Jasunari Kawabata - Hlas hory

09.03.2002 - Zdenka Švarcová (LN)

Jasunari Kawabata, jeden z nejvýznamnějších japonských prozaiků dvacátého století, získal v roce 1968 jako první japonský autor Nobelovu cenu za literaturu. Jeho román Hlas hory na pozadí zdánlivě banálních příhod a vztahů uvnitř jedné japonské rodiny citlivě rozehrává téma hledání harmonie ve vztahu člověka k přírodě a smyslu zrození a smrti.

Kawabata se narodil v Ósace, v rodině lékaře píšícího čínské básně kanši. V útlém dětství ztratil rodiče a po nich postupně všechny blízké příbuzné - naposledy v šestnácti letech dědečka, s kterým žil několik let sám. Opuštěnost, prožitek dědečkovy nemoci a umírání a s ním spojená předčasná dospělost se odrážejí v umělecké vážnosti a zdrženlivosti, s níž Kawabata modeluje především své mužské postavy. Ze spárů jakéhosi všudypřítomného smutku nakonec neunikl ani Šingo, hrdina jeho vrcholného románu Hlas hory.

Zabouchnout za sebou vrata mužského ráje

Jasunari Kawabata Někdy před padesáti a více lety se mnoha Evropanům jevilo Japonsko jako ˝ráj mužů˝ (otoko tengoku), kolem kterých se v zaměstnání točí upravené a ochotné sekretářky, doma pilné a pečující manželky, v zábavních podnicích svůdné a vtipné umělkyně - gejši. Společně dávají mužům hřejivý pocit přítomnosti jedné, pomyslné, ˝rajské˝ bytosti ženského pohlaví, jejíž rozložené bytí jim skýtá jedinečnou rozmanitost a široké pole možností smysluplné fyzické, duchovní i intelektuální seberealizace. Kawabatův hrdina Šingo se denně přesvědčuje, že je z ráje mužů ustavičně vyháněn. Sekretářka se podbízí a život mu spíš komplikuje, než ulehčuje, manželka si ho moc nevšímá a gejša ho obtěžuje vlastními starostmi. Autor však pootevřel svému hrdinovi ráj srdce, když mu v postavě snachy Kikuko vytvořil doslova ženu jeho snů (Šingo se ve snech stále vrací ke své první, nenaplněné lásce) - krásnou, něžnou, oduševnělou, vstřícnou, rozumnou, sdílnou. Kromě útěchy, že k němu snacha Kikuko přichází jako převtělení kdysi milované ˝krásné sestry˝ jeho pozdější ženy Jasuko, pociťuje Šingo i trpkost osudové nenaplnitelnosti této své pozdní lásky, stejně jako napětí ve vztahu k synovi, žárlivost dcery a špatně skrývané podráždění manželky. Přesto však čtenář vycítí, že Šingo svými kořeny tkví v ˝ráji mužů˝, když jako hlava rodiny využívá - v dobrém i zlém - své autority k prosazování především vlastních priorit. Na jedné straně má silné vnitřní nutkání ohřát se v přítomnosti Kikuko v posledních záblescích sdíleného štěstí, které se na něj nečekaně usmálo, na druhé straně se úporně snaží nastolit, více méně formální a konvenční, pořádek v rozklížené rodině. Jedná za zády svých nejbližších, aby nakonec zjistil, že i oni ho v důležitých věcech obcházejí.

Povážlivě napjaté vztahy

Krize soudržnosti rodiny Ogatových nazrává v dusivé atmosféře výčitek, jimiž text jako by nasákl a jejichž stopu může čtenář sledovat až k tušenému začátku, k výčitce, již Šingo směřuje do vlastního nitra. Čiší z ní pochybnost o svazcích inspirovaných víc potřebou a vzrušením než láskou a porozuměním. Výčitky, jež jsou z hlediska povahy textu zcela specifickými formulacemi důležitými v drobnokresbě charakteru určitých postav, jsou v Hlasu hory uzlovými body v síti vztahů jednajících osob. Tato síť se povážlivě napne v okamžiku, kdy syn přizná otci, že poslal svou ženu Kikuko na potrat. Kikuko spáchala napůl sebevraždu, tak pojmenovává Kawabata Šingovými ústy to, k čemu došlo. Je to jako kdyby svého hrdinu nechal dospět k momentu, kdy, znechucen jednáním svého syna a koneckonců i svým vlastním, zabouchne za sebou vrata od ˝ráje mužů˝.

Oči silného tvora, který se zlobí na svět

Téměř výbušná reakce na synovo sdělení je podnícena vášní spoutanou v hloubi Šingovy duše. Ta dostává průchod jen v řadě snů, které jako by text posetý barvami a propletený výčitkami nadnášely. Ústy vypravěče, který se v nejvyšší míře ztotožňuje s hlavní postavou - stárnoucím Šingem, podává autor sny jako vnuknutí i jako znamení: nechybí ani ˝varovný˝ sen o potratu čtrnáctileté dívky, jež poté ˝zůstala navždy svatou pannou˝. Šingovy sny jsou realistické i surrealistické (např. v prostoru se vznášející poprsí). Mladý i starý Šingo v nich objímá dívky, které však nikdy nemají zřetelnou podobu snachy Kikuko; usoudí proto, že morální zábrany ovládají i jeho snění. Kromě barev, výčitek a snů jsou pro Kawabatovu skladbu příznačné i vzpomínky - na lidi, události, místa i věci, například na obraz osamělé vrány sedící na vrcholku suchého stromu. Má ˝oči silného tvora, který se zlobí na svět˝ a vystupuje do popředí jako pravý opak hlavního hrdiny, který je slabý a marně se snaží - spíš silou vůle než přesvědčivostí rozumné koncepce - smiřovat své rozhárané okolí. Ostatně se o žádný fungující racionální koncept svého života nikdy nepokoušel.

Hlas hory, hlas zvonu a křik luňáka

Šingo chce slyšet synovy vzpomínky na válku. Domnívá se, že by tak lépe porozuměl jeho chování. Dostává však jen vyhýbavé, úsečné odpovědi. Jeho uši však vnímavě zachycují nejen významný a mnoho napovídající tón lidského hlasu, ale i hlasy jiné než lidské. Hlas hory, který považuje za předzvěst smrti, poprvé uslyšel, když zemřela krásná sestra jeho ženy. Podruhé jej zaslechl, když se ohlásilo stáří. Tehdy začal ostřeji vnímat své okolí, od této chvíle k němu promlouvá smutný hlas zvonu, křik luňáka ohlašující změnu roční doby, i němé, pootevřené rudé rty žínky - masky ze hry nó, které přirovnává k poupěti v závěji sněhu. Maska víly, která je ve hrách nó symbolem věčného mládí, má pro stárnoucího hrdinu zvláštní smysl. Když si ji nasadí Kikuko, ožívá v ní nestárnoucí bájná bytost, v níž Šingo konečně poznává své skryté druhé já, svou Múzu. Příběh jednoho roku Šingova života je prodloužen nejen o sny a vzpomínky, ale i o životní epizody žijících i zesnulých kamarádů, o příběhy vyčtené z novin. Všechny je spojuje motiv umírání, smrti a sebevraždy. V jednom z dopisů starých manželů, kteří se rozhodli pro společný odchod ze světa, aby nebyli svým milujícím a milovaným dětem na obtíž, je naznačeno téma dnes tolik diskutované eutanázie. Může nám to znít i jako předzvěst Kawabatova vlastního konce.

Překročit červeno-bílou řeku

Překladatel knihy Antonín Líman interpretuje Hlas hory jako proces hrdinova smíření se s myšlenkou nevyhnutelné smrti právě překročením červeno-bílého pásma krve a dechu směrem k vyššímu, ˝zelenému˝ koloběhu života v přírodě. Ostré barvy a tvary, ale i působivé výjevy ze života štěňat, vrabců nebo cikád naznačují stárnoucímu hrdinovi Šingovi, že přijde čas, kdy se jeho oči krásám světa zavřou. Stále víc má proto na zřeteli osud svých dětí a vnuků, v jejichž žilách bude dál proudit jeho krev. Se svou, jen v lehkých obrysech naznačenou vizí smrti člověka jako jisté integrace do klubka širších přírodních a kosmických proměn představuje Šingo současně nositele jednoho i zárodku jiného života; zobrazuje naději, která má červeno a bílou barvu na jedné a zelenou na opačné straně. Takto nečekaně ˝barevná˝ není v Kawabatově románu jen naděje, barevnost spoluvytváří jednu z osnovných významových vrstev Hlasu hory. Jako kdybychom měli na koberci sytě zelené barvy stromů, trávy, keřů a hory natažen červenobílý běhoun - rudý javor, bílá slivoň, červené kimono, bílý sníh, zářivá červeň tykví, bílý šátek, červená nit, bílá blůzka, kapky krve, červená kabelka, měsíc v plamenech atd. Červená barva je v převaze: Hlas hory v sobě nese i něco ze symboliky japonské vlajky, nebo spíš jejího negativu. Představme si uprostřed jasný bílý kruh s květem sakury, symbolem proměny, nestálosti, prchavého dechu a těkavé duše, vystupující na temně rudém pozadí teplého a stálého, krví pulsujícího mateřského lůna. Kawabatův Hlas hory je nabitý vjemy, náznaky, znameními, příměry a symboly. Klíčů k jejich ˝dešifrování˝, respektive otázek, které nám pomohou odhalit i ty nejhlubší vrstvy románu, se nabízí celý svazek: Jaký má umění smysl ? Jak vysoká je cena za lásku? Kde hledat kořeny krize lidské soudržnosti ? Kde pramení a kam mizejí krásy světa ?

Jasunari Kawabata: Hlas hory. Přeložil Antonín Líman. Vydalo nakladatelství Paseka. Praha 2002, 227 stran.