Petra Hůlová - Přes matný sklo

07.10.2004 - Jaromír Slomek (LN)

Petra Hůlová (nar. 1979), absolventka studia kulturologie a mongolistiky na pražské univerzitě, překvapila předloni románem Paměť mojí babičce. Přestože tehdy nadhodila možnost, že už nic dalšího nenapíše, je tu s druhým beletristickým pokusem. Dala mu název Přes matný sklo.

Přes matný sklo Příběh jedné snad pražské (na tom ovšem nezáleží) rodiny líčí autorka na poměrně malé ploše (tři oddíly jsou očíslovány poněkud nekonvenčně 1, 2, 2 - čtenář váhá, jedná-li se o aurorčinu rafinovanost, nebo prachobyčejnou editorskou roztržitost) pomocí dvou vypravěčů.
Prvním je Ondřej (hovoří v úvodní a závěrečné kapitole), mladý muž, jehož krátké manželství vzalo za své, člověk bez vyhraněných zájmů a ambicí, žijící dnes z toho, co "si vydělal dřív", příležitostný supermarketový zlodějíček a alkoholik ("Zkoušel jsem všechno možný a nakonec jsem zůstal u vína") neodmítající peníze, jež mu tajně podstrkuje milující matka. Té tu patří větší prostor, je prezentována jako osoba hodně žvavá, a tak je to ona, kdo čtenáři vyklopí smutnou historii svého i synova manželství. Tato žena (mentálně prostřední úřednice, jíž je " něco přes padesát a úzkostlivě o sobě pečuje") se octila na konci manželských a rodinných stereotypů, ve slepé uličce odjakživa prázdného života bez přátel a bez zájmů. Už se zcela odcizila svému manželovi Jiřímu, jadernému fyzikovi, jehož profil je jen letmo načrtnut. Zatímco manželství seniorů je dosud nerozloučeno (přinejmenším od stolu), Ondřej už žije bez manželky, jíž, zdá se, zůstal v péči synáček Jakub.
Ve vzpomínkách ožívá i Ondřejova babička, vypravěččina matka, intelektuálka marně v sobě živící touhu po vysokoškolském vzdělání své dcery nebo aspoň vnuka. Jenže v té podivné rodině (záhadně vyvázané i ze sousedských vztahů, ba dokonce ze společenských souvislostí) se skoro nikomu nic nepovedlo. To, co Hůlová předložila čtenářům, působí ze všeho nejvíc jako pouhý psychologický půdorys románu, náčrtek, v němž jsou pracovně vyšrafovány siluety hlavních postav, nakonec - přes všechno autorčino jazykové úsilí - neautentických, neživých. Či naopak: jsou to přesvědčivé vzorky šedé masy tisíců a milionů anonymů (však hlavní ženská postava zůstává nepojmenována), lidí se zakrnělou individualitou, zaměnitelných, stejných. M o nology dvou vypravěčů jsou vedeny v obecné češtině. Možná se do této jazykové roviny Hůlová uchýlila (nedůsledně - kdo asi řekne třeba "šáhl"?) proto, že na svou znalost češtiny spisovné se nemůže stoprocentně spolehnout ("Matčině vzlykání jsem nerozuměla" - s. 86).
A protože je autorka podle všeho hodně senzitivní, hojně frekventovaným slovem se zde stalo "cítit", respektive "cejtit" (inu, jsme v Praze!). Žádá si to jistou čtenářskou otrlost: "cejtili", "cejtim" (s. 15), "cejtil" (s. 17), "cejtil" (s. 21), "vycejtila" (s. 22), "cejtil" (s. 24), "cejtila" (s. 27), "cejtim" (s. 34), "cejtim" (s. 37), "ucejtila" (s. 45), pak překvapivě třikrát spisovně: "cítit" (s. 46), "cítím" (s. 52), "vcítit" (s. 56), potom zase "cejtila" (s. 58) atd. - a to nejsme ani v půli knihy.
Mladá autorka ve snaze nenudit mluví o nejobyčejnějších, nejbanálnějších věcech obrazným jazykem, málo ovšem přiléhavým k ústřední postavě. Pisatelčina potřeba přirovnání je až obsedantní, možná proto, že i životy se tu žijí jen jako. Synovi "po bytě (...) jak racci hřadujou otevřený knihy", "myšlenky poletovaly jak mouchy v teple nad zbytkama", "jak po zelí v sudu šlapu po svejch pocitech, abych neobtěžovala". Kde jen se ty básnické obrazy v hlavě "kancelářské slepice" (tuto nadávku křikl na matku její zpovykaný syn) jen berou? Že by vliv četby? A jaké, prosím?

I do kina, do divadla jsme zašli

Nakonec si ji přece jen představíme, nešťastnici mezi padesáti lety a starobním důchodem, jež "se úporně snaží vypadat o pár let mladší, aniž by o to někdo stál", rekapitulující život plný plytkostí: "Jestli se to tak dá říct, žili jsme kulturně. I do kina, do divadla jsme zašli. Měla jsem to ráda." Všechno, pro co tato paní kdy žila, zůstává zamčeno v její paměti (a že si vybavuje pozoruhodné detaily!). "Ondřej je pryč, práce je pro podnik a Jiří mě nepotřebuje." Kudy z pasti? Na to Hůlová odpověď nedává. Jak by mohla!
Při všech výhradách si autorka zaslouží pochvalu - a to za absenci vulgarity. To je v dnešní české próze úkaz už docela vzácný. Hůlová si cudnost zachovává až úzkostlivě. Píše o krizi dvou či tří manželství (i soužití dědečka a babičky skončilo nešťastně), a tak se ložnici nevyhne. Tam si však moudře odpustí "umění reportáže", vše raději odsune do vzpomínek: "A já si plula jak víla v kočáru taženým labutěma někde vysoko v mracích. S Jiřím tenhle kočár vzlítnul zřídkakdy."
"Mongloská" próza Paměť mojí babičce vyvolala kritický i čtenářský ohlas a po něm nutně i velké očekávání. Myslí-li to Petra Hůlová s literaturou vážně, bude muset napsat třetí opus. Konečně už opravdový román.

Petra Hůlová: Přes matný sklo. Torst, Praha 2004, 126 stran.