Andrew Sean Greer - Zpověď Maxe Tivoliho

09.03.2006 - ONDŘEJ HORÁK (LN)

Krátce před završením své zpovědi se Max Tivoli v duchu vysmívá psychoanalytikům: "Jedná se skutečně o oidipovský komplex, pokud jsem si vzal matku dřív, než jsem se stal jejím synem? Neznáte nějakou jinou báji, jež by lépe odpovídala našim vztahům? Ne, jsem příliš tvrdý oříšek, příliš zašmodrchaný uzel." Román Andrewa Seana Greera skutečně přináší značně bohatý příběh, nicméně rozuzlení divadelního kusu, s nímž Cimrmanova kočovná společnost objížděla sály a v níž se nakonec ukáže, že každý je někým jiným, přece jen nedosahuje.

Andrew Sean Greer (1970) vystudoval tvůrčí psaní na Brownově univerzitě. Poté se přestěhoval do San Franciska a začal se věnovat psaní. Knižně debutoval knihou povídek Jaké to bylo z mého pohledu (2001), v témže roce následoval také román Cesta menších planet. O tři roky později Greer vydal Zpověď Maxe Tivoliho. S ním už slavil značný úspěch, velmi kladnou recenzi románu napsal pro New Yorker John Updike.

Narodit se jako stařec

Zpověď Maxe Tivoliho Hlavní hrdina románu se narodil v roce 1871 v San Francisku a jeho otcem je Dán, který si zvolí nové jméno podle známého kodaňského zábavního parku. Max ale není normální děťátko - narodí se totiž starý. Babička dochází k tomu, že člověk většinou žije sedmdesát let, a tak mu nechá vyrobit přívěšek s letopočtem 1941, matka synovi zas vštěpuje základní pravidlo "přežití", které je v nadpisu recenze. Rodině se nejprve daří velmi dobře, později však Maxův otec beze stop zmizí a osamělá žena se se svým "chlapečkem" musí vrátit do staršího domu v South Parku. Tam mají v přízemí nájemníky -paní Levyovou se čtrnáctiletou dcerou Alicí. Právě k této "lolitce" se vztahuje první věta zpovědi, již Max sepisuje v průběhu roku 1930: "Každý z nás je něčí životní láska."

V románu hraje podstatnou roli číslo tři. Vedle Maxe a Alice je totiž vrcholem milostného trojúhelníku také Maxův celoživotní přítel a syn jeho domácího učitele Hughie. Jde však o trojúhelník zoufalého míjení, jak se ukazuje postupem času.

Hughie udělá vše, co si Max přeje, a tak odvrhne Alici - dívka se tak má vrhnout do Maxovy náruče. To se povede jen částečně a na jediný večer, neboť druhý den zrána paní Levyová, Maxova - nyní velmi zhrzená - milenka, se svou dcerou mizí neznámo kde. Alicinou životní láskou však zůstává Hughie, jenž není homosexuál "pro nic za nic" - celou dobu je totiž zamilovaný do Maxe.

Max se během stárnutí do mladosti setká s Alicí taktéž třikrát. Poprvé, jak již řečeno, v domě v South Parku: stařec a lolita. Podruhé na sebe narazí náhodou na ulici, neboť Max celá léta nenalézal stopy útěku Levyových: nyní je Alice již dvaatřicetiletou bezdětnou vdovou a omládlý Max se představí původním jménem svého otce. Alice a AsgarMax se dokonce vezmou. Po několika letech však Alice "díky" babiččinu přívěsku s letopočtem Maxe přece jen pozná - to už je ale stejně na odchodu za třetím manželem. Ještě předtím se ale s Maxem přece jen naposled pomiluje.

Adoptivním synem své lásky

Při třetím setkání už padesátiletá Alice žije se Sammym, Maxovým synem, daleko od San Franciska a líčí už na čtvrtého manžela. Za pomoci Hughieho ji Max složitě hledá, a když ji konečně nacházejí, Maxův tělesný vývoj pokročí již natolik, že nezbývá nic jiného než se vydávat za kamarádova syna - a po Hughieho tragické smrti si jej osvojí Alice a její snoubenec...

Greerův román se přiřazuje k příběhům, jejichž hlavní hrdina se po tělesné stránce odlišuje - počínaje Grassovým Plechovým bubínkem přes Irvingovu Modlitbu pro Owena Meanyho až po Schneiderova Bratra spánku či Vrahovu hygienu Amélie Nothombové. Zpověď Maxe Tivoliho může působit jako až přílišná "vymyšlenost", nicméně fabulační stylistická bravura zabraňuje tomu, aby připomínala pověstný "domeček z karet".

Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho. Přeložili David a Markéta Záleských, Odeon, Praha 2006, 240 stran