Günter Grass - profil autora

26.11.2005 - Ondřej Horák (LN)

Možná by to mohla být i stolní hra vhodná pro kratochvíli: Laureáti Nobelovy ceny za literaturu. Základní otázky, za něž by se získávaly a odebíraly žetony, jsou nasnadě: Je tento autor laureátem Nobelovy ceny? Co napsal? Jen jestli by to nebylo příliš obtížné: Obdržel Nobelovu cenu Henrik Pontoppidan z Dánska? Co napsal egyptský autor Nagíb Mahfúz, jenž se stal laureátem za rok 1988?

Ale jsou i výjimky. Málokdo sice asi nosí v hlavě, že Gabriel García Márquez obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1982, ale jeho román Sto roků samoty (1967) zná jistě velké procento těch, kteří čtou. Podobné to patrně bude s Günterem Grassem - co na tom, že získal Nobelovu cenu v roce 1999, důležité je, že napsal román Plechový bubínek (1959).

Povšimnutíhodné jsou ovšem rozpětí mezi vydáními těchto významných děl druhé poloviny 20. století a rokem udělení ceny. Časová průrva jen podporuje oprávněnou domněnku, že pro udělení Nobelovy ceny je daleko důležitější než dílo samo autorova aktivita ve prospěch lidských práv a dalších ušlechtile znějících hesel.

Německá armáda a americké zajetí Günter Grass se narodil v roce 1927 v Gdaňsku do rodiny, která vlastnila obchod s potravinami. Otec byl Němec, matka pocházela z místní kašubské menšiny. Gdaňsk měl tehdy ještě status Svobodného města, v němž žilo převážně německé obyvatelstvo. Na začátku druhé světové války však bylo připojeno k Velkoněmecké říši.

Günter Grass tak po úspěšném studiu gymnázia jako člen Hitlerjugend narukoval do německé armády. V bojích byl raněn a zajat americkou armádou. Na svobodu se dostal znovu až v roce 1946, když byl internován mimo jiné také v Mariánských Lázních. Po propuštění vykonával různé manuální práce a vyučil se kameníkem. V Düsseldorfu pak začal studovat Vysokou školu výtvarných umění, ve studiu pokračoval také v Berlíně.

V roce 1956 publikoval nejen první knihu básní, próz a kreseb, ale také debutovou divadelní hru a poprvé vystavoval své plastiky a grafiky. Následující tři roky Grass strávil v Paříži. To už byl ženatý se švýcarskou studentkou baletu Annou Schwarzovou a také členem literární Skupiny 47 společně s dalším pozdějším laureátem Nobelovy ceny Heinrichem Böllem, Ingeborg Bachmannovou, Paulem Celanem či Peterem Handkem.

Průlom pro Grasse znamenal rok 1959, kdy vydal románový debut Plechový bubínek, v němž se vrátil do ztraceného dětství v Gdaňsku. Hlavním hrdinou je Oskar Matzerath, který se pokouší šílení okolního světa vzdorovat umanutostí, jež se projevuje nejen zastavením jeho tělesného růstu, ale rovněž neustálými údery na plechový bubínek. Těžko překonatelný román přinesl nejen reflexi života v časech hitlerovského běsnění, ale také jakési znovuzrození německé literatury a jazyka po letech nacistické propagandy. Příběh v roce 1979 "oscarově" zfilmoval Volker Schlöndorff.

Do válečného Gdaňska se Grass vrátil také v novele Kočka a myš (1960) a v románu Psí roky (1963), které tvoří s Plechovým bubínkem volnou Gdaňskou trilogii.

Umělé dýchání "z úst do uší" Tehdy už začal být populární autor politicky činný. Vstoupil do německé sociálnědemokratické strany, v roce 1968 dokonce objížděl mítinky a agitoval za pozdějšího kancléře Willyho Brandta. Nezůstalo ale pouze u Německa. Grass také podpořil tzv. pražské jaro, zprostředkovával dialog se zakázanými autory v NDR, sbíral peníze pro uprchlíky, dražil svá díla a peníze posílal pronásledovaným autorům...

Grassův aktivismus se odrazil také v jeho díle. V roce 1966 sepsal hru Plebejci zkoušejí povstání vracející se k protikomunistickému povstání v Berlíně roku 1953, v roce 1968 pak byla publikována jeho korespondence s Pavlem Kohoutem pod názvem Dopisy přes hranice a také vlastní svědectví ze sovětské okupace Československo 1968, o čtyři roky později vydal zápisky ze sociálnědemokratického předvolebního turné Z deníku hlemýždě. Německý prozaik o sobě mluví jako o "opožděném apoštolovi osvícení" a domnívá se, že spisovatelé svými díly dávají čtenářům umělé dýchání "z úst do uší", a tak zamezují v době relativismu zániku humanity. V roce 1978 se Grass rozvedl a v následujícím roce se podruhé oženil s Ute Grunertovou. V té době se také začal od vypořádávání se s minulostí obracet k současným problémům. Publikoval další romány: Platejs (1977), Potkanka (1986), Žabí lamento (1992) a rozsáhlé Širé pole (1995), které vyjadřovaly nesouhlas se způsobem německého znovusjednocení a jež známý kritik Marcel Reich-Ranicki teatrálně roztrhl vedví.

Ale co Grass občan? Po žhářském útoku na tureckou menšinu v Möllnu vystoupil z SPD na protest proti azylové politice. Později založil nadaci na podporu romského obyvatelstva a kritizoval liknavost českého postoje k odstranění vepřína na místě romského koncentračního tábora v Letech u Písku. V roce udělení Nobelovy ceny vydal Günter Grass soubor stovky krátkých próz Mé století, o tři roky později prózu vracející se znovu do doby konce druhé světové války (ke katastrofě na lodi Wilhelm Gustloff), která nedávno vyšla česky pod názvem Jako rak. Zdůvodnění poroty v roce 1999 znělo: "za to, že s rozpustilostí černého humoru ukazuje zapomínanou tvář historie". Tedy nakonec skutečně za Plechový bubínek? Pak ale u "Nobelů" nabrali nepatrné zpoždění.