Jostein Gaarder - Jako v zrcadle, jen v hádance

02.09.1999 - PETR MATOUŠEK (MF)

Jostein Gaarder Tváří v tvář prodlouženým nocím a fjordům vynašli skandinávští autoři literatury pro mládež způsob, kterak dítěti předat zjištění o vlastní konečnosti. Zatímco euroamerická tradice si obvykle vypomůže poukazem na smrt někoho blízkého, neváhala Švédka Astrid Lindgrenová poslat své Bratry Lví srdce do bělostné náruče Nicoty. A s nemenší kuráží si s problémem poradil i exportní norský spisovatel Jostein Gaarder (1952). Nelehké téma učinil předmětem další výpravy za dobrodružstvím myšlení, jaké už s teenagery podnikl v knihách Sofiin svět, Tajemství karet či Haló, je tu někdo?, anebo v dopisové novele pro dospělé Vita brevis. Jenže dvanáctiletá Cilka z prózy Jako v zrcadle, jen v hádance (1995) teď představuje přemýšlivého outsidera, nad nímž by se kámen ustrnul: nemůže z postele ani o Vánocích a její pleš prozrazuje, že ji nepostihlo nic menšího než nemoc, s níž si medicína zatím neví rady. Strážný anděl, který se jí o probděné svaté noci zjeví, ji z okenního parapetu utěšuje plnými hrstmi pozitivní energie. Jejich společné bilancování zjišťuje, že přece každý z lidí se může stát pozemským stvořitelem, pokud pomyslně opustí tělo a ohlédne se za sebou očima kolemjdoucího. Spatří bytost, která si jako jediná široko daleko v Hlubokém vesmíru číslo devět umí uvědomit sama sebe a v níž vzdor vyměřenému času navždy přebývá cosi andělského, poněvadž podle řeckých klasiků je duše nesmrtelná. Fundamentem Gaarderova vyjadřování nadále zůstává platónský dialog, s nímž se jeho prózy zdvihají k výšinám a občas také padají střemhlav k zemi. Navzdory mnoha snaživým autorským inovacím totiž disputace už z principu místy skřípe pod didaktičností a v textu se občas povaluje pozapomenuté smetí typu "už jsme řekli, že...". Nic nedokáže ostřeji připomenout spisovatelovu letitou pedagogickou praxi a jeho doznání, že se do beletrie nepropisoval snadno. Avšak většinou dokáže držet dialog v rovnoprávných, hravých a uměleckých intencích. Gaarderovi diskutéři se ostatně jeden druhému zdají nedokonalí: éterický andílek Ariel není nadán lidskými city a smysly, Cecílie zase nezná tajemství vesmíru. To nelze totiž uvidět bez porušení podstaty látky, jak odtušil svatý Pavel v epištole Korinťanům, jejíž biblický verš se parafrázuje v záhlaví prózy: žijeme mezi zrcadly a můžeme se dohadovat, co se nachází za nimi. Teprve jednou to uzříme na vlastní oči. Byť je tedy happyendový návrat ze země Za zrcadlem od počátku vyloučen, nesází Gaarder na morbiditu raných pohádek z přelomu 18. a 19. století ani na děsuplnost chvíle, kdy děti odcházejí na onen svět dříve než jejich rodiče. V autorově zpoetizování životního finále se smrt stává momentem hodným úcty, neboť na rozdíl od svírání enteru na klávesnici nebo od mačkání spouště v televizní střílečce jde o skutečný problém týkající se našeho masa a kostí. O problém natolik závažný, že si i tato v rámci možností maximálně vstřícná próza žádá rodinnou radu, aby se v dospívajícím čtenáři rozptýlila nahromaděná úzkost a aby se usměrnily nakumulované otázky. A aby se přišlo na to, že text nepřináší zploštělou katechezi, nýbrž univerzální sdělení nezávislé na tom, zda se doma světí neděle, soboty, anebo pouze chvíle, kdy zdviháme hlavu k nebi, hledajíce klíč k pozemským vykřičníkům. Ona totiž představa, že si po vlastní transcendenci šlapeme, je i pro éru zracionalizovaných hodnot hodně neúnosná.

Jostein Gaarder: Jako v zrcadle, jen v hádance. Přeložila Jarka Vrbová, ilustroval Oldřich Jelen. Albatros, Praha 1999. 139 stran, náklad neuveden, cena 155 korun.