Jonathan Safran Foer - Naprosto osvětleno

11.06.2005 - ALENA DVOŘÁKOVÁ (LN)

Everything Is Illuminated (2002) je první román amerického spisovatele židovského původu Jonathana Safrana Foera (*1977). Knihu, která získala cenu Guardianu za nejlepší románový debut roku 2002, nyní v překladu Richarda Podaného a pod názvem Naprosto osvětleno vydalo nakladatelství BB art.

Foerův román tvoří dvě stylově odlišná vyprávění, jež si lze představit jako křivky se dvěma průsečíky. Prvním je postava Jonathana Safrana Foera, Američana, jenž se vydává na Ukrajinu pátrat po svých kořenech: po štetlu Trachimbrodu, z něhož pocházel jeho dědeček, a po Augustině, jež dědečkovi údajně zachránila život, když obyvatele štetlu vyvraždili nacisté. Druhým průsečíkem je sama zkáza štetlu, dějinná událost i nulový bod příběhu, k němuž se vyprávění přibližují z opačných konců časové osy.

Já podával ledabyle skvělý výkon

Naprosto osvětleno Autorovo alter ego Foer je "hrdinou" i adresátem prvního vyprávění. To má formu dopisů v ich-formě, jež hrdinovi navrátivšímu se do Států píše Alex Perčov, jeho svérázný průvodce po Ukrajině a ještě svéráznější překladatel. Tento dle vlastních slov "útulný, a také kriticky zábavný" mladík, který "dělá mnoho dobrých věcí se sebou i s ostatními", zprvu vidí své jazykové schopnosti asi takto: "Já podával ledabyle skvělý výkon v mém druhém roce angličtiny na univerzitě. To byla velmi majestátní věc, kterou jsem vykonal, protože můj instruktor měl sračku na místě mozku." Jakožto ledabyle skvělý dopisovatel píše Alex v originále pitvornou angličtinou, jež vzbudila u anglo-americké kritiky velký ohlas, a tu a tam byla dokonce (dle mého názoru mylně) přirovnávána k nadsatu, slangu, který pro svého hrdinu Alexe vytvořil Anthony Burgess v Mechanickém pomeranči (A Clockwork Orange, 1962, čes. 1992). V dopisech Alex nejprve líčí průběh neúspěšného pátrání po Augustině. Postupně se ale jádro jeho vyprávění mění. Čím blíže má výprava k cíli, tedy k osvětlení záchrany Foerova dědečka za holocaustu, tím je patrnější, že pointou je minulost Alexova vlastního dědečka, jenž v akci zprvu figuruje jen jako řidič. Aniž bychom prozradili konec příběhu, můžeme říci, že osvětlení této nehledané minulosti má pro Alexe a osud jeho rodiny zásadní význam. Vypravěčem druhého partu je sám Foer jakožto začínající spisovatel, který kapitoly svého budoucího románu v er-formě zasílá Alexovi k posouzení oplátkou za bezelstný "román v dopisech". Toto vyprávění se odehrává v duchu pohádkového bylo nebylo a připomíná magický realismus autorů jako Gabriel García Márquez či Toni Morrisonová. Podává fiktivní historii Trachimbrodu v letech 1791-1942, jejíž osou je sled neméně fiktivních generací Foerových předků. Barvitý život v Trachimbrodu je vylíčen od okamžiku, kdy se v řece Brod utopil legendární Trachim, až do osudného dne výročních oslav Trachimova utonutí o sto padesát let později. Řeka Brod, živel zrození i zkázy, hraje v příběhu klíčovou roli a spolu s dalšími předměty a událostmi v Trachimbrodu má vliv i na typografickou úpravu textu. (Autorův druhý román Extremely Loud and Incredibly Close, který vyšel letos, potvrzuje, že typografie tvoří nedílnou součást jeho poetiky.)

Mé mysli se zachtělo toulat

Jonathan Safran Foer Ve formě románu se odráží jak Foerovo přesvědčení, že "svět je den ode dne podobnější koláži a den za dnem v něm ubývá jednohlasu", tak okolnosti, jež vzniku díla předcházely. Jak na sebe Foer prozradil v jednom z rozhovorů, nechtěl původně psát román, ale dokument o cestě, již sám podnikl. Na Ukrajinu se vydal vybaven fotografií ženy, jež měla jeho dědečka zachránit, jinak se na cestu vůbec nepřipravil. Nebylo tedy divu, že na místě samém nic nenašel. Právě neúspěch v pátrání mu ale uvolnil ruce k sepsání románové fikce: "Vrátil jsem se do Prahy s tím, že tam sepíšu vše, co se stalo. Jenže co se vlastně stalo? Napsat první větu mi trvalo týden. Dalších 280 stránek jsem napsal za měsíc. Čím to bylo, že začátek byl tak těžký a pak už to šlo samo od sebe? Představivostí - počáteční svázaností a následným osvobozením představivosti. Mé mysli se zachtělo toulat, vymýšlet si, užít, co jsem skutečně viděl, jako plátna spíš než barev. Pak mě ale napadlo, jestli holocaust není právě to, co si nelze představit. Jakou odpovědnost má člověk k pravdě příběhu, a co je tou pravdou? Lze historickou přesnost nahradit přesností představivosti? Zrak očí zrakem ducha?" Existence románu dokazuje, že Foer na své otázky našel odpověď. Ze srovnání obou vypravěčských linií románu se zdá, že jeho představivost zapracovala lépe tam, kde se držel při zemi - pokud něco takového lze říct o Alexově tvůrčí korespondenci. V originále se Alex vyjadřuje směsicí malapropismů (nesprávně užitých slov, např. penzionát místo penze), smíšených slov, zkomolených idiomů, nemístně užitého slangu a výrazů znějících jako doslovný překlad z "cizího" jazyka (jímž nutně není ani ruština, ani ukrajinština), směsicí navíc tu a tam opepřenou gramatickou hrubkou. Alexova angličtina je pravý idiolekt: osobitá, výstřední, a přesto svým způsobem dokonalá řeč jednotlivce. Nepůsobí ani tak jako mluva cizince určité národnosti, jenž s angličtinou zápasí v mezích mateřštiny, ale spíš jako bravurní one-man-show geniálního samouka, který řeč ovládl nadoraz. Až na to, že oslnivým výsledkem jeho vítězného zápasu není angličtina cambridgeských učebnic. V této souvislosti anglo-američtí kritici poukazují na to, že Alexův projev má dokonalý tón. Půvab Alexových slohových cvičení připisují tomu, jak komolí jazyk po lexikální a stylistické stránce, nikoliv po stránce gramatické: jako by se angličtinu naučil z hodně špatného románu a při psaní nedal z ruky slovník synonym.

Síla i slabiny překladu

Jak se s Alexovými výlevy, touto původní a nejzábavnější složkou díla, vyrovnal překladatel? Podaného překlad má silné stránky i slabiny. Silnou stránkou je výstižný převod malapropismů (na trvalou místo na trvalo, ve výslužce místo ve výslužbě aj.), smíšených slov (melanchoholismus, očividitelný) a rádoby idiomů. Při překladu zkomolených frázových sloves a slovesných vazeb si překladatel vtipně vypomohl komolením slovesných předpon (krknout místo nakrknout, zvrhat místo vrhat) a slovesného vidu. Slabinou překladu je to, že Alex hovoří silně zkomolenou češtinou i po gramatické stránce (pádové koncovky, shoda, pořádek slov ve větě aj.), navíc češtinou, v níž je vliv ruštiny mnohem citelnější než v originále (obraty typu U mě bylo..., Jen čtyři dnů tomu vzad..., nadužívání osobních zájmen apod.). V zájmu plošného zachování logiky Alexovy ruso-češtiny překlad komolí i věty, jež v originále zkomoleny nejsou. (Někde tak zkresluje význam. Z překladu dále vypadly některé věty.) Celkově se Richardu Podanému podařilo vtisknout Alexovým dopisům jednotný a nezřídka i vynalézavý styl, ale jen za cenu utlumení atypičnosti Alexova projevu.

Na tváři pláč i smích

Vposledních dvou desetiletích vzniklo mnoho děl a institucí zaměřujících se na problematiku holocaustu. V této souvislosti se někdy hovoří o tzv. holocaustovém průmyslu. Foerův román se řadí k té části této produkce, již bychom mohli nazvat sentimentální (jiným příkladem by byl film Roberta Benigniho Život je krásný z roku 1997). Toto označení ale chápejme jako technický termín, asi jako když mluvíme o anglickém sentimentálním románu 18. století. Foerova sentimentalita patří k humornému zobrazení holocaustu: nesoulad žánru zobrazení a tématu má ve čtenáři vyvolat emotivní prožitek, konkrétně povznášející pocit popsatelný slovy "na tváři pláč i smích". Dle zastánců tohoto přístupu k zobrazování holocaustu má být konečným účinkem díla osvobození - od tíhy skutečností, jež jinak bývají zfalšovány, anebo zůstávají v celé své pravdě nezobrazitelné a v pravdivém zobrazení neúnosné.

Jonathan Safran Foer: Naprosto osvětleno. Přeložil Richard Podaný. Vydalo nakladatelství BB art, Praha 2005. 298 stran