Carlos Fuentes - Starý gringo

23.07.2005 - MARKÉTA KOŘENÁ (LN)

Z bezmála čtyřiceti titulů nejslavnějšího mexického spisovatele Carlose Fuentese (*1928) bylo do češtiny přeloženo hodně málo: novela Aura, romány Nejprůzračnější kraj, Smrt Artemia Cruze a Lovkyně Diana navíc patří k autorově nejranější tvorbě. Dva roky starý překlad esejů Pohřbené zrcadlo a právě vydaný román Starý gringo ukazují, že se ledy hnuly. A to je dobré, Fuentes má co nabídnout.

Starověcí hrdinové, Achilleus, Odysseus, král Artuš, Roland, všichni hovořili stejným jazykem. V Cervantesově románě hovoří každá osoba svým vlastním jazykem... Pochybnost a víra. Jistota a nejistota. To jsou témata moderního světa, jimiž Cervantes zakládá moderní román, napsal Fuentes v eseji z roku 2003. Postava Dona Quijota, nemožnost dorozumět se a permanentní pocit nejistoty o tom, co bude, je, ale hlavně o tom, co už bylo, však mexického prozaika znepokojovaly už mnohem dřív. Próza Starý gringo (1985) je toho důkazem.
Příběh je jednoduchý, spíše záminka ke konfrontaci tří lidských osudů vystavených dějinám země, která se ocitla proti své vůli na prahu moderní doby. Právě probíhající mexická revoluce přináší starému, "bezejmennému" americkému novináři, mladému mexickému revolucionáři Tomásu Arroyovi a třicetileté americké učitelce Harriet Winslowové smrt. První dva umírají doslova, Harriet sice přežije, ale už jen jako schránka paměti na všechno, co se stalo. Zbytek života stráví sama, zbavená iluzí, se vzpomínkami na dva mrtvé muže, kteří ji každý po svém milovali, aniž by se jí dali poznat. Ten, kdo zůstane naživu, bude opatrovat i čas obou ostatních.

Sny o smrti

Starý gringo Smrt není ušlechtilá, ale nízká, není klidná, nýbrž křečovitá, a nic neslibuje, nýbrž znamená neodvratný konec. Každý vzývá smrt po svém. Starý gringo si na ní chce dát záležet, proto přijíždí do Mexika. Chce být zastřelen revolucionáři, aby nemusel zemřít stářím, při pádu ze schodů nebo jinou banální smrtí. Být gringo v Mexiku... to je eutanazie. Harriet je poháněna aureolou hrdinské smrti svého otce, amerického důstojníka, který padl na Kubě. Pro Arroya je smrt přirozenou součástí života a také jedinečnou příležitostí, jak manifestovat svou odvahu a hrdost. Pro všechny tři je ovšem smrt především osou snu, který dává jejich životům smysl. Gringo je zahořklý a znechucený vlastním životem investigativního novináře. Na konci kariéry, jíž obětoval život svých nejbližších, zjišťuje, že svými "odvážnými" články jen pomáhal udržovat mediální impérium amerického milionáře Hearsta. Jeho snem je zemřít v Mexiku, o němž celý život psal, aniž by ho skutečně poznal. Harrietin sen o hrdinské smrti otce má zakrýt skutečnost, že otec nezemřel, ale opustil rodinu s Kubánkou. Pro Arroya je smrt pointou nadosobního snu o revoluci, která přinese spravedlnost pro zotročené rolníky.

Smrt paradoxně není ve Fuentesově příběhu tím, co lidi rozděluje, ale co je spojuje. Dokonce mezi třemi hlavními hrdiny nastoluje jakési rodinné pouto. Tomás Arroyo, nemanželský syn velkostatkáře Miranda, majitele statku, který jeho vojáci právě drancují, i Harriet hledají otce, a starý gringo hledá své ztracené děti: Můj statečný starší syn se rozhodl umřít v tom strašném světě, který jsem pro něj napsal. A můj statečný mladší syn se rozhodl umřít, aby mi dokázal, že má odvahu umřít odvážně... Myslím, že moji synové se zabili proto, abych je nezesměšnil v novinách svého šéfa Williama Randolpha Hearsta. Když tedy nakonec Arroyo zastřelí gringa, splní si svůj sen o otci - pomstí se a smyje hanbu své matky. A Harriet si odveze rakev s mrtvým starcem a uloží ji do prázdného hrobu, na němž je vytesáno jméno a zásluhy jejího skutečného otce - i její sen o otci je naplněn.

Jako by byl Fuentesův román utkán z látky snu, ovšem důkladně prosáklé nenávistí, touhou po pomstě a krví. Jeho základní akord je udán záhadným refrénem, doprovázejícím Harrietiny vzpomínky, které tvoří rámec celého příběhu: A proto Harriet Winslowová Tomási Arroyovi nikdy neodpustila. Na otázku proč není jednoznačná odpověď: Proto, že jí ukázal, co z ní mohlo být, a pak jí zabránil, aby se tím opravdu stala? Proto, že ji, upjatou americkou protestantku přinutil křičet vášní a pak jí ukázal, že ta vášeň nemá nic společného s láskou? Protože zabil starého gringa, v němž našla otce? Proto, že zradil ideály revoluce ve jménu své osobní msty? Těžko říct, ale je to nakonec Harrietina touha po pomstě, co přivede Tomáse Arroya před popravčí četu. Pod gringovou stále opakovanou větou Jaká je nejhlubší záminka k lásce? zaznívá ještě temnější otázka: A jaká je nejhlubší záminka k nenávisti?

Rytíř smutné postavy

Carlos Fuentes Pokud by mu na hranici otevřeli kufr, našli by jenom pár sendvičů se slaninou, břitvu na holení, kartáček na zuby, několik jeho knih a výtisk Dona Quijota, čistou košili a kolt zastrčený mezi ostatní svršky... Za celý život jsem se k Donu Quijotovi nedostal. Chtěl bych si ho přečíst, ještě než umřu. Já sám už jsem psát navždy přestal.

Fuentes ve své próze probudil "rytíře smutné postavy" znovu k životu: nejen v přímých odkazech na Cervantesův román, ale už samotným pojetím postavy starého gringa. Vždyť i jeho život se konec konců odehrává ve znamení fiktivních příběhů - které ovšem nikde nevyčetl, ale sám je napsal.
Nepřehlédnutelná je i jeho fyzická podobnost se Cervantesovým hrdinou - vysoká hubená postava, dlouhé nohy splývající až pod břicho koně, na němž projíždí mexickou pouští jako nějaký přízrak: Stařec však jel dál, zatímco nad ním létaly kulky z kulometu: mířily na Arroya a na jeho muže, ne na přeludného bílého jezdce na bílém koni, kterého bylo natolik vidět, až se zdál neviditelný... A nakonec je i gringo, stejně jako Don Quijote, hnán bláznivou touhou po něčem, čemu ostatní nerozumějí a co v nich vzbuzuje strach: No ovšem, jak bych se na to nepamatoval, říkával generál Frutos García svým přátelům už po všem, když ho povýšili, aby v jeho osobě odškodnili poražené villisty a usmířili revoluční síly. Ten gringo si sem přijel pro smrt, o nic jiného mu nešlo. Jenže místo toho nacházel slávu a s ní trpké plody slávy, kterým se říká závist.

Neporozumění však neprovází jen starého gringa, je všudypřítomné a všeobecné. Poznamenává vztah muže a ženy, chudého a bohatého, Mexičana a gringa, katolíka a protestanta a posíleno revolučním chaosem se stává zdrojem zkázy: Gringovská jména nám dělají potíže, zrovna tak jako gringovské tváře, které nám připadají všecky stejné; a když mluví, vůbec nic nám to neříká. Paradoxně však také vědomí, že dorozumět se nelze, zbavuje všechny zúčastněné studu, strachu odhalit své tajemství. Gringo, Harriet i Tomás poprvé v životě někomu říkají pravdu o svém životě: Poněvadž to může vypravovat jedině někomu, kdo přijel z tak vzdálené a podivné země, jako jsou Spojené státy, z jiného světa, světa, které není Mexiko, vzdáleného a zvláštního, výstředního a cizího světa Yankeeů, kteří nemají dobrou kuchyni ani násilné převraty, ani poslušné ženy, ani krásné kostely a porušují všecky ustálené zvyklosti jen tak pro nic za nic, jako by jedině budoucnost a novoty mohly přinést něco dobrého...

Z toho, jak Fuentes charakterizuje hlavní hrdiny, je patrné, komu přičítá hlavní vinu na stavu světa, v němž jsou si lidé tak vzdálení, kdo podle něj začal s onou podivnou pantomimou, v níž jsou masky důležitější než skutečné tváře. Jeho explicitní postřehy o "yankeeské" mentalitě jsou však rafinovaně vložené do úst starého gringa: Všichni se snažíme být ctnostní. To je naše národní kratochvíle. A není v nich cítit zášť obyvatele "zadního dvorku" impéria, spíše úzkost o osud člověka, který sám sobě přestal rozumět a zbaven možnosti rozhodovat o svém vlastním osudu, snaží se řídit osudy těch druhých: Já jsem byl něco jako anděl zkázy, víte? Byl jsem zatrpklý a jízlivý ďáblův učeň, poněvadž jsem se snažil být právě takový svatoušek jako ti, kterými jsem pohrdal. Vy to přece musíte chápat, jste metodistka a já kalvinista; oba se snažíme být ze všech nejctnostnější a překonat všechny ostatní puritány, přitom ale ubližujeme těm, kteří jsou nám nejblíž.

Carlos Fuentes: Starý gringo. Přeložil Vladimír Medek. V edici Transatlantika vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2005. 224 stran.