Nick Hornby - Dlouhá cesta dolů

16.06.2005 - ALENA DVOŘÁKOVÁ (LN)

Jeden ze čtyř zoufalců, kteří se sejdou na Silvestra na střeše londýnského Věžáku sebevrahů, ex-rocker JJ, dumá: "Neříkám, že lidé s myšlenkami na sebevraždu nejsou hrozně daleko od lidí, kteří všechno zvládnou; říkám jen, že lidé, kteří všechno zvládnou, nejsou zas tak daleko od lidí s myšlenkami na sebevraždu." S ním se myšlenkami na sebevraždu zaobírá ještě muž v nejlepších letech Martin Sharp, padesátnice Maureen a sedmnáctiletá, mírně potrhlá Jess.

Nový román Nicka Hornbyho (1957) Dlouhá cesta dolů (A Long Way Down, 2005) se skládá právě z výpovědí těchto čtyř ztracenců. Hornbyho tvorbu u nás známe z řady překladů, za všechny jmenujme Všechny moje lásky a Jak na věc. I v Dlouhé cestě dolů autor osvědčil smysl pro humor, tentokrát černější než kdy předtím. Nejpůsobivější není tam, kde hrdinové líčí svá domnělá či skutečná ztroskotání, ale když na sebe prozrazují, jaké představy o životě je na světě drží.

Musíme něčím být

Dlouhá cesta dolů Maureen se sama stará o těžce postiženého syna, plod jejího jediného pohlavního styku - s mužem, jenž ji záhy opustil. O jejích tajných snech vypovídá nejen byt plný hraček a věcí, jež její syn nemůže upotřebit, ale i knihy, které čte: "Před pár měsíci jsem měla z knihovny vypůjčenou knížku o dívce, která zjistí, že se zamilovala do svého dávno ztraceného bratra. Samozřejmě se ale ukázalo, že to vůbec není její dávno ztracený bratr a že jí to řekl, protože se mu líbila. A navíc se ukázalo, že není chudý. Byl velice bohatý. A kromě toho zjistili, že kostní dřeň jeho psa se shoduje s kostní dření jejího psa, který měl leukemii, takže jeho pes tomu jejímu zachránil život."

Jess zase hledá spásu v teoriích bezejmenného přítele: "Řekněme, že jste Tony nebo Joanna. Včera jste byli Tony nebo Joanna a zejtra taky budete Tony nebo Joanna. Takže jste vlastně v prdeli. Lidé pořád budou říkat: No, to je pro Joannu typický." JJ, jemuž se rozpadla kapela i milostný vztah a jenž asi jako jediný Američan v celé Británii klesl tak hluboko, že si na živobytí musí vydělávat rozvozem pizzy, si asi nejlépe uvědomuje základní problém, aniž by s ním však byl schopen cokoliv dělat: "Moje generace má problém s tím, že si všichni myslíme, kdovíjak nejsme geniální. Není pro nás dost dobré něco vyrábět, prodávat, učit nebo prostě něco dělat; musíme něčím být. Jako občané jednadvacátého století na to máme nezadatelné právo."

"Zvrácené" zoufalství

Ani jeden z Hornbyho ztracenců netrpí hlady, není nevyléčitelně nemocný, beznadějně asociální a netrpí ani "narušením duševní rovnováhy". Není v tom paradox, pokud něco víte o zvrácenosti lidské povahy, poznamenal by na toto téma kdysi slavný televizní moderátor Martin Sharp, který se znectil pohlavním stykem s nezletilou dívkou, následkem čehož ztratil jak manželku, tak právo vídat dcery. Tato zvrácenost v románu vyniká zvlášť v příhodě s taxikářem, který naši čtyřku veze silvestrovskou nocí. Je to Afričan, nejspíš nelegální přistěhovalec, který i svátky tráví za volantem. Do Británie odešel, když mu doma zabili ženu, tchána i tchyni. Přesto působí houževnatě: vůbec se nezdá, že by toužil po letu z Věžáku sebevrahů.

Má Hornby na toto "zvrácené" zoufalství, typické pro západní svět, nějaký lék? Zmíněné čtveřici sebevrahů se podaří čin odložit nejdřív o šest týdnů, pak lhůtu protáhnou na devadesát dní a nakonec celou akci odloží na neurčito. V závěru románu nabízí autor svým hrdinům i čtenáři namísto definitivní odpovědi alespoň pohled z Věžáku sebevrahů na ruské kolo na břehu Temže, u něhož není na dálku jasné, zda se točí. Nezbývá nám než v to doufat.

Nick Hornby: Dlouhá cesta dolů. Přeložil Michal Prokop BB art, Praha 2005, 280 stran.