Bret Easton Ellis - Glamorama

05. 06. 2004 - Jan Kapoun (LN)

"Jsem pouze satirik, nic jiného," hájil se Bret Easton Ellis, když ho jeden kritik označil za psychopatického spisovatele, jehož styl postrádá byť jen náznak prozaické zručnosti. Ve svém dosud posledním románu Glamorama (1999) se Ellis zaměřuje na vylíčení iracionality dnešní doby. Co se může stát, ztratí-li se schopnost vnímat a reflektovat přirozený svět?

Důvodem útoků na amerického prozaika Breta Eastona Ellise (1964), nejvýraznějšího představitele tzv. generace X, byl jeho třetí román Americké psycho (1991), považovaný za nejskandálnější prózu konce 20. století. Americká Národní organizace žen jej dokonce označila za "podrobný návod, jak vraždit ženy". To ale nezměnilo nic na tom, že se kniha zařadila k nejodvážnějším pokusům, které - jak se vyjádřil Norman Mailer - nás nutí nezavírat oči před nesnesitelným. Ellisův poslední román Glamorama (1999) je novou variací v průzkumu obsesí světa zahlceného konzumem a nepřetržitým šumem a tokem obrazů audiovizuálních médií. Hlavní postavou a vypravěčem je Victor Ward, mladý muž, jenž se pohybuje v první lize světového showbyznysu jako ryba ve vodě. Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy připravuje otevření klubu v srdci Manhattanu. Jak je u Ellise zvykem, čtenář sleduje výpověď v první osobě přítomného času. Victor řídí přípravu otevření klubu a rozhoduje nejen o podobě interiéru, ale i o tom, kdo z dlouhého zástupu světových celebrit bude pozván. Ne náhodou se v úvodu zdraví i s Patrickem Batemanem, masovým vrahem z Amerického psycha.

... 3, 2, 1, 0

Glamorama Victor Ward, vždy oháknutý podle nejnovější módy, vždy sledovaný všudypřítomnými oky kamer a fotoaparátů, pracuje jako model. Úspěch ve spojení s jeho narcistní povahou způsobil, že ztratil schopnost sebereflexe a orientaci v tom, co je skutečné a co nikoli. Jakožto produkt i oběť mediálního světa je sice v soukromí nesnesitelný, nicméně pro bulvární média znamená neodolatelné sousto. Objevil se na titulní stránce magazínu YouthQuake a je partnerem Chloe Byrnesové, anorektické topmodelky, jejíž fotografie uchvacují celý svět. Proto je Victor stále v centru pozornosti: Všichni se nahrnou kolem mě a já jim nastíním pravidla hry - že s nimi chci mluvit o svých soukromých vztazích s Robertem Downeym juniorem, Jennifer Anistonovou, Mattem Dillonem, Madonnou, Latouse LaTrekem a Dodi Fayedem - a lidé nakonec s uspokojením přikyvují. Glamorama ale není omletým příběhem o povrchnosti a prohnilosti "průmyslu zábavy". Ellis si sice zvolil prostředí současného modelingu, jehož lesk a bídu umí popsat výstižněji než kdo jiný, ale nejde mu o vylíčení zákulisí módních přehlídek a televizních show. Ta kniha je o něčem závažnějším. Neboť autor nám prostřednictvím výpovědi Victora Warda nabízí pohled do nitra světa zakletého do snu o vlastní výjimečnosti, světa ovládaného pseudoinformacemi a virtuální realitou. Román je rozdělen do šesti částí, přičemž kapitoly pěti z nich jsou číslovány sestupně, jako by šlo o odpočet před výbuchem trhaviny. Nejde o pouhé formální ozvláštnění. Victor se ke konci newyorské epizody setkává s tajemným mužem, jenž mu nabízí velký finanční obnos, pokud mu pomůže objevit Jamie Fieldsovou, s níž Victor kdysi chodil. Protagonista souhlasí. Ocitá se na palubě luxusní zaoceánské lodi Queen Elizabeth 2, aniž si je vědom, že byl vmanipulován do podivné hry. Ta se rozehrává nenápadně. Dívka, s níž se Victor na lodi seznamuje, tajemně mizí. Když se vzápětí setkává v Londýně s hledanou Jamie a jejími přáteli, rovněž postavami světové módy, začíná se jeho příběh měnit v horor. Dezorientovaný Victor to ale sotva postřehne. Realita pro něj zůstává iluzí. Ačkoli se stává přímým svědkem neobyčejně krvavých teroristických útoků v metropolích západní Evropy, při nichž umírají desítky lidí, nedokáže nic pochopit. Domnívá se, že jde o filmové triky. Že se pouze vmísil do štábu hollywoodských filmařů, kteří zde natáčejí scény akčních filmů, v nichž on, neodolatelný Victor Ward, hraje jednu z rolí. Jistý si ovšem není ani čtenář, neboť takřka vždy se do podrobné výpovědi o následcích razantních explozí vmísí slova, která stroze informují o přítomnosti filmového štábu. Co je skutečnost a co Victorovy halucinace? Existuje v jeho světě vůbec něco, co je opravdové? Viktor neví: Režisér mi řekl, že to, co člověk neví, je nejdůležitější.

Zahlcující styl

Jestliže Ellis v předchozím románu šokoval explicitními popisy mučení a vražd, jichž se ve svém bytě dopouští znuděný "jupík" Patrick Bateman, nyní sleduje širší záběr. Iinspiroval se sice díly Thomase Pynchona a Dona DeLilla, ale k zobrazení iracionálních spodních proudů západního světa využívá svého "zahlcujícího" stylu. Jeho hyperrealistický popis se snaží uchopit nahou skutečnost, zároveň ji však převrací naruby. Francouzský filozof Jean Baudrillard tento jev označuje jako "proliferaci reality", kdy se realita hroutí pod přemrštěností reality, kultura informací pod přebytkem informace. Kdy realitu pohlcuje nekonečné množství jejích obrazů a simulací. Existuje-li umělecké vyjádření těchto tezí, je to právě Ellisův román. Ale i když čtenář podlehne sugestivním detailům (včetně obsesivních výčtů jmen celebrit, značek módního oblečení, produktů, názvů filmů a hudebních skladeb atd.), nakonec se ztrácí v poblouzněné mysli Victora Warda. Ellisův román totiž není analýzou, která by měla rozebrat sociologické jevy, nýbrž jakýmsi detektorem zaznamenávajícím tříšť částic, které tyto jevy tvoří. Z tohoto důvodu není podstatné, do jaké míry přijmeme, či nepřijmeme Victorovu zvrácenou výpověď. Nejde už ani tak o logiku příběhu (jenž se tak jako tak ztrácí v nepřetržitém informačním šumu), jako spíš o mechanismus výpovědi, o vědomí nemožnosti nahmatat v chaosu banalit a přeexponovaných obrazů alespoň jeden pevný bod, který by setřel hranici mezi skutečností a její zdeformovanou simulací, ať již způsobenou drogami, anebo naprostou ztrátou soudnosti. Tomu odpovídá i styl románu, který se od předchozích autorových děl neliší. Překvapuje jen tím, jak je účinný pro záznam zmateného tepu dnešní doby: věrný přepis dlouhých, takřka bez výjimky nic nesdělujících dialogů plus zevrubný popis toho, co obvykle v jiných knihách zůstává nevyřčeno či pouze naznačeno.

Jak můžeš nosit takový šaty ?

Bret Easton Ellis Postavy sice neustále vedou rozhovory, dohadují se či jen tak nezávazně klábosí o módě, o muzice, o filmech, o jídle, o sexu atd., ale jejich řeč prošpikovaná vtipy, narážkami a vulgarismy jako by byla pouhým šelestem, ozvěnou prázdnoty. To, co by mohlo být relevantní, je vzápětí potlačeno novou banalitou, sklouzávající do další vlny žvanění: "Včera zabili taky toho syna francouzskýho premiéra," pronesu klidným hlasem, abych to zdůraznil. "Uřízli mu nohu. Díval jsem se, jak umíral. Jak můžeš nosit takový šaty?" ptám se a obličej mám zkřivený hnusem. Zahlcující doslovnost se týká i popisů. Kde se jiní autoři odmlčí a ponechají prostor pro čtenářovu představivost, tam se Ellis snaží zaznamenat všechny podrobnosti, ať již při zobrazení sexuálních, anebo násilnických scén. Příkladem jsou teroristické útoky, při nichž explodují budovy v centru Londýna a Paříže či Boing 747 ve výšce 5 kilometrů nad zemí, stejně jako scéna smrti Victorovy přítelkyně, topmodelky Chloe, která umírá při silném krvácení, způsobeném požitím vysokých dávek přípravku k vyvolání potratu. Victor i tuto strašlivou nehodu vnímá jen jako výjev z filmového hororu. Jako by jeho mysl byla obrazovým editorem zdigitalizovaného světa, kde se realita ztrácí a kde je vše zaměnitelné: Začíná mačkat klávesy a otevírá nové fotografie. Upravuje barvy, nastavuje tónování a zostřuje nebo změkčuje obraz. Rty jsou digitálně zesilovány, pihy odstraňovány, někdo dostane do napřažené ruky sekeru, z BMW se stane jaguár, z toho se stane mercedes, z toho se stane koště, z toho se stane mop, z toho se stane žába a z té se stane plakát Jenny McCarthyové, mění se poznávací značky, na fotografii z místa trestného činu se přidá víc krve, penis bez obřízky je najednou obřezaný. Glamorama určitě není příjemným, oddychovým čtením. Pokud jste si navzdory cynismu doby uchovali citlivou povahu, neměli byste knihu raději ani otvírat. (Poznámka: Rozhodně bych nedoporučoval četbu konce čtvrté části těm, kdo mají před sebou cestu letadlem. Vylíčení, co se děje po výbuchu plastické trhaviny, by mohlo zaskočit i ty otrlejší, zvláště čekají-li právě v letištní hale na odbavení.) Nicméně málokterý román přináší otevřenější a výstižnější zachycení temných, byť leckdy sotva postřehnutelných tendencí současného světa. Jestliže recenzenti před pěti lety označili mnohé pasáže za zbytečně naturalistické a surreálné, po teroristických útocích v New Yorku či Madridu lze vnímat Ellisovu knihu zcela jinak. Bohužel.

Bret Easton Ellis: GLAMORAMA. Přeložil Martin König Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2004. 552 strany.