Emil Hakl - Intimní schránka Sabriny Black

18.05.2002 - Ondřej Horák (LN)

Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy á la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce. Takto začíná slavný román J. D. Salingera Kdo chytá v žitě a podobné "upozornění" by mohlo být vetknuto i do záhlaví nového románu Emila Hakla Intimní schránka Sabriny Black.

Hlavní hrdina (vpravdě nehrdinský) je totiž natolik cupován současností, natolik semletý prací v nových kapitalistických podmínkách (dovezených ze západní Evropy a ne příliš přiléhajících ke středoevropské kultuře a tradici), že není ochoten a vlastně ani schopen nějakou rodinnou ságu vyprávět. Jde mu teď především o to, aby zachránil sám sebe, aby se zorientoval - aby seřídil svou duši se svým tělem (a obráceně), aby seřídil vnitřní prožívání času s během hodinových ručiček, aby vnímal soumrak a svítání... Nejde tedy, jak již patrno, o monografický příběh oné Sabriny Black vetknuté v titulu - snad dnes trochu archaicky složeném a vlastně matoucím (i když lákavým) v porovnání s knihami, kde postava zmíněná v titulu je postavou hlavní namátkou Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna či Fuksovy Myši Natálie Mooshabrové. Fiktivní Sabrina Black má totiž pouze na starosti odpovědi na dopisy čtenářů v jednom pornografickém magazínu, který si hlavní hrdina občas pročítá.

Dlouhá cesta k próze

Emil Hakl (vl. jménem Jan Beneš nar. 1958) se k psaní prózy dostával velmi dlouho a teprve v loňském roce, tedy ve svých třiačtyřiceti letech, vydal první prozaickou knihu - sbírku povídek Konec světa. Vydání, ale daleko spíše již předtím napsání těchto povídek znamenalo v Haklově životě výrazný přelom. O rozhovoru zaznamenávajícím tento přelom píše na přebalu Konce světa také Haklův přítel Václav Kahuda. Říkám: ,Ty vole, těch zážitků, co máš, ty tisíce historek, kdy jsme brečeli smíchy a váleli se pod stolem, těch průserů a trapáren. Těch ženskejch... Ty že nemáš o čem psát? Normálně vyprávěj, nekóduj to do veršů! Pusť to a uvidíš... Tisíce pootevřenejch dveří tohle jsi mi nedávno sám říkal...' Do té doby Hakl vydal dvě básnické sbírky - Rozpojená slova (1991) se objevují v porevolučním knihochrlení, suma "zbývajících" veršů byla vynesena na světlo světa až v roce 2000 pod názvem Zkušební trylky z Marsu.

Píšu o sobě, o ničem jiném se psát nedá

Jako by Hakl byl celé roky před napsáním povídek z Konce světa vtahován do víru života takovou silou, že na soustavnější literární práci nezbýval čas. To se mu ale z dnešního hlediska vyplácí a zřejmě ještě vyplácet bude, neboť jak předcházející povídky, tak nyní Intimní schránka Sabriny Black se dají označit jako téměř cele autobiografické. Na otázku jedné dívky, o čem píše, vypravěč v románě odpovídá: O sobě. O ničem jiným se psát nedá... Nejde ovšem o žádné deníkové záznamy či o podobné otrocké popisování skutečnosti, zážitky zde "hrají" pro celek románu. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě se také jmenuje stejně jako autor. ,Ty seš Hakl,' rozzářila se najednou, ,... ty seš Hakl?'A tento hlavní hrdina-vypravěč-autor si nedělá iluze ani o sobě, ani o druhých.

Hráli ve filmu. Film se jmenoval "Já"

Intimní schránka Román má jednoduchý děj, který probíhá lineárně - Hakl nepotřebuje dělat jakékoliv stylistické či formální finty. Hlavní hrdina nejprve pracuje v několika reklamních agenturách, později si s kamarády založí reklamní agenturu svou, ta po čase zkrachuje. Následuje únava, která je jakousi předehrou před hrdinovým posledním vzepětím přijímá místo v další reklamní agentuře, tentokrát naposled. Na konci románu už zůstává definitivně doma. Navštívila mě firma Vzpomíná samo. (...) Psal jsem a psal. Úplně mě to vtáhlo. (...) Začal jsem provozovat pravdomluvectví. S trochou nadsázky se dá o Haklově románu mluvit jako o cestopisu, přičemž ona cesta a kroky po ní jsou činěny spíše ve vypravěčově hlavě. Je to cesta od přežívání a potloukání se v zaměstnáních k nalezení cesty ke skutečnému povolání (doslova!) - k psaní. Mezi tím vším se proplétají vztahy a peripetie s několika dívkami (člověk si při tom od sebe odpočine, říká vypravěč), hovory s kamarády, mezi jinými i s Kratochvílem, což je občanské jméno Václava Kahudy. Tato situace se do jisté míry opakuje - již v Haklových povídkách z Konce světa se objevuje postava kamaráda Kratochvíla, stejně jako se v Kahudově Technologii dubnového večera objevuje zase postava Jana Beneše alias Emila Hakla. Ostatně rozhovor těch dvou v Intimní schránce Sabriny Black o jménu "ulice", v níž se má nacházet Kratochvílova chata, patří spolu s pasáží, kdy hlavní hrdina při prezentaci reklamní práce překvapeným zákazníkům zatančí, k těm nejvtipnějším. V Haklově románu se střídají popisy přesných pozorování se svižnými dialogy, které zase střídají popisy snů. Stojí za povšimnutí, že Haklův vypravěč je na vše předem připraven, se vším předem smířen, výjimečně něčím překvapen, což dokazuje, že jeho vztah ke světu (ke konci světa?!) je fixní a jakýkoliv jiný, jen ne pozitivní.

Románu se ve čtenáři přitíží

Co se týče zařazení Haklovy tvorby do kontextu české prózy, těžko se vyhnout fenoménu Hrabal - přece jen žijeme v době posthrabalovské. Hakla bych viděl jako potomka outsiderské, "anti-umělecké" tvorby pracující s "pravdami" smrtelného života vůbec. Avšak např. na rozdíl od díla Vlastimila Třešňáka nevyživuje Hakl své prózy paprsky Hrabalovy luny, nýbrž v zákoutí, ve tmě si "montuje" věci po svém a stojí dnes v opozici proti fiktivní próze Miloše Urbana či Romana Ludvy a taktéž proti úspěšnému konstruktérovi atraktivních světů Michalu Vieweghovi. Ani k retrospektivně idylizujícímu Petru Šabachovi, notně využívanému pro film (Šakalí léta, Pelíšky) či k zaklínači velkoměstské výhně Jáchymu Topolovi nelze Hakla přirovnávat. Jediné, co snad mají se Šabachem a Topolem shodného, je autobiografický fakt využívaný v jejich prózách - totiž že jakožto mladí žili s dalšími mladými lidmi v jakési náhradní rodině, Topol pro tuto komunitu s oblibou užívá slova "smečka". S dílem Kratochvílova kamaráda, Václava Kahudy, jehož vypravěč má tendenci se stavět jako přemýšlivý chlapík a na druhých vždy primárně zdůrazňovat tělesnou nedostatečnost - druzí jsou pro něj tedy pouhými figurkami, taktéž nelze Haklovo nazírání světa ztotožňovat, neboť Haklův vypravěč je figurkou především sám (pro sebe). A Hakl je také oproti Kahudovi autorem daleko ukázněnějším, ne tak rozbíhavým.

Tady není holubník

Intimní schránku Sabriny Black je sice možno považovat za román pražský, už pro "pražštinu", kterou postavy mluví, ale jinak by pro Hakla byla vhodnější nálepka autora středoevropského (v žádném případě ale onoho kunderovsko-miloszovského). Jedna povídka z Konce světa dokonce končí zvoláním: Jenomže tady, hajzlíku, není holubník! Tady je střední Evropa! Literární obec sice Haklův prozaický debut Konec světa zaznamenala, ale i zde platí, že se ukáže až u třetí knihy - i když v Čechách se toto pravidlo obrací - nejde totiž o výkon autora, ale spíš o to, že po třetí knize autora konzervativní (nebo zakonzervovaná?) literární obec konečně vezme plně na vědomí. Hakla však víc než literární obec zajímají čtenáři. Jeho román také vychází čtenáři vstříc, nestaví mu zbytečné překážky, čte se jedním dechem. Navíc se jedná o román skutečně současný (neplést s "dobový"!), takže čtenář nemusí ani překonávat jakýkoliv časový posun. Po lehké četbě však vyznění románu "těžkne". Ale to až někde za textem, v pauzách mezi větami, mezi kapitolami, až když knihu zaklapne.

Emil Hakl: Intimní schránka Sabriny Black. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2002, 289 stran.