Drago Jančar - Kateřina, páv a jezuita

28. 02. 2004 - Lenka Penkalová (LN)

Píše se rok 1756 a na osadu jménem Dobrava padá tíseň. Zvířata jsou neklidná, lidé cítí neviditelnou hrozbu, od jihu se prý do Kraňska ženou "legie ďáblů"...

Atmosféra strachu a strašidelných vizí, které se mísí se skutečností, doléhá na všechny. I Kateřina Poljancová, dcera správce zdejšího panství, se propadá stále hlouběji do svých horečnatých snů. Zlí duchové se usadili v kraji a začíná se mluvit o svaté pouti, pouti, která odsud každých osm let vyvádí zástup lidí na dlouhou cestu do Kolína nad Rýnem, do Kelmorajnu, za ostatky svatých, za Zlatou truhlou. Ke kajícníkům se rozhodne přidat i Kateřina, která se touží vyvléct ze svého "nudného a studeného" života neprovdané ženy "vyplašené životem, který jen plyne a plyne a nic ze sebe nevydá".

Kulturní instituce Jančar

Poslední román Draga Jančara Kateřina, páv a jezuita u nás vyšel nedlouho po publikaci ve Slovinsku. Potvrdilo se tak Jančarovo výsadní postavení nejpřekládanějšího slovinského autora, které lze ověřit i letmým pohledem na výčet českých vydání jeho textů: romány Galejník (1990) a Chtíč chtíc nechtíc (1999), soubory krátkých próz Pohled anděla (1995) a Přízrak z Rovenské (2003), sbírka esejů Prodloužená minulost (1998), několik divadelních her; vše v překladech Františka Benharta. Jančar, který ve Slovinsku platí za autoritu a téměř nedotknutelnou "kulturní instituci", se narodil v roce 1948 v Mariboru. Debutoval už počátkem 70. let minulého století románem Pětatřicet stupňů. V následujících desetiletích se vypracoval v uznávaného prozaika, ale též dramatika a esejistu. V přelomových letech 1987 1991 se jako předseda slovinského PEN klubu začal vyjadřovat také k politickým otázkám. Složitý posttotalitní přerod bývalé Jugoslávie a "balkánský problém" komentoval i ve svých esejích, tím nejznámějším je zřejmě Krátká zpráva z dlouho obléhaného města (česky 1997), popis života ve válečném Sarajevu.

Poutníci z jihu na sever

Kateřina, páv a jezuita Nelze se ubránit dojmu, že román Kateřina, páv a jezuita, jakkoli je jeho děj pevně zakotvený ve slovinských reáliích poloviny 18. století, je v mnohém také komentářem k současnosti a ve formě podobenství vyjadřuje to, co se často stává námětem Jančarových esejů. Jádro románu sice tvoří dramatický milostný příběh, příběh "lásky s překážkami", ale mluví se i o zhoubné síle moci, o sváru morálky a povinnosti, o chaosu, který přináší válka, o tom, jak nevinný žert může být příčinou násilí, které pak lze těžko zastavit. Kniha o putování z jihu na sever, z Kraňska přes Solnohradsko a Korutany do Bavorska a dál až do Kolína nad Rýnem, je historickým románem, zjevně postaveným na znalosti dobových pramenů, který popisuje poutavě, ale bez přikrašlování jedno z mnoha poutnických procesí. Realita každodenních problémů lidí, kteří opustili domov a vydali se na nejistou a dlouhou cestu, má daleko k barvotiskovým obrázkům a příběh o spíše dobrodružné než svaté výpravě, jejíž organizace se nakonec vymkne vší kontrole, je dramatem sám o sobě. V neuspořádaném chumlu vesničanů si Jančar vybírá několik postav, kolem nichž soustřeďuje vyprávění: poutnický vůdce Michael Kumerdej, "šelma v podobě muže", jeho sulcovitá žena Magdalenka, neustále v zajetí svých halucinací a vizí, farář Janez Demšar, s obavami sledující chování svých oveček. Ctihodný stařec Tobiáš z Ptuje, který se pohybuje na pokraji šílenství, vypráví své neuvěřitelné příběhy a eremita Jeremiáš poutníky znechuceně opouští, protože klidně pojídají teplý hrách a "myslí na tělo, a ne na Boha". Ze sboru těchto plnokrevných postav, které se prosadí i na omezeném prostoru, který je jim dán, se ale vyčleňují tři sólisté - Kateřina, páv a jezuita.

Jezuita našel Kateřinu

Draho Jančar Prolínající se linie tří hlavních postav tvoří hlavní tok převážně chronologického vyprávění, z něhož se oddělují některé samostatné epizody. Románem v románě je rekapitulace života jezuity Simona Lovrence. Páter Simon, který se rozhodl rezignovat na regule jezuitského řádu a bránit indiány v paraguayských misiích proti portugalským vojákům přes výslovný zákaz svých představených, musel z tovaryšstva Ježíšova odejít. Jezuitu, v němž vzdor zvítězil nad pokorou a poslušností, řád nepotřebuje, a tak se Simon najednou ocitl zcela sám ve světě, kde neexistují pevná pravidla a který už vlastně nezná. Plný neustálých vnitřních pochyb a nejistoty se vydává s vesničany na pouť, aby si ujasnil co dál, ale "namísto nového klidu, který hledal, našel ještě horší neklid, kterému nerozumí...", našel Kateřinu. Kateřina, již vyhnala z domu neurčitá touha po změně a nespokojenost, Simona potká u ohně. Ti dva se neznají, ale táhne je k sobě nevysvětlitelná síla; dva uprchlíky, kteří se snaží zbavit minulosti a najít něco, co dá životu nový smysl, spojuje zprvu jen zvláštní spřízněnost. Přitažlivost se ale brzy změní v "žhnoucí doutnání těl", nesmělé namlouvání ve vášnivou lásku dvou tonoucích, kteří cítí, že mohou zachránit jeden druhého. Milenecká idyla je ovšem jen krátkým okamžikem vytržení ze světa, v němž je neposvěcený vztah svobodné dívky a zběhlého pátera hříchem, který musí být potrestán. Několikeré nucené odloučení a řetězec mnoha nehod a náhod vztah Simona a Kateřiny fatálně zkomplikuje - tou největší komplikací a zároveň třetím vrcholem podivného milostného trojúhelníku se stane poslední z titulní trojice: páv.

Kateřina najde páva

Setníka Henrika Windische zná Kateřina ještě z Dobravy, tam z okna obdivně pozorovala jeho natřásání a pojmenovala si ho pro sebe "páv". Windisch tenkrát Kateřinu přehlížel, a ona si nakonec zakázala na něj myslet, pouť do Kelmorajnu ale byla zčásti útěkem před ním. Když se setkají kdesi v Bavorsku, ona, proměněná láskou k jezuitovi a on zdrsnělý a unavený prvními manévry sedmileté války, dají se dohromady. Part Henrika Windische, který se výrazněji prosazuje zhruba v polovině knihy, není tak rozsáhlý, ale vnáší do příběhu zásadní téma - válku. Windisch, velitel kraňského dělostřeleckého pluku císařského vojska Marie Terezie, se vydává do prusko-rakouské války o Slezsko. Voják, zvyklý přemýšlet o ideálním bitevním rozestavení a počítat dráhy letu granátů, voják, který touží zažít bitvu, o které by mohl vyprávět v saloně u čaje, je konfrontován s válečnou realitou, která naprosto neodpovídá jeho představám. Znuděný a znechucený nekonečným čekáním na rozkaz a zmatenými přesuny vezme zavděk rozptýlením Kateřinou, kterou k sobě přiláká drobnou lstí.

Zlo, které čeká na každého

Tak jsou rozestaveny figurky v šachové hře, která teprve začíná. Po mnoha tazích končí partie v domě u jezera, kde se poprvé tváří v tvář všichni tři setkají. Simon po několikaletém usilovném pátrání narazí na Kateřininu stopu a najde ji v zapadlé vsi, kde pečuje o vážně zraněného Windische, který - jak příznačné - přišel o půl obličeje, ztratil tvář. Láska Simona a Kateřiny ještě nezmizela, Windischova moc se rozplynula - žádný snadný happy end se ale nekoná. Vyprávění se soustřeďuje do jednoho bodu, a najednou čteme komorní drama o dvou mužích a jedné ženě, za které by se nemusel stydět ani Ingmar Bergman. Kateřina Windische nenáviděla, ale teď ho nedokáže opustit a zarputile se o něj stará. Simon chce Kateřinu pro sebe, žárlí, chladně přemýšlí o tom, jak Windische zabít, a zároveň si uvědomuje, že v něm vítězí zvířeckost, a utápí se ve výčitkách svědomí. Bolestné napětí mezi silným morálním cítěním, "jezuitstvím", kterého se nikdy nezbaví, a neovladatelnými pudy, kterými je vláčen, dělají ze Simona nejtragičtějšího hrdinu celé knihy, protože prohraje, ať se rozhodne jakkoli. Apokalyptická atmosféra, sugestivně vylíčená v prvních kapitolách knihy, se v závěru v jakési obměně vrací - "zlu, které čeká na každého" nelze uniknout ani na svaté pouti. Kolínský chrám, kam cesta směřovala, je uzavřený a obehnaný lešením, poutníci už ve městě nejsou vítaní, mluví se o tom, že pouti budou zakázány. Kateřina, páv ani jezuita nenašli to, co hledali, ale neznamená to, že nenašli nic; dohromady je svedl osud, ale cestu, kterou si nakonec vybrali, si zvolili sami.

Drago Jančar: Kateřina, páv a jezuita. Přeložil František Benhart. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2003, 480 stran.