Elfriede Jelineková - Pianistka

03.05.2005 - ALEŠ KNAPP (MF)

Pianistka Román Pianistka od loňské laureátky Nobelovy ceny za literaturu Rakušanky Elfriede Jelinekové (1946) je na záložce knihy charakterizován jako "příběh znecitlivělé a vyšinuté učitelky klavíru, která žije v područí své matky a sama se vydá brutalitě svého žáka". Nečekejme, že nás četba udrží v napětí komplikovanou zápletkou a že nás zvedne ze židle nečekaným rozuzlením. Text, ve chvályhodně kvalitním překladu Jitky Jílkové, směřuje naopak mnohem víc k subtilně propracované charakteristice postav a situací. V tom spočívá jeho literární přesvědčivost.

Patologický vztah mezi pianistkou Erikou Kohutovou a její matkou je důsledkem výchovy. Za vydatné podpory své matky, Eričiny babičky, se paní Kohutová rozhodla vytvarovat ze své dcery klavírní virtuosku. Erika to nedotáhne dál než na průměrnou pedagožku konzervatoře, ale to není podstatné. Důležitější je, že křesťanskou morálkou zdůrazňovaný protiklad mezi "vyšším" duchovnem, jehož součástí je i hudba, a "přízemní", zavrženíhodnou sexualitou dosáhne v Eričině výchově záhy své zrůdné podoby. Autorka popisuje stav věcí slovy: "Matka a babička, ženská brigáda, stojí k noze zbraň, aby ji zaštítily před mužem lovcem, který číhá venku, a aby lovce případně varovaly přiložením ruky. Obě starší ženy se se svými zarostlými pohlavními orgány vrhají před každého muže, jen aby jim nepronikl k mláděti. Pro mladé zvíře nesmí ani láska, ani rozkoš znamenat nic. Kysele a křemičitě svraskalé stydké pysky obou starých žen suše šustí a chňapají jako klepeta umírajícího brouka roháče, nic se jim ovšem polapit nepodaří. Tak se drží mladého masa své dcery a vnučky a pomalu je trhají na kusy, zatímco jejich obrněné vozy hlídkují před mladou krví, aby nikdo nepřišel a neotrávil ji."

Elfriede Jelinek Pianistka Erika reaguje po svém - návštěvami peep-show a pornokin ve vykřičené vídeňské čtvrti. A do hry vstupuje její žák, o poznání mladší Walter Klemmer. S ním se Erika oddává sadomasochistickým hrátkám, v nichž si uvědomuje svou frigiditu. To vše popisuje Jelineková s chladně ironickým odstupem, bezcitně, stejně jak bezcitně směsný je sexuální poměr, který Erika sWalterem redukují na strukturu odosobněných pohybů, prostých erotického jiskření. Tyto pasáže náleží k nejpůsobivějším a autorka v nich prokázala pro někoho možná nečekaně odvážný smysl pro humor.

Příslušné scény totiž Jelineková líčí tak bohatě a bez nejmenšího respektu k jakýmkoli tabu, že mravokární jedinci by mohli volat po zákazu knihy pro čtenáře mladší osmnácti let. Avšak právě mladých lidí, ba dětí, se kniha týká víc než kohokoliv jiného. Neboť kdy jindy než v útlém věku se formuje závislost potomka na rodičích, v daném případě dcery na matce? A kdy jindy než v dětství začala Erika toužit po návratu do bezpečí v lůně matčině, aby si pak i v dospělosti mohla připadat jako "dobře krmená ryba v matčině plodové vodě"? Eričina pokřivená sexualita však není patrná jen ve scénách s Walterem Klemmerem, v jejichž ztvárnění Jelineková navazuje na tradici vytyčenou rakouským prozaikem 19. století Leopoldem von SacherMasochem. Mráz po zádech běhá i při četbě pasáže popisující, jak matka činí vše pro to, aby s ní Erika i po navázání vztahu s Klemmerem spala v jedné posteli. Navenek homosexuálně incestní, především však hysterický výstup mezi oběma ženami, který následuje, je pouze důsledkem mocenského vztahu, v němž se úlohy dočasně vyměnily. Po léta ovládaná Erika se na chvíli stává násilnicí a zmocní se těla své matky.

Téma sexuálního násilí není v tvorbě Elfriede Jelinekové nové. Připomeňme její esej O smyslu obscénního, zahrnutý v roce 1988 do německy vydaného sborníku Ženy a pornografie. Autorka v něm rozvinula teorii takzvané "antipornografie" a uvedla, že zobrazení sexuality v jejích dílech má poukázat výhradně na násilí, kterého se při sexu dopouštějí muži na ženách. Analýza násilí je však v románu Pianistka mnohem citlivější, protože Jelineková se tu soustřeďuje na cosi méně viditelného, ale v reálním životě neméně rozšířeného a ve svých důsledcích leckdy zhoubnějšího. Totiž na násilí páchané ve vztahu mezi dvěma ženami, navíc v rámci rodiny. Eričina matka je ze stejného těsta jako rodiče, kteří v románu Pianistka nahnali své ratolesti proti jejich vůli na koncert profesorky konzervatoře Eriky Kohutové. "Tito lidé," píše Jelineková, "milují hudbu a chtějí, aby k tomu byli vedeni ostatní. S trpělivostí a láskou, bude-li nutno i násilím."

Těžko bychom hledali v současné literatuře dílo, které otřásá podstatou zdánlivě nezpochybnitelných výchovných principů silněji než Pianistka.

Elfriede Jelineková: Pianistka. Přeložila Jitka Jílková, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, 253 stran, doporučená cena 199 korun.