Umberto Eco - Baudolino

22.12.2001 - Markéta Kořená (LN)

Pojďte všichni dále. Velkolepá show začíná! Uvidíte, co jste ještě neviděli: nádherná města Východu, císařské paláce, líté bitvy, jednorožce, ušatce, fénixe a možná i svatý grál! Vejděte všichni, páni i kmáni, hermetici i hermeneutici, filozofové i filologové. Uslyšíte příběhy, z nichž se vám zatají dech...

Když Umberto Eco na Mantovském literárním festivalu v roce 2000 oznámil, že jeho nový román je na spadnutí, v obecenstvu to zabublalo vzrušením a zvědavostí. Autor však nic neprozradil, odjel do rodné Alexandrie a za dva měsíce knihu dokončil. Zdá se, že dvacet let po úspěšné prvotině Jméno růže vypravil Eco do světa další bestseller: Jmenuje se Baudolino.

List kněze Jana

Baudolino Eco ani ve své poslední knize nepřistoupil na postmoderní žánrovou hru a přidržel se v podstatě klasických představ o výpravné próze. Pětisetstránkový opus nazvaný podle hlavního hrdiny Baudolino je v podstatě pikareskní román, v němž jsou ovšem parodistické postupy důsledně nahrazeny jakousi skeptickou ironií. Jeden z velkých půvabů Ecova vyprávění tkví v tom, že ironie není prostředkem k dosažení intelektuálního odstupu zbaveného odpovědnosti, ale projevem pochybností o možnostech a smyslu racionální skepse vůči všemu tajemnému a záhadnému. Stejně jako tomu bylo ve Jménu růže, je i děj posledního Ecova románu zasazen do středověku, i tentokrát je zdrojem literární fikce skutečná událost. Děj románu se odvíjí od listu kněze Jana, který byl, ačkoli se samozřejmě jednalo o podvrh, pro středověk jakýmsi iniciačním dokumentem. Popisoval totiž idylickou křesťanskou říši, oplývající medem a mlékem, která měla ležet kdesi daleko na východě. Toto falzum vzniklo někdy v období vlády Fridricha Barbarossy a podle všeho bylo sepsáno v italském městě Alexandrii. Eco ve svém románu využil skutečnosti, že autor podvrhu byl a navždy zůstane neznámý, a stvořil Baudolina, taškáře, lháře a vizionáře, kterého náhoda či prozřetelnost přivedou na císařský dvůr jako Fridrichova adoptivního syna a rádce. Hlavními protagonisty Jména růže byli benediktinští mniši, tedy představitelé intelektuální elity středověké společnosti. S Baudolinem se však ocitáme v laickém světě císařského dvora Fridricha Barbarossy, pařížské univerzity, znesvářených italských měst... Vysoký styl teologických disputací, plný dlouhých latinských citátů, tedy přichází ke slovu jen málo, Eco tentokrát zaměřil svou jazykovou kreativitu zcela opačným směrem. To, jak zrekonstruoval na základě několika dochovaných písemností jakýsi fiktivní dialekt Alexandrie 12. století - musel totiž pro svého hrdinu vymyslet i jazyk -, lze vlastně vztáhnout na celkový způsob Ecova imaginativního zacházení s historickými prameny. Jeho umělecký tvar se rodí z náruživé touhy domyslet všechna bílá místa a zodpovědět všechny hádanky, které nám dějiny zanechaly. Tím, že svěřil hlavní part vypravěče nenapravitelnému lháři a jeho posluchačem ustanovil reálnou historickou postavu, navíc člověka píšícího dějiny říše Římanů, se mu navíc podařilo rozehrát hru na pravdu a fikci ve všech vrstvách jeho díla.

Zjevení svatého Baudolina

Rámec románu tvoří setkání šedesátiletého Baudolina s byzantským kancléřem a historikem Niketou Choniatem uprostřed křižáky dobyté Konstantinopole. Baudolino zachrání Niketovi život a na oplátku ho požádá, aby mu pomohl rekonstruovat z jeho vyprávění vlastní minulost a dal jí ˝nějaký smysl˝. Zasvětí ho do všech tajemných zákoutí svého osudu, v dobré víře, že moudrost a zkušenost dokážou oddělit pravdu od lži, realitu od snu. ˝Potloukal jsem se po lese a bažinami a jako kluk s živou fantazií jsem tu a tam zahlédl jednorožce a v mlze se mi zjevoval (aspoň jsem to tvrdil) svatý Baudolino. Zdali jsem ho viděl, nebo neviděl, to je ovšem jiná věc. Pane Niketo, v mém životě šlo hlavně o to, že co jsem viděl opravdu, jsem si pletl s tím, co jsem vidět chtěl...˝ Díky svým zjevením se Baudolino dostane do přízně císaře Fridricha, jemuž předpoví vítězství. Na jeho dvoře se také poprvé doslechne o bájné říši kněze Jana, potomka tří králů, která leží na Dálném východě, poblíž Pozemského ráje. Fridrichovu kronikáři a svému učiteli Otovi pak v okamžiku jeho smrti slíbí, že přiměje císaře k uspořádání výpravy do oné říše, v níž leží budoucnost křesťanstva. ˝Nechci po tobě, abys dosvědčoval něco, co bys sám považoval za lež, to by byl hřích, ale abys lživě dosvědčil to, co bys považoval za pravdivé, což je čin poctivý, neboť jen nahrazuje nedostatek důkazů toho, co určitě existuje nebo se přihodilo.˝ Od tohoto závazku se odvíjejí všechny Baudolinovy životní peripetie, ale především jeho tragická rozpolcenost mezi pravdou a lží. Jeho bujná fantazie se má stát a také stane nástrojem měnícím chod dějin. Během svých pařížských studií zasvětí do svých utopických plánů několik přátel, dobrodruhů, básníků a snílků, kteří mu pomohou shromáždit všechny potřebné indicie: dopis kněze Jana, relikvii Jana Křtitele, svatý grál... Během nekonečného dobývání a sjednocování italských měst, kterého se aktivně a politicky úspěšně účastní, Baudolino konečně přesvědčí svého dobrodince Fridricha, aby uspořádal výpravu na bájný východ. Císař však záhy umírá, aniž by dospěl k cíli, a ani Baudolinovi není souzeno, aby dal svým výmyslům reálný základ a aby tak ospravedlnil svou lež.

Blahoslavení, kdo lžou...

Baudolino připomíná lháře z Kréty. Chce, aby se mu věřilo, přitom sám říká, že je patentovaný lhář. A autor románu? Ne že bychom ho podezírali ze lži, ale bezesporu občas ˝mlží˝. V knize vzdává hold svému rodnému kraji a jeho věčným mlhám. V jednom ze svých esejů se Eco vyznává, že mlha, která je tak příznačným atributem zdejšího klimatu, je ideálním médiem myšlenky. V rozhovoru pro časopis Der Spiegel sám sebe dokonce označuje za ˝filozofa mlhy˝. Milovník moudrosti konec konců nemusí být fanatickým vyznavačem pravdy, rozhodně ne té historické. Jak jinak si vysvětlit, že čím hlouběji Eco zkoumá dějiny, tím neuvěřitelnější a ˝románovější˝ situace objevuje? Pro náruživého vypravěče, jakým je Umberto Eco, totiž každá mezera, každá nevysvětlená hádanka, kterými historie oplývá, představuje velkou příležitost. Stačí se podívat na jeho líčení osudu císaře Fridricha, o jehož smrti utonutím (byl výborný plavec) panují jisté pochybnosti. Eco vkomponuje do Fridrichova osudu v jedné rovině vyprávění klasický detektivní model vraždy v uzamčené komnatě, v rámcovém příběhu se ovšem vrátí k tradičnímu historickému pojetí. A stejně tak dává průchod své fantazii při líčení podivuhodných bytostí, s nimiž se hrdina setkává cestou do říše kněze Jana. Středověké encyklopedie a bestiáře podávají sice podrobný popis tvrdochodců, jednorožců, gigantů, fénixů a jiných oblud, ale je na Ecovi, aby vylíčil způsoby jejich života a dal jim v příběhu ˝historickou˝ úlohu. Těžko uvěřit fabulátorovi Ecova formátu všechno, co o sobě a svém psaní říká. Třeba jak se sám zamiloval do Baudolinovy životní lásky Hypatie, oduševnělé bytosti, napůl ženy, napůl kozy. Nevezmeme-li však tento jeho výrok doslovně, můžeme ho použít jako doklad hluboké náklonnosti, kterou tento autor chová ke svým postavám.

Chvála utopie

Je zřejmé, že Eco si psaní náramně vychutnává, ale přitom nerezignuje na možnost čtenáře trochu poučit, ovšem cestou jakéhosi zasvěcení, vytržení, k němuž čtenáře přivádí svým vyprávěcím šarmem. Při svých výpravách do historie nikdy nerezignuje na přítomnost. Je si vědom, že dějiny nikdy nebudou napsány definitivně, že záleží na otázkách, které jim klademe: a ty se proměňují právě ve vztahu k současnosti. Baudolino však není alegorie. Je to autentický příběh neúnavného putování za ideálem. Baudolino je od počátku odsouzen ke zklamání, protože jeho vize je utopická. Baudolinova cesta k naplnění této vize je dlážděná lží, která však má nejen pragmatickou, ale i magickou a estetickou hodnotu. Není důkazem hrdinovy mravní ochablosti, jakkoli se k ní sám přiznává, ale jeho kreativního přístupu ke skutečnosti a především touhy přesvědčit a zaujmout pro sen všechny ˝malověrné˝, jimž je potřeba důkazů: Blahoslavení, kdo lžou, aby byl život krásnější! Ecův román nemůžeme beztrestně označit za apologii lži a nevázané fantazie. Bezesporu je však Baudolino chválou utopie, v níž si autor vyhrazuje jednu základní podmínku: utopie má smysl jen do té doby, než se někdo pokusí ji uskutečnit. Utopie totiž není nějaký pevně stanovený cíl, ale vždy jen horizont pohybu, cesty...

Umberto Eco: Baudolino. Přeložil Zdeněk Frýbort. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2001, 512 stran.