Michel Houellebecq

22.10.2005 - Laďka Bauerová (LN)

Kdyby se rozdávaly ceny za skandál a urážky na cti, spisovatel Michel Houellebecq by byl určitě jedním z horkých favoritů. Tento fenomén současné francouzské literatury, jemuž právě vyšel nový román La Possibilité d'une ile, zvládl kdysi v rámci jediného rozhovoru zhanobit památku otce páté republiky Charlese de Gaulla, rozzuřit feministky a bojovnice proti prostituci, a aby toho nebylo málo, tak ještě k smrti urazil početnou komunitu francouzských muslimů. Hrdinové jeho románů se zmítají v bezbřehém zoufalství osamělosti a radikálního odcizení od společnosti. Zároveň se oddávají (nebo alespoň prahnou po oddávání se) nevázaným sexuálním orgiím. Do té míry, že si na autora začali stěžovat i jinak velmi tolerantní francouzští učitelé.

"Mám talent k urážení a k provokaci. Často neodolám a použiji jej," svěřil se Houellebecq novináři francouzského denníku Le Figaro a dodal: "Dobře mířená invektiva je jednou z mých největších slastí."

Kontroverzní autor si zmíněnou "slast" s gustem vychutnal při rozhovoru pro literární časopis Lire, který vyšel v září 2001 těsně po publikaci jeho třetího románu Platforma. V dnes už notoricky známém rozhovoru označil Houellebecq islám za nejstupidnější náboženství na světě. Během návštěvy Sinai prý najednou pocítil totální odpor vůči monoteismu. "V té chvíli mi bylo jasné, že víry v jednoho boha může být schopen jen naprostý kretén; nemám pro to jiné slovo. A islám je ze všech náboženství to nejstupidnější," svěřil se autor bez okolků.

To se pochopitelně příliš nezamlouvalo představitelům francouzských (a nejen francouzských) muslimů, kteří ihned obvinili Houellebecqa z rasové nenávisti a pohnali jej před soud. Tam se autor úspěšně bránil šalamounským argumentem, že není rasista, neboť nikdy automaticky nepokládá rovnítko mezi islám a Araby. Kvůli opletačkám se soudem a stáhnutí jeho románu z Turecka a dalších islámských zemí si dokonce vysloužil přezdívku "francouzský Rushdie".

V každém případě mu pozdvižení kolem jeho "muslimské" aféry nijak neubralo na popularitě: jen v prvních deseti dnech po vydání se prodalo na 200 000 výtisků Platformy. Navíc se premisa románu ukázala být prorockou: milenka hlavního hrdiny totiž zemře při teroristickém útoku islámských radikálů na turistické centrum v Thajsku. Platforma se na pultech objevila začátkem září 2001, jen pár dní před teroristickými útoky na World Trade Center a Pentagon. O rok později pak islámští teroristé zaútočili na turistické centrum v indonéském Bali.

Bylo by ovšem zásadní chybou domnívat se, že se Houellebecq svými romány snaží jen prvoplánově šokovat. Autor si zdaleka nebere na mušku pouze islám. Jeho díla jsou především hlubokým - i když zoufale pesimistickým - zamyšlením nad současným stavem západní společnosti, která je podle jeho názoru nelidským, sobeckým systémem, v němž je většina jedinců izolována a trpí zoufalou osamělostí. V podstatě všichni Houellebecqovi hrdinové jako by trpěli autismem. Neschopni smysluplné lidské komunikace, jeho protagonisté, byť zpravidla vysoce inteligentní jedinci, jsou odsouzeni k pasivnímu pozorování lidského hemžení a k trpkým komentářům. Ani hrdina Platformy Michel nemá žádné opravdové přátele. Zato ve svém hotelovém pokoji vyladí 128 televizních kanálů. "Necítím vůči Západu nenávist. Nanejvýš tak ještě obrovské pohrdání," přemítá Michel ke konci knihy. "Vím jen, že z každý z nás čpí sobectvím, masochismem a smrtí. Vybudovali jsme systém, v němž už přestalo být možné žít, a co víc, teď ho ještě exportujeme do zbytku světa."

Michel Houellebecq je jedním z těch vzácných spisovatelů, jehož romány člověka buď nadchnou, rozzuří nebo znechutí, ale v žádném případě nenechají chladným. Na jedné straně se vyznačují bezbřehým pesimismem a absolutní absencí víry v lidstvo; na druhé straně čtenáře fascinují suchým humorem, s nímž autor popisuje každodenní mizérii a banalitu moderního světa. Jeho hrdinové jsou v podstatě citoví mrzáci, ale jejich postřehy o okolní realitě se neomylně trefují do černého. "V životě se vám může přihodit cokoliv," přemítá Michel. "Zvláště nic."

Osamělý, nešťastný a vtipný

Houellebecq navazuje na francouzskou tradici psaní v tom smyslu, že takřka pro každou situaci má po ruce teorii. Své pozoruhodné analytické schopnosti pak zdatně uplatňuje v kyselých komentářích na adresu těch, kteří mu nesednou (tj. drtivá většina lidstva). K nejlepším momentům patří například pasáž z jeho prvního románu Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994), v níž se hlavní hrdina zamýšlí nad kapitalistickou podstatou sexu v moderní společnosti: "V ekonomickém systému zakazujícím propouštění najde víceméně každý pracovní místo. V sexuálním systému zakazujícím nevěru najde víceméně každý partnera. V naprosto liberálním ekonomickém systému nahromadí jistí jedinci značné bohatství; jiní stagnují v bídě a nezaměstnanosti. V naprosto liberálním sexuálním systému mají určití lidé rozmanitý a vzrušující milostný život; jiní jsou odsouzeni k masturbaci a osamění."

Hrdinou románu Rozšíření bitevního pole je osamělý a hluboce nešťastný třicetiletý softwarový inženýr, který cestuje po malých francouzských městech a učí klienty pracovat s novým programem. Na jeho cestách jej doprovází ošklivý, sexuálně frustrovaný a (pokud je to vůbec možné) ještě nešťastnější kolega, který se po bezvýsledných milostných nájezdech na místní dívky a nezdařeném pokusu o vraždu zabije v autě. Hrdina se zase psychicky složí a stráví měsíce v psychiatrické léčebně, kde si uvědomí, že život už lepší nebude. Ano, Houellebecqova próza je ponurá a depresivní a jeho hrdinové zpravidla končí špatně (oni vlastně už špatně začnou), ale jejich suché komentáře na adresu okolí i sebe samých neomylně vyhmátnou komický prvek absurdity existence v takzvaně moderním světě.

Pokud má ovšem Houellebecqův sklon k filozofování hluboké kořeny v tradici moderní francouzské literatury, tak výběrem témat a protagonistů se jí naopak vymyká. Zatímco většina francouzských spisovatelů sepisuje do sebe zahleděné pseudointelektuální traktáty, Houellebecq dal hlas skupině lidí, které jeho kolegové romanopisci až dosud ignorovali: znuděným, osamělým a nešťastným příslušníkům střední třídy, kterým slušný plat a hmotné jistoty neposkytují pražádnou radost či pocit naplnění.

Nešťastné dětství

Houellebecq sám pracoval začátkem 90. let jako zemědělský expert přes počítače ve francouzském parlamentu. Z této své -podle vlastních slov příšerné - zkušenosti čerpá pro realistické vykreslení povrchních pracovních vztahů a ubohosti kancelářského života. Každodenní život je prý tou nejlepší inspirací. Autor má například za to, že nakupování je zanedbaným literárním tématem. Během nedávného propagačního turné po Spojených státech trávil hodiny v kalifornských obchodech se zdravou výživou a fascinovaně si prohlížel zboží i zákazníky.

Houellebecq se nijak netají tím, že jeho ponurý náhled na svět pramení z vlastního nešťastného dětství. Stejně jako hrdina jeho druhého románu Elementární částice, který se jmenuje - jak jinak - Michel, vyrůstal Houellebecq u babičky, kam jej rodiče v útlém věku odložili. Později odešel do internátu. Už na gymnáziu si spolužáci všimli jeho inteligence a nevšedních analytických schopností, které mu vysloužily přezdívku Einstein, ovšem nijak mu nepomohly v navazování přátelství. V šestnácti letech objevil dílo Howarda P. Lovecrafta, o němž později napsal stěžejní esej. Lovecraftovo krédo "Nikdy se nepodílím na tom, co mě obklopuje, nikam nepatřím" jako by vystihovalo Houellebecqovu existenci i celé jeho dílo. Po maturitě vystudoval budoucí spisovatel katedru agronomie, kde obdržel v roce 1980 inženýrský diplom. Ve stejném roce se i poprvé oženil a rok na to se mu narodil syn. Nastalo ovšem dlouhé období nezaměstnanosti, přišel rozvod a po něm hluboká deprese, která Houellebecqa několikrát přivedla až do psychiatrické léčebny.

S psaním začal mladý Houellebecq koketovat už ve dvaceti letech. V roce 1985 mu Michel Bulteau, šéfredaktor literárního časopisu Nouvelle Revue de Paris, začal tisknout básně. V roce 1991 vyšla už zmíněná Lovecraftova biografie nazvaná Proti světu, proti životu (Contre le monde, contre la vie) a soubor esejů Zůstat naživu (Rester vivant). Ve stejném roce získává Houellebecq místo administrativního sekretáře v parlamentu. V roce 1992 mu pak vyšla první básnická sbírka nazvaná Honba za štěstím (La Poursuite du bonheur), za kterou obdržel prestižní cenu Tristana Tzary.

Do povědomí širšího publika se autor dostal až svým prvním románem Rozšíření bitevního pole. Následovala básnická sbírka Směr útoku (Le Sens du combat), za kterou v roce 1996 obdržel cenu Flory. V roce 1998 pak vychází zároveň soubor kritických esejů Intervence (Interventions) a jeho druhý román Elementární částice (Les Particules élémantaires). Za ten dostal jednu z hlavních francouzských literárních cen Prix Novembre, i když rozhodnutí poroty v jeho prospěch vyvolalo u části francouzské literární smetánky značný rozruch a rozzlobilo mecenáše ceny.

Jeho třetí román Platforma (Plateforme, 2001) sice způsobil skandál a potvrdil Houellebecqovu pověst provokatéra, zajistil mu však zároveň popularitu i v anglosaském světě, kde je nyní považován za právoplatného nástupce Alberta Camuse. Jeho zatím poslední román La Possibilité d'une "le (volně přeloženo jako Možná je někde ostrov), který vyšel před měsícem, se vrací k tématu klonování načatému už v Elementárních částicích.

Příšerná Francie

Possibilité d'une ile by se dalo zařadit do žánru sci-fi, alespoň v tom smyslu, že jedna jeho část se odehrává v budoucnosti, kdy se lidé již nerozmnožují přirozenou cestou, nýbrž pouze klonováním. Protagonistou románu je Daniel 1. Stejně jako jeho předchůdci v Houllebecqových prvních třech románech je Daniel 1 nesympatický, depresivní misantrop, posedlý sexem a strachem ze stárnutí a smrti. Daniel 1 žije v přítomnosti a je velmi úspěšným komikem.

Život Daniela 1 s odstupem několika stovek let komentují jeho klony Daniel 24 a Daniel 25. Daniel 1 se totiž obává stárnutí a smrti natolik, že se stane členem sekty, která slibuje nekonečný život formou klonování. Její vyznavači odevzdají genetický materiál a na sklonku života spáchají sebevraždu, aby jejich život pokračoval formou klonů. V momentě, kdy na scénu přicházejí Daniel 24 a Daniel 25, již na světě existuje jen velmi málo "přirozených" lidí - tedy jedinců zplozených tradiční cestou - a většina obyvatel planety jsou takzvaní neo-lidé vytvoření opakovaným klonováním. Ve světě neo-lidí neexistuje sex a ani touha, a naskýtá se tedy otázka, zdali za podobných okolností může existovat láska. Je to, co cítíme k psovi, láska? Podle neo-lidí ano.

Komentáře Danielů 24 a 25 na život jejich genetického otce začnou nabírat komický nádech, když se zaobírají jeho "lidskými" slabostmi, zejména sexem, který v žádném Houellebecqově románu nemůže chybět. Daniel 1 má přítelkyni, která jej miluje, ale stárne, a ztrácí zájem o sex. Najde si tedy o 20 let mladší milenku, která je sice v posteli učiněná smršť, ale zase neumí milovat a shledává Daniela 1 příliš starým. Daniel 1 cítí, že stárne a má panickou hrůzu ze smrti. Přidá se tedy k sektě, a dá tak život celé řadě Danielů, kteří společně s dalšími klony generaci po generaci postupně ztratí základní lidské vlastnosti a vytvoří novou realitu zbavenou pudů, chtíče, citů - zkrátka všeho, co nás činí lidmi.

Nový román Michela Houellebecqa, který vyšel ve Francii před několika týdny, potvrdil spisovatelovu skandální pověst. Hlavní hrdina je opět misantrop posedlý sexem, jehož počínání komentují z budoucnosti jeho potomci vzniklí klonováním.

Houellebecqova díla jsou hlubokým - i když zoufale pesimistickým - zamyšlením nad současným stavem západní společnosti, která je podle jeho názoru nelidským, sobeckým systémem, v němž je většina jedinců izolována a trpí zoufalou osamělostí

***

Michel Houellebecq

La Possibilité d'une ile
Vydalo nakladatelství Fayard, Paris, 2005, 485 stran

Plateforme
Vydalo nakladatelství Flammarion, Paris, 2001, 350 stran

Les Particules elementaires
Vydalo nakladatelství Flammarion, Paris, 1998, 317 stran Rozšíření bitevního pole V překladu Alana Beguivina vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2004, 160 stran