Jiří Hájíček - Selský baroko

28.12.2005 - PETR ZÍDEK (LN)

V pořadí pátá prozaická kniha Jiřího Hájíčka je literární událostí první kategorie.Autorovi se podařilo napsat strhující, a přitom neokázalý příběh, v němž jsou přítomny velké otázky dneška.

V devadesátých letech česká kulturní veřejnost napjatě - a marně - vyhlížela "velký román", knihu, která přetaví společenskou transformaci do úžasného vyprávění. I ti nejtrpělivější to však v poslední době vzdali: o velkém románu se přestalo úplně mluvit. Selský baroko Jiřího Hájíčka by však pozapomenutý termín mohlo vrátit ke kavárenským stolům. Na necelých sto osmdesáti tiskových stranách se autorovi podařilo zobrazit podstatné a málo reflektované "zlomy" naší doby: nedávná minulost kontra přítomnost, město proti venkovu, úspěch a jeho opak. Přidejme k tomu, že tento napínavý příběh pojednává o vině, trestu a pravdě a že dospěje do překvapivého finále.

Dobrodružný život genealoga

Selský baroko Hlavní hrdina a vypravěč románu Pavel Straňanský je podobně jako hrdinové předchozích Hájíčkových knih outsider mezi třicítkou a čtyřicítkou. Rozvedený absolvent pomocných věd historických, bývalý knihovník a nyní profesionální genealog. Příjem za vypracované rodokmeny mu stačí, jak podotýkají jeho praktičtější kamarádi a sousedé, tak tak na alimenty a jídlo, ale jemu to podle všeho vyhovuje, protože si chce žít podle svého. Jednoho dne dostane neobvyklou zakázku: najít za slušný honorář kompromitující udání z padesátých let, kterým přivedla jistá Rozálie Zendlová několik sedláků do vězení. Neochotně úkol přijme a rozjíždí se pátrat "na místo činu", do vesničky Tomašice.

Během pátrání, jehož leitmotivem by mohly být věty "není každý tím, kým si myslí, že je" a "pravda... všechno může bejt vždycky i trochu jinak", se vše komplikuje. Na světlo se postupně dostávají fakta, která zpočátku černobílý příběh zamlžují nejistotou. Udavačka Rozálie Zandlová není po smrti a udání, které napsala, nebylo tak docela udání. Denunciační dopis má posloužit ke skandalizaci jejího syna, komunálního politika kdesi na Vysočině. Navíc vypravěče neustále svádí tajuplná Daniela, femme fatale z velkoměsta, jejíž role v celém příběhu se vyloupne teprve z nečekané pointy.

V druhém plánu román zobrazuje střet intelektuála s venkovským prostředím. Vypravěč bydlí část týdne ve své rodné vsi, ne nepodobné té, v níž se odehrál příběh Rozálie a jejích nápadníků. Před lety se pohádal s bratrem -prototypem venkovského praktika, který mu nemůže odpustit, že psal "ty svý nesmysly", když on pracoval na záhumenku, a že si domů přivedl ženskou z města a nakonec si za podíl na dědictví nepořídil bydlení, ale laptop. Pavel je ve své vesnici tak trochu za exota, kterým skrytě či otevřeně pohrdá většina místných.

Vyrovnání s minulostí

Česká společnost je nemocná dějinami a Hájíčkovi se dobře podařilo tuto nemoc zobrazit. Většina z postav jeho knihy je součástí nějakého temného rodinného příběhu, s kterým je nutno se vyrovnat. "Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, v polích, v chalupách s lidmi, který už o nich třeba dávno nevědí." Cesty k vyrovnání mohou být různé: "Nedonutili mě nenávidět," říká jedna z postav knihy jako své krédo. Pro jinou je podobná padesát let stará křivda na rodičích a prarodičích důvodem k bezskrupulózní pomstě na staré paní, která hrála v celé věci zřejmě jen málo důležitou roli.

Literární kritik Jiří Peňás autorovi vytýká "poněkud matné postavy" a "jejich strojené dialogy" (Týden 28. 11.). Možná že má pravdu. Naopak silnou stránkou autora jsou popisy letních jižních Čech, kde se příběh odehrává, a precizně vykonstruovaná fabule. Není možno jinak než souhlasit s recenzentem Radimem Kopáčem, že román je "přes veškerou neambicióznost obdivuhodně intenzívním textem - dá se mu v každé chvíli věřit" (Právo 9. 12.). Na výborném zážitku z četby se podílí také pomalé tempo příběhu, které tvoří pendant k lenivé atmosféře letní Třeboně a okolních vesnic.

Jiří Hájíček byl považován za prozaika maloměsta. Selský baroko vrací famózním stylem do hlavního proudu české literatury venkov se všemi jeho světlými a temnými stránkami.

Jiří Hájíček: Selský baroko. Vydal Host, Brno 2005. 178 stran.