Emil Hakl - O létajících objektech

21.04.2004 - ALICE HORÁČKOVÁ (MF)

O létajících objektech Emil Hakl si po dvou básnických sbírkách a třech prózách, z nichž novela O rodičích a dětech dostala cenu Magnesia Litera, získal pozici autora, na jehož knížky se čeká. Možná je to však právě proto, že čtenář předem ví, co čekat může. V tomto smyslu Hakl ve svém posledním souboru povídek O létajících objektech nezklamal, ale ani nepřekvapil. Haklovi protagonisté se moc nezměnili - v jeho prvních povídkách Konec světa (2001) i v nejnovějším svazku lze najít velmi podobné úvahy i nářky. Ostatně jak říká postava v jedné jeho povídce: "Vždycky mě někdo oslní a hrabu se v něm tak dlouho, dokud ho neznám nazpaměť, a nakonec nastane chvíle, kdy mu nahlídnu do kuchyně, a to je konec." Také Haklovi už je trochu vidět do kuchyně, přestože spěje k vytříbenějšímu stylu a přidává nové vypravěčské prvky. Nadále popisuje bloumavce z okraje společnosti, kteří už sice méně pijí, ale stále žasnou nad lidským píděním a hemžením, neschopni a neochotni se do něho zapojit, a přitom jsou plni únavy a hořkosti z uplývajícího času. Dobře se o takových lidech čte, ale už se obtížněji rozlišuje, zda to všechno není jen póza, z níž se svět lépe a snadněji obhlíží. "Kde jsou ty časy, kdy jsme pili do rána a lítali po bigbítech a ráno šli do práce? Teď už se jenom procházíme a mlátíme pantem, a ani to nás už nebaví," píše Hakl v povídce Události a komentáře. Naštěstí se to procházení a mlácení pantem děje neokázale a sympaticky. Jak už to Emil Hakl umí, výstižně popisuje současnost, nejčastěji pražskou, "neklidné frajírky a staré fotry, pipiny s holými pupíky, falešně ulízané šmejdy a supernejisté hiphopy". Naprogramovaný svět namyšlených snobů a zdánlivě spokojených tupců staví proti světu nenadálých úkazů, které se nedají ovlivnit, přivolat ani zrušit. Náhle vyrostlý kopec za obchodním domem s navezenými stromy a narolovanými trávníky, bezruký číšník s obličejem manekýna, zastřelený pes, exekutor, který píše básně, prostitutka, která dokáže vystihnout podstatu bytí. Fascinace úkazy má však jedno úskalí, kterému se Hakl u dvou tří povídek nedokázal vyhnout - vrší za sebou historky, které nic nespojuje a které nikam nevedou. O to více překvapí, když je vypravěčkou nejdelší povídky žena, navíc vybočující z rámce cílevědomých a ke všemu svolných diblic, nevázaných intelektuálek nebo živočišných matron, které se spisovatelovými knihami dosud míhaly. Žena, která na rozdíl od mátožného haklovského hrdiny po svém boku touží po rodině a normálním životě. A která namísto filozofování dokáže jednat. Dva dny ze života Evy F., deníkově pojaté zápisky z výstupu na chorvatský hřeben, dávají tušit, že od Hakla máme ještě co čekat.

Emil Hakl: O létajících objektech. Fotografickou povídkou "Pejsek" ilustroval Miro Švolík. Argo, Praha 2004, 185 stran, doporučená cena 259 korun.