čtyřicet tisíc dolarů ročně a holí se, i když nemusí do práce, a matka, která vystudovala na vysoké škole francouzštinu, pečlivě ukládá Toddova školní vysvědčení a nejraději má to ze čtvrté třídy, na něž učitelka připsala: "Todd je neobyčejně nadaný žák." Kteréhosi dne najde Todd v garáži bednu časopisů z války. Časopisů plných fotografií z koncentračních táborů a článků o tom, co se tam tehdy dělo: o vraždění, znásilňování, mučení, pokusech na lidech... Prvotní zděšení, jež Todd při četbě zažívá, záhy vystřídá zájem. Todd přečte všechny časopisy, začne si z knihovny půjčovat knihy o koncentračních táborech. A pak si jednou všimne v autobuse starého muže v dlouhém černém pršiplášti. V nenápadném důchodci, který žije v ústraní pod jménem Arthur Denker, díky nově nabytým znalostem bezpečně rozpozná někdejšího velitele koncentračního tábora Kurta Dussandera, známého jako Krvavá bestie z Patinu. Po dvouměsíčním sledování Todd muže navštíví a sdělí mu, že odhalil jeho totožnost. K překvapení zděšeného starce se jej nechystá vydat spravedlnosti ani vydírat - dokud mu bude ochoten dopodrobna vyprávět, co se v koncentračních táborech dělo. Týdny, měsíce a roky navštěvuje Todd Dussandera, naslouchá jeho vyprávění, otřásá se hrůzou - a vzrušením. A dávné zločiny, ožívající znovu v řeči starého muže, nepozorovaně otravují Toddovu zvídavou duši, až už se nedokáže ubránit touze dozvědět se, jaké to je, zabít. Novela Nadaný žák je studií zla, které povstalo zdánlivě z ničeho. Autor ji vystavěl jako skládačku, sled situací, v němž jedna logicky, věrohodně a neodvratně ústí v druhou, až nakonec stejně neodvratně dospějí ke katastrofě. King tu neanalyzuje kořeny zla, nemoralizuje, nehledá viníky, nepokládá žádné otázky, ani nenabízí odpovědi. Jen vypráví - a počítá s tím, že analyzovat a ptát se "Jak se to mohlo stát?" bude znepokojený čtenář. I v našem skutečném světě se přece čas od času objeví správní chlapci, kteří ku zděšení nepřipraveného okolí udělají strašnou věc...

Příběh o nevinnosti

Ani v novele Tělo nenajdeme nic z děsivého arzenálu hororu. Je tu sice mrtvola - a dozvíme se o ní záhy - ale není tak důležitá, jak se zprvu zdá. Dvanáctiletý Ray Brower se vypraví na borůvky, ale už se nikdy nevrátí domů. Ještě dřív než policie se o místě, kde leží tělo nešťastného chlapce usmrceného projíždějícím vlakem, náhodou dozví parta čtyř kluků jeho věku z městečka Castle Rock, vzdáleného čtyřicet mil. A protože nikdo z nich ještě nikdy neviděl mrtvého člověka, vydá se čtveřice do lesů na dlouhý pochod po železniční trati, aby viděla "tělo". Vypravěčem (jehož King využívá s takovou oblibou) příběhu o putování za mrtvým je poslední žijící ze čtveřice chlapců, spisovatel, který se po létech rozhodne "výpravu" zaznamenat. Cesta sama je mu osou, na niž navěšuje další a další lehce nostalgické vzpomínky, a co původně začalo jako líčení morbidně dobrodružné výpravy, se pozvolna mění ve svědectví o životě na americkém maloměstě počátku 60. let. Dychtivost a očekávání "nevinných" dvanáctiletých se tu náhle prolíná se skepsí, či dokonce s tichou rezignací jejich rodičů, snaha vzepřít se předpokládanému údělu a vymanit se z provinciální pasti je konfrontována s osudovou předurčeností. Pozorný čtenář tu najde řadu styčných bodů s líčením Kingova vlastního dětství, jak je autor popsal o řadu let později v memoárové knize O psaní (česky 2002). Ale ať už je podobnost se spisovatelovým vlastním životem podvědomá, či záměrná, je to vlastně jen literární zajímavost. Daleko důležitější je, že se tu King vydal daleko do pole, na němž obvykle orávají autoři literatury, která si sama sebe zvykla označovat za "vysokou" či "vážnou" - a že obstál.

Příběh o smrti a přežití

Stephen King Na závěr knihy zařadil King novelu či spíše delší povídku Dýchací metoda, která je tomu, čím se proslavil, žánrově nejblíž. Spíš než horor je to však příběh s tajemstvím a závěrečnou hororovou scénou: podle Kingova podtitulu Příběh o smrti a přežití. V roli vypravěče se tentokrát ocitá stárnoucí právník David Adley. Jeho šéf ho pozve jako hosta do svého klubu. Na první pohled se klub neliší od podobných útočišť, v nichž mohou postarší džentlmeni v klidu u sklenky studovat burzovní zprávy. Jedinou zvláštností - jak si David pomyslí - je, že když večer pokročí, všichni se sesednou a jeden z nich vypráví příběh. Nesluší se prozradit všechno, ale trochu snad napovědět lze: David Adley v klubové knihovně objeví a přečte několik vynikajících románů od spisovatele jménem Edward Gray Seville, o němž nikdo nikdy neslyšel, vydaných nakladatelstvím, o němž nic nevědí ani v newyorské Veřejné knihovně. Také se znepokojením zjistí, že luxusní kulečníkový stůl v salonku nese značku firmy, již neznají ani na registračním úřadě... Když někdo prodá sto milionů knih (jako Stephen King), lze o něm s jistotou říct dvě věci: že je to slavný spisovatel a že je to velmi bohatý spisovatel. Ale je také dobrý spisovatel? A pokud ano, jak dobrý je? A pokud ne, proč ho čte tolik lidí? Těmito otázkami se u Kinga literární kritika zabývá bezmála třicet let, od chvíle, co v roce 1974 vyšel jeho první úspěšný román Carrie. Ale ať už mu kritici vyčítají cokoliv, jedno mu přiznávají téměř svorně: je vynikající vypravěč, který dokonale ovládá své řemeslo. A jak se na svou práci dívá Stephen King sám? Ve zmíněné knize O psaní, v pasáži, kde radí začínajícím spisovatelům, do čeho by se měli pustit, říká: "Myslím, že ze všeho nejhorší by bylo se odvrátit od toho, co znáte a máte rádi (či milujete, tak jako já jsem miloval své komiksy a černobílé horory), a místo toho se věnovat věcem, o kterých se domníváte, že udělají dojem na vaše kamarády, příbuzné či kolegy v branži." Takhle jednoduché to je.

Stephen King: Čtyři roční doby. Nakladatel Beta-Dobrovský, 2003, 472 stran. Originál: Different Seasons, překlad: Ivan Němeček, Libuše Trávníčková, Luboš Trávníček.